Č. 9221.

Zaměstnanci veřejní:* Pro vyměření nábytečného při přeložení státního úředníka (podle § 3 dekretu dvorské komory ze 13. září 1804, sbírky polit. zák. sv. 22 č. 31) je rozhodné služné, které úředníku příslušelo na dřívějším působišti v době, kdy tam byl služby zproštěn.
(Nález ze dne 27. dubna 1931 č. 2981/30.)
Prejudikatura: Boh. A 7487/28, 7583/28, 7771/29.
Věc: Emil M. v U. proti ministerstvu financí o nábytečné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Cestovním deníkem z 25. října 1928 domáhal se st-l náhrady stěhovacích výloh ve výši dvouměsíčního služného částkou 2050 Kč podle >dekretu dvorní komory ze 13. září 1804 č. 29311 uváděje, že byl výnosem presidia hlav. fin. ředitelství v Užhorodě z 11. února 1926 přeložen z moci úřední ze S. do M. a že se přestěhoval v době od 13.—15. prosince 1926. Výměrem hlav. fin. ředitelství v Užhorodě z 23. ledna 1929 bylo mu přiznáno nábytečné ve výši dvouměsíčního služného podle IX. h. tř. 2. stupně platového obnosem 1430 Kč. Odvolání st-lovo, jímž znovu uplatňoval nárok na přiznání nábytečného ve výši 2.050 Kč na podkladě služného podle platového zákona č. 103/26, bylo nař. rozhodnutím zamítnuto v podstatě z důvodu, že podle dvorských dekretů z 26. září 1827 č. 34978, ze 6. srpna 1824 č. 30354 a z 29. července 1832 č. 31028 jest podkladem pro výměru nábytečného služné pobírané v dřívějším služebním místě a že oběžníkem min. fin. z 12. května 1928, který byl doplněn oběžníkem z 21. září 1928, bylo dáno svolení, aby počínajíc dnem vyhlášení platového zákona, t. j. ode dne 7. července 1926, bylo nábytečné přiznáváno na podkladě služného, stanoveného platovým zákonem.
Stížnost namítá, že státní úředník, který byl přeložen z moci úřední v době od 1. ledna 1926, t. j. ode dne účinnosti zák. č. 103/26, má nárok na nábytečné na podkladě služného stanoveného tímto zákonem. Námitce této dal nss za pravdu.
V nál. Boh. A 8505/30 vyslovil nss právní názor, že akt o přeložen: úředníka může projeviti své účinky teprve dnem, kdy byl úředník zproštěn výkonu služby na dosavadním služebním místě a poukázán, aby nastoupil nové místo služební. Stanoví-li tedy dvorské dekrety, jichž se žal. úřad dovolává, že nábytečné jest vyměřili nikoli podle nového, nýbrž podle dřívějšího služného, a stanoví-li i dekret dvorské komory z 12. února 1827, sb. z. polit. sv. 55 č. 17, že nábytečné se má stanovití podle služného za poslední stálé služby (»während der letzten stabilen Dienstleistung«), pak nelze se zřetelem k právnímu názoru vyslovenému v cit. nál., rozuměti oněm cit. dvoř. dekretům jinak, než že pro výměru nadbytečného je rozhodné ono služné, na které státní zaměstnanec měl nárok v dřívějším svém služebním působišti v době, kdy tam byl služby zproštěn. Ježto pak je nesporno, že st-lovo zproštění služby v S. nastalo již za účinnosti zákona č. 103/26 (bylť st-l přeložen výnosem z 11. února 1926 a přestěhoval se v době od 13.—15. prosince 1926), a že již od 1. ledna 1926 — byť i dodatečně — mu příslušely požitky podle zák. č. 103/26, nelze posledním jeho služným v S. rozuměti služné jiné než ono, které mu patřilo podle zákona platového. (Srov. i Boh. A 7487/28, 7583/28, 7771/29, 8505/30.) Na tomto právním stavu založeném na uvedených dvoř. dekretech nemohou nic měniti pouhé oběžníky žal. úřadu z 12. května 1928, resp. z 21. září 1928. Žal. úřad posoudil tedy st-lův nárok po stránce právní nesprávně a slušelo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9221. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 769-771.