Č. 9282.

Živnostenské právo: * Ohlásí-li majitel živnosti, který smí hlavní závod provozovati po továrnicku, zřízení závodu vedlejšího, nesmí tento vedlejší závod provozovati pouze v rozsahu živnosti řemeslné.
(Nález ze dne 23. května 1931 č. 8052).
Věc: Firma Františka R. vdova, továrna oděvů v P. (adv. Dr. B. Palkovský z Prahy) proti ministerstvu obchodu o provozování pobočného závodu v M.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím bylo vysloveno, že vedlejší závod st-lky neprovozuje se po továrnicku, zrušuje se pro vady řízení, jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem ze dne 1. listopadu 1928 vydala zsp v Brně toto rozhodnutí: Ježto vzešla pochybnost o rozsahu živn. oprávnění firmy Františka R. vd. v P., rozhoduje zsp na základě § 36 odstavce 2 živn. řádu po slyšení korporací tam uvedených, že svrchu uvedená firma ve svém pobočném závodě v M. překročila rozsah svého živn. oprávnění. Podle provedeného šetření je provoz v krejčovské dílně této odbočky nikoliv rázu továrního, nýbrž rázu řemeslné živnosti, k čemuž firma není oprávněna. Nepřicházejí tam totiž znaky továrního podniku. Neužívá se větších strojů, není provedena dokonalá dělba práce, nepracuje se pouze na sklad, naopak pracuje se často podle míry a na objednávku jednotlivce, dokonce i z látky přinesené. Tato řemeslnická práce přesahuje znatelně práci, která se tam provádí případně po továrensku.
Odvolání, jež st-lka proti tomuto rozhodnutí podala, zamítlo min. obch. nař. rozhodnutím z toho důvodu, že provoz v krejčovské dílně m-ské odbočky není rázu továrního, nýbrž rázu živnosti řemeslné a k živnosti takové není firma oprávněna. Nepřicházejí tu totiž znaky továrního podniku, neboť neužívá se větších strojů, není provedena dokonalá dělba práce, nepracuje se pouze na sklad, naopak pracuje se často dle míry na objednávku jednotlivce, dokonce i z látky přinesené zákazníkem. Tato řemeslnická práce přesahuje znatelně práci, která se tam provádí případně po továrensku. Vedlejší závod nemůže býti považován, pokud jde o provozování krejčovských prací, za pouhou součástku hlavního podniku továrního, jelikož při takovém výkladu zákona podporovalo by se obcházení ustanovení o průkazu způsobilosti, neboť majitel hlavního podniku není povinen podati průkaz způsobilosti pro řemeslnou živnost, měl by však možnost jako majitel vedlejšího závodu provozovati krejčovské práce v rozsahu řemeslném bez průkazu způsobilosti. O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Na spor byla původně vznesena otázka, zda st-lka může ve svém pobočném závodě v M. hotoviti kusy obleků podle míry. V řízení zavedeném za účelem řešení této otázky podle § 36 odst. 2 živn. řádu vyskytly se další dvě otázky, totiž: a) zda st-lka, jež nesporně opověděla závod hlavní jako svobodnou živnost tovární, je oprávněna zříditi a vésti pobočný závod této živnosti v takovém rozsahu a způsobu, který sám o sobě nemůže býti pokládán za provozování živnosti po továrnicku a b) zda živnost v pobočném závodě provozuje se fakticky po továrnicku či nikoliv. — Žal. úřad prohlásiv, že st-lka překročila meze svého oprávnění tím, že neprovozuje pobočný závod v M. po továrnicku, podal přímou odpověď pouze na otázku sub a) a b) uvedenou a to v ten smysl, že st-lka smí pobočný závod vésti jen po továrnicku, a že závod ten po továrnicku neprovozuje.
