Č. 9179.

Váleční poškozenci: I. * Invalida nepozbývá nároku na náhradu útrat, vzniklých ošetřováním v léčebném ústavě podle § 11 zák. č. 142/20, neuplatní-li jej ve lhůtě 6 měsíců. — II. * Invalidovi přísluší podle § 11 odst. 1 cit. zák. právní nárok na lékařskou pomoc a léky. — III. * Disposičního práva, příslušejícího zemskému úřadu pro péči o válečné poškozence dle § 11 odst. 1 poslední věty zák. č. 142/20 nelze uplatniti, když podle povahy případu je volba vyloučena.
(Nález ze dne 9. dubna 1931 č. 5272).
Věc: Andělín F. v P. proti ministerstvu sociální péče (odb. rada Dr. Voj. Elsnic) o náhradu léčebných výloh.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem z 30. července 1928 nevyhověl zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Brně žádosti válečného invalidy Andělína F. v P. o úhradu výloh vzniklých léčením ve státních lázních radiových v Jáchymově v červenci 1922 částkou Kč 1642, »poněvadž pro náhradu uvedených výloh z roku 1922 není v rozpočtu pro rok 1928 úhrady. Podle výnosu min. soc. péče z 15. července 1926 může se výjimečně poskytovati náhrada soukromých výloh pouze těm invalidům, kteří nejpozději do šesti měsíců po skončeném léčení o úhradu soukromých výloh za léčení požádají; v tomto případě měl si jmenovaný podati žádost o úhradu uvedených výloh do šesti měsíců po uznání válečným invalidou, t. j. nejpozději do 25. září 1926«. Toto rozhodnutí bylo v dalším pořadí instancí nař. rozhodnutím zamítnuto z jeho důvodů.
Ve stížnosti na toto rozhodnutí namítá st-l především vadnost řízení, již spatřuje v tom, že nebylo zjištěno, že st-l byl nálezem zem. odvolací komise pro vál. poškozence v Brně ze 14. října 1926 uznán vál. invalidou, že však byl od 12. března 1926 do 12. března 1928 v trestní vazbě u kraj. soudu v Mor. Ostravě a nemohl se proto dříve hlásiti o náhradu léč. výloh až dne 19. května 1928. Nař. rozhodnutí je však po názoru stížnosti také nezákonné, pokud zamítlo žádost st-lovu pro opožděnost, poněvadž pro uplatňování nároku na náhradu léčebných výloh zákon nestanoví žádné lhůty, nebyl-li nárok dle všeobecných předpisů o promlčení promlčen. Nelze proto podle názoru stížnosti pokládati 6měsíční lhůtu pro podání žádosti, o niž jde, za lhůtu preklusivní, a byl proto úřad povinen, žádost meritorně projednati. Kdyby však se i mohlo míti za to, že nárok jest uplatňovati do 6 měsíců, není podle stížnosti správný názor žal. úřadu, že nárok měl býti uplatňován nejpozději do 26. září 1926, poněvadž v rozhodné době byl st-l ve vazbě, jež lhůtu přerušila. Žádost jeho podanou dne 19. května 1928 jest prý v každém případě pokládati za včas podanou.
V odvodním spise dovozuje žal. min., že st-l jako válečný invalida nemá právního nároku na léčení ústavní, tedy i na lázeňské, poněvadž zákon (§ 11 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22) ponechává rozhodnutí o tom volnému uvážení příslušného úřadu, a že nemohlo se proto napadené rozhodnutí dotknouti subj. práv st-lových. Vývody těmito popírá patrně žal. úřad přípustnost stížnosti podané na nss. S názorem tímto nelze souhlasiti.
Z ustanovení § 11 zák. č. 142/20 (odst. 1, věta 1.) plyne, že onemocnělému invalidovi přísluší nárok na to, aby mu na státní náklad byly poskytnuty lékařská pomoc a léky; v druhé větě 1. odst. cit. § 11 přiznává zákon zemskému úřadu pro péči o vál. poškozence disposiční právo toho obsahu, že úřad může na místo přímé lékařské pomoci a léku invalidu odevzdati k léčeni na státní náklad do léčebného ústavu. V odůvodnění vládní osnovy k cit. § 11 (tisk 1871/1919) se uvádí: »O onemocnělé invalidy pečuje osnova ustanovením nároku na ošetřování v nemocnici.« Srovná-li se řečené ustanovení § 11 odst. 1 zák. č. 142/20 s ustanovením § 8 odst. 1 nemoc. zák. č. 33/1888 ř. z., dle něhož mají nemoc, pokladny také právo poskytnouti pojištěncům léčení v léčebném ústavě, a dále s ustanovením § 58 zák. čl. XIX:1907, který je podobného obsahu, dlužno se zřetelem k právnímu názoru, vyslovenému nss-em v nál. Boh. A 6249/27 a 7242/28 (ohledně disposičního práva pokladny dle § 58 zák. č. XIX: 1907) souditi, že i disposiční právo zem. úřadu pro péči o vál. poškozence, obsažené v ustanovení 2. věty odst. 1 § 11 zák. č. 142/20 nemůže úřad ten uplatňovati tehdy, když podle povahy případu volba je vyloučena, zejména, vyžaduje-li druh nemoci nebo způsob léčení, aby invalida byl léčen v nemocnici. Nemůže proto žal. úřad právem tvrditi, že invalidovi a priori v žádném případě nárok na ústavní léčení — a tudíž i na náhradu nákladu léčení takového — nepřísluší. Ostatně podává se z napadeného rozhodnutí, že žal. úřad sám právní nárok st-lův, o který tu běží, zásadně nepopírá, neboť žádost st-lovu nezamítl pro nedostatek existence nároku, nýbrž z důvodů jiných. Je tedy stížnost Andělína F. s hlediska ustanovení § 2 zák. o ss zásadně přípustná.
Nař. rozhodnutí, jež recipovalo důvody prvé stolice, odpírá vyhověti žádosti st-lově jednak proto, že pro plnění tohoto nároku z roku 1922 není úhrady v rozpočtu za rok 1928, jednak proto, že st-l neuplatnil svůj sporný nárok včas, t. j. nejpozději do 25. září 1926. Proti prvému důvodu stížnost námitek neformuluje, nss také neshledal, že by žal. úřad byl na nedostatek úhrady pohlížel jako na zákonnou překážku pro přiznání požadované náhrady; naopak chtěl tím úřad pouze poznamenati — bez zřetele na právní existenci uplatňovaného nároku, — že nemá k honorování nároku prostředků.
Pokud pak se týče druhého, ve skutečností jediného právního důvodu pro zamítnutí podané žádosti, jest stížnosti přisvědčiti. Zákon o požitcích vál. poškozenců č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22 nestanov: žádné lhůty pro uplatnění nároku, o nějž tu jde. Jestliže napadené rozhodnutí se tu dovolává výnosu min. soc. péče z 15. července 1926, jímž snad pro uplatnění nároku toho byla stanovena nějaká lhůta, nelze výnos ten klásti na roven předpisům zákona, který jedině může tvořiti zdroj práv a povinností strany. Když však ani svrchu cit. zákon ani zákony pozdější nějaké lhůty v uvedeném směru nestanoví, odporuje nař. rozhodnutí zákonu tím, že na zachování 6měsíční lhůty k uplatnění řečeného nároku činí závislým přiznání náhrady léčebných nákladů st-lem požadované.

Citace:

č. 9179. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 682-684.