Č. 9210.Zaměstnanci veřejní. — Vojenské věci: I. K výkladu předpisů § 3 zák. č. 76/22 o tom, kdy přísluší voj. gážistovi pense a nikoliv jen odbytné, třebas nemá 10 roků služby. — II. Přípočet 10 roků podle § 7 cit. zák. nemůže se státi pro nárok na výslužné, ale jen pro výměru výslužného. (Nález ze dne 22. dubna 1931 č. 5983.) Prejudikatura: Ad II. Boh. A 8012/31. Věc: Václav Š. v R. (adv. Dr. Lad. Wopršálek z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o zaopatřovací požitky. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Podle nař. rozhodnutí bylo superarbitrací konanou dne 29. srpna 1928 zjištěno, že st-l, nadporučík z povolání, je k řadové službě nezpůsobilý, místních služeb schopen. Mno přeložilo proto st-le dnem 1. října 1928 do zálohy a to skupiny »mimo službu«, přemístilo jej zároveň k voj. velitelství v Brně a hledíc k ustanovení § 4 zák. č. 76/22 při současném zastavení veškerých dosavadních služebních příjmů koncem září 1928 přiznalo mu podle služební doby započítatelné pro výměru odbytného (výslužného), která koncem měsíce září 1928 činí 9 roků, 3 měsíce a 13 dní, a podle služného stupně b) osmé platové stupnice II. služební třídy: odbytné 24000 Kč jednou pro vždy. Proti tomuto rozhodnutí je podána stížnost, o níž nss takto uvážil: Žal. úřad nepřiznal st-li výslužné, nýbrž toliko odbytné podle § 4 zák. č. 76/22. Stížnost uplatňuje především, že podle cit. voj. zaopatřovacího zákona mělo býti st-li — nehodlá-li voj. správa ho upotřebiti v kategorii důstojníků služeb, přiznáno nikoliv odbytné, nýbrž trvalé výslužné, poněvadž utrpěl poruchu zdraví při výkonu a během činné služby vojenské a beze své viny. Stížnost tedy projevuje názor, že tu jde o případ § 3 lit. b) téhož zákona. Toto zákonné ustanovení však praví, že gážistům, majícím méně než 10 služebních započítatelných let, přísluší nárok na trvalé výslužné pouze tehdy, když pozbyli způsobilosti k voj. povolání trvalou poruchou zdraví, kterou utrpěli bez vlastní úmyslné viny při vykonávání vojenské služby, v souvislosti s ní, zvláštnostmi voj. povolání, epidemickými nemocemi, řádícími ve služebním místě Ze znění tohoto ustanovení jest patrno, že zde zákon rozeznává čtyři různé případy, které označuje určitými, přesně volenými výrazy. Jest tedy věcí strany, domáhající se nároku na základě § 3 lit. b) cit. zák. aby také přesně označila případ, podle kterého se svého nároku domáhá. St-l tvrdí, že ona porucha zdraví nastala při výkonu a během vojenské služby. Leč, jestliže žal. úřad v nař. rozhodnutí, opíraje se o znalecké posudky, popřel vznik choroby při výkonu, pokud se týče během voj. služby, bylo věcí stížnosti, aby uvedla, proč má za to, že porucha nastala při výkonu a během služby. Stížnost však toliko tvrdí v tomto směru, že st-l při vstupu do voj. služby podle lékařských prohlídek byl uznán zdravým. Tím však není vyvráceno stanovisko žal. úřadu, poněvadž, třeba snad nemoc propukla teprve za doby trvání voj. služby, není tím ještě zjištěno, že st-l utrpěl poruchu zdraví při výkonu voj. služby nebo v souvislosti s ní, nebo zvláštnostmi voj. povolání nebo epidemickými nemocemi, řádícími ve služebním místě, a že proto porucha zdraví st-lova nastala způsobem, jaký předpokládá zákon v cit. § 3 lit. b). Za tohoto stavu věci nelze shledati nezákonnost v tom, že žal. úřad věc posuzoval s hlediska § 4 cit. zaopatřovacího zák. č. 76/22, který přiznává při služební době kratší 10 roků jen nárok na odbytné a nikoli nárok na výslužné. Dále tvrdí stížnost, že st-li přísluší nárok na připočtení 10 let k celkové služební době. Nárok takový bylo by lze opříti jedině o § 7 cit. zák. Leč v tomto směru vyslovil již nss v nál. Boh. A 8012/31, že podle cit. ustanovení lze povoliti přípočet desíti služebních let toliko pro výměru výslužného, nikoli však pro odůvodnění nároku na výslužné. Nelze tudíž vyhověti žádosti o zápočet desíti let tomu, komu nárok na výslužné ještě nepřísluší, jak tomu jest právě také u st-le. Právem nepřiznal tedy žal. úřad st-li výhodu podle § 7 zák. č. 76/22.