Č. 9306.

Policejní řízení trestní: * V policejním řízení trestním pro urážku na cti podle § 1339 o. z. o. nemá obviněný nároku na náhradu útrat svého právního zastoupení nebo obhajoby.
(Nález ze dne 5. června 1931 č. 4732).
Prejudikatura: Boh. A 8283/29, srov. Boh. A 1809/23, 2383/23.
Věc: Dr. Karel A. v K. proti ministerstvu vnitra o náhradu výloh právního zastoupení.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem osp-é v K. ze 13. února 1928 nebylo vyhověno návrhu obce D. na zavedení trestního řízení proti st-li a na jeho potrestání pro přestupek § 1339 o. z. o.; zároveň byla zamítnuta žádost st-le, aby jmenovaná obec byla odsouzena k náhradě nákladů, jež st-li vznikly. — Nař. rozhodnutím byl v pořadí stolic správních potvrzen výrok o zamítnutí žádosti za přisouzení útrat st-li s odůvodněním, že není zákonného předpisu, o který by bylo lze opříti nárok na náhradu útrat vzniklých stranám v trestním řízení správním, a nelze použiti analogicky ustanovení trestního řádu soudního vzhledem k jiné zákonné úpravě trestního řízení správního.
Stížnost podaná na toto rozhodnutí jest založena na právním názoru, hájeném st-lem již v řízení správním, že na policejní řízení trestní sluší použiti analogicky předpisů trestního řádu soudního, tedy i ustanovení § 390. Nss tohoto názoru nesdílí.
Trestní řád soudní, vydaný zákonem z 23. května 1873 č. 119 ř. z., obsahuje podle čl. I. uvoz. zák. předpisy pro řízení o zločinech, přečinech, a všech jiných činech trestních, jež jsou přikázány k odsouzeni soudům. Jde tedy o specielní zákon upravující trestní řízení soudní. Ani v tomto zákoně, ani v jiné platné normě právní není ustanovení, podle něhož by tohoto specielního zákona mělo býti použito také na trestní řízení před úřady správními. Pokud není takového ustanovení, nelze zvláštních předpisů uvedeného zákona použíti ani analogicky na řízení jiné, než pro které bylo vydáno (srov. nál. Boh. A 8283/29). Vytýká proto stížnost bezdůvodně, že na konkrétní spor mělo býti použito analogicky ustanovení § 390 tr. ř.
Nesprávně se stížnost dovolává na podporu svého stanoviska nál. Boh. A 1809/23, neboť v tomto nálezu bylo vysloveno, že náhrada útrat, které vznikly v řízení před úřady správními, všeobecně upravena není, a že tudíž povinnost k náhradě takových útrat úřadem správním může býti uložena stranám jen tehdy, když zákon to specielně ustanovuje, jak je tomu v zákoně vodním (§ 92), v zákoně o ochran. známkách z 30. července 1895 č. 108 ř. z. (§ 6), v zákoně o patentech z 11. ledna 1897 č. 30 ř. z. (§ 77) a j. Mluví tedy tento nález právě proti stanovisku hájenému stížností, kdyžtě v trestním řízení správním není zákonného předpisu, jenž by za určitých okolností ukládal stranám povinnost k náhradě útrat, a to ani předpisu všeobecného ani předpisu pro řízení o přestupku podle § 1339 o. z. o., o který právě šlo v konkrétním případě. Takovým předpisem není ani ustanovení § 1340 o. z. o., a to již proto, že útraty vzniklé právním zastoupením, resp. obhajobou pod pojem »odškodnění« zahrnouti nelze.
Rovněž nepřípadně se dovolává stížnost nál. Boh. A 2383/23, neboť výrok o útratách ve sporu řešeném tímto nálezem vztahuje se na náhradu nákladů vzniklých v řízení provedeném před nss, nikoli na náhradu nákladů vzniklých v trestním řízení, provedeném před úřady správními, jak tomu bylo podle tvrzení stížnosti v konkrétním případě.

Citace:

č. 9306. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 956-957.