Na sporu je především otázka, zda st-lka na základě své opovědí, kterou oznámila zřízení závodu v M. jako pobočného závodu svého hlavního závodu v P., smí tento pobočný závod provozovati způsobem, který nelze označiti za provoz tovární. Žal. úřad zodpověděl tuto otázku negativně a podle náhledu nss-u učinil tak právem. Na základě opovědí, kterou st-lka oznámila živn. úřadu zřízení tovární výroby obleků v P., byla st-lka oprávněna pouze zříditi a provozovati výrobu obleků po továrnicku. V rámci tohoto oprávnění může sice st-lka podle § 41 živn. řádu vyvíjeti živnostenskou činnost i mimo obec svého stanoviště, nemůže však bez dalšího již na základě původní opovědí uvedené tovární živnosti jako závodu hlavního zřizovati a provozovati poboční závody a prodejní sklady, nýbrž může tak podle § 40 živn. řádu činiti pouze po předchozím ohlášení příslušným živn. úřadům. Ohláškou takovou nenabývá však opovídatel oprávnění k provozování živnosti jiného druhu než jest jeho oprávnění k provozování živnosti v závodu hlavním, a řídí se tedy oprávnění k provozu živnosti v závodě pobočném podle oprávnění k provozu živnosti v závodu hlavním. Je-li toto omezeno v tom směru, že nesmí z výroby tovární klesnouti na rozsah a formu obyčejného řemesla, pak témuž omezení podléhá i závod vedlejší, a nelze jej pak rovněž provozovati ve formě a rozsahu obyčejné živnosti řemeslné. Výhoda, kterou v příčině průkazu způsobilosti poskytuje živn. řád výrobě ve velkém, platí jen pro tuto výrobu, a nemůže jí býti využito pro výrobu v malém ani cestou § 40 živn. řádu, neboť právě proto, že se způsobilost určitého subjektu k otevření a provozu závodu vedlejšího řídí podle nabyté způsobilosti jeho k provozu závodu hlavního, nelze míti za to, že subjekt, jenž je oprávněn provozovati hlavní závod pouze po továrnicku, smí zakládati vedlejší závody bez ohledu na to, zda provoz jich se děje po továrnicku či nikoliv. Proto neshledal nss logickým závěr, k němuž dospěl býv. ss v nál. Budw. 7334/1893, na který stížnost se odvolává. Je tedy také v tomto směru stížnost bezdůvodná.
Důvodnou však shledal nss stížnost, pokud směřuje proti výroku úřadu o skutečné kvalitě st-lčina vedlejšího závodu a uznává, že závod ten neprovozuje se po továrnicku. Žal. úřad založil celkový svůj úsudek v této otázce mimo jiné na tom, že práce dle míry a na objednávku jednotlivce, jež se dokonce provádí i z látky přinesené zákazníkem, přesahuje znatelně práci, která by nasvědčovala provozu továrnímu, t. j. práci na sklad. Stížnost právem vytýká, že toto zjištění nemá dostatečné opory ve spisech, ba že přímo odporuje vyjádření živn. inspektorátu.
Živn. inspektorát uvedl v druhém svém vyjádření, že nedá se přesně zjistiti kvalitativní poměr mezi prací na sklad a prací na zakázku, ale že možno trvati na dřívějším vyjádření. V tomto vyjádření uvedl, že práce zakázková vyskytovala se v dotčené dílně jen ojediněle. Z toho arci nelze dospěti k zjištění, k němuž dospěl úřad. Poněvadž žal. úřad čerpal svůj úsudek o povaze dotčeného závodu z celé řady okolností, jež přicházejí v tom směru v úvahu, a jednou z těchto pro úsudek úřadu rozhodných okolností je právě poměr mezi prací zakázkovou a prací na sklad, bylo vzhledem k tomu, že zjištění poměru toho je v odporu se spisy, zrušiti naříkané rozhodnutí, pokud o toto zjištění se opírá, podle § 6 zák. oss, jinak však bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 9282. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 901-903.