Č. 9353.

Pojištění úrazové (Slovensko): * Pro solidární ručební povinnost manžela podnikatele za úrazové příspěvky dluhované podnikatelem, ve smyslu § 21, odst. 1 min. nař. č. 4790/1917, jsou rozhodné předpisy, platné na území sídla podniku a nikoliv na území bydliště solidárního dlužníka.
(Nález ze dne 4. září 1931 č. 12580.) Věc: Luisa M. v Č. proti ministerstvu sociální péče o úrazové pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zem. úřadovna pro dělnické pojištění na Slov. vyslovila záručním platebním výměrem z 23. března 1927 podle § 21 min. nař. č. 4790/1917 solidární povinnost st-lky jako manželky ing. Ferd. M. v Č. za nedoplatky úrazových příspěvků za léta 1925 a 1926 s úroky a exekučními útratami v úhrnné částce 12514 Kč 03 h, jež byly mu předepsány z jeho podniku: lom na magnesitový kámen v K. Odvolání z výměru toho podané župní úřad v Košicích zamítl. Dalšímu odvolání min. sociální péče nař. rozhodnutím nevyhovělo.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Nař. rozhodnutí založeno jest po stránce skutkové na nesporné okolnosti, že manžel st-lčin provozoval jako podnikatel podnik úrazovému pojištění podléhající v K. Po stránce právní odůvodněno jest nař. rozhodnutí ustanovením § 46 zák. čl. XIX: 1907 ve znění § 21 min. nař. č. 4790/1917, jehož první odstavec ustanovuje, že za nemocenské a úrazové příspěvky a za členské legitimační poplatky ručí pokladně, pokud se týče Zem. úřadovně, solidárně manžel zaměstnavatele, pokud se týče podnikatele, ve společné domácnosti s ním žijící. Při tom vycházel žal. úřad z právního názoru, že okolnost, zda manželé, resp. manželka podnikatelova, má bydliště na Slov. či v zemích tak zv. historických, jest pro vznik jejího ručebního závazku podle cit. ustanovení nerozhodná a nemá na něj žádného vlivu.
Tomuto právnímu názoru žal. úřadu vytýká stížnost nezákonnost, dovozujíc, že st-lka na Slov. nikdy nebydlela, a že jejím stálým bydlištěm jest Č. ve Slezsku, kde pro úrazové pojištění dělníků platí zák. z 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. z r. 1888, který však ručení manželky podnikatele za úrazové příspěvky nezná. Poněvadž min. nař. č. 4790/1917 platí jen na území Slov. a Podk. Rusi, nikoli však ve Slezsku, kde st-lka bydlí, domnívá se stížnost, že jeho předpisy se na ni nevztahují, a že proto její ručební povinnost za úrazové příspěvky ustanovením § 21 cit. min. nař. odůvodniti nelze. Na akcesorickou povahu tohoto ručebního závazku manželčina nelze prý se odvolati proto, ježto podle názoru stížnosti jest jeho přirozeným předpokladem okolnost, že jak podnikatel, tak i jeho manželka bydlí ve společné domácnosti, že tedy mají oba své stálé bydliště na Slov.
Stížnosti nelze dáti za pravdu. Úrazová pojistná povinnost předpokládá, že osoby, které jí podléhají, jsou zaměstnány v podnicích, závodech nebo při pracích, na něž pro jejich nebezpečnost se vztahuje podle positivních norem působnost pojištění dotčených zaměstnanců pro případ úrazu. Úrazová pojistná povinnost jest takto těsně spjata se zaměstnáním, vykonávaným na určitém podnikovém místě. Podle práva o úrazovém pojištění platného v tomto podnikovém místě, v sídle podniku, řídí se pak přirozeně závazky podnikatelovy. Okolnost, zda podnikatel má také své bydliště v sídle podniku, na který se vztahuje úrazová povinnost osob v něm zaměstnaných, nemá pro vznik, trvání a zánik jeho závazků, vyplývajících ze zákonných norem o úrazovém pojištění, právního významu, neboť zákon v té příčině nečiní rozdílu mezi podnikateli bydlícími v sídle jejich podniku či jinde. Rovněž tak při posuzování ručební povinnosti manželky podnikatelovy nesejde na tom, zda ona má bydliště na území, kde platí norma, podle níž byly úrazové příspěvky podnikateli předepsány, a její ručební povinnost vyslovena. Jest proto bez právní relevance, jaké normy platí na území, kde jest její bydliště, a zda tyto normy znají či neznají ručební povinnost manželky podnikatelovy za úrazové příspěvky. Bezdůvodná jest proto námitka stížnosti, že na území, kde st-lka má své bydliště, min. nař. č. 4790/1917, o něž nař. rozhodnutí její ručební povinnost opřelo, neplatí. Podle § 21 odst. 1 tohoto nař. jest jediným zákonným předpokladem ručební povinnosti manželky podnikatele za úrazové příspěvky dluhované jejím manželem, aby manželka podnikatele žila s ním ve společné domácnosti. Že by tento předpoklad, k němuž ručební povinnost manželčina jest po zákonu připjata, v daném případě splněn nebyl, stížnost nenamítá. Námitku takovou nelze zejména spatřovati v tvrzení stížnosti, že manžel st-lčin zdržoval se v K. a tam provozoval svůj podnik, kdežto st-lka měla nepřetržitě své bydliště v Č., neboť tímto tvrzením není ještě způsobem vyžadovaným v § 18 zák. o ss náležitě konkretisován stižní bod toho obsahu, že st-lka v rozhodné době nežila se svým manželem ve společné domácnosti. Pro mínění stížnosti, že společná domácnost manželů musí býti v jejich stálém bydlišti, které musí míti oba na Slov., neposkytuje tedy ani § 21 min. nař. č. 4790/1917 ani jiná zákonná norma opory, a jest proto nerozhodné, kde společná domácnost manželů jest.
Stížnost obrací se dále proti stanovisku žal. úřadu, že proti pohledávce požadované na podkladě solidárního ručení nelze namítati, že Zem. úřadovna vzala za podklad vyměření mzdový základ neodpovídající skutečnosti. Toto své stanovisko k námitce stejného obsahu, uplatněné v odvolání k němu podaném, odůvodnil žal. úřad v nař. rozhodnutí ustanovením § 46 zák. čl. XIX: 1907 ve znění § 21 posl. odst. min. nař. Č. 4790/1917. Proti tomuto odůvodnění neformuluje stížnost stížního bodu ve smyslu § 18 zák. o ss. Namítá jen, že uvedené stanovisko příčí se všeobecně uznané zásadě, že ani od ručitele nesmí se požadovati více než dlužník skutečně dluhuje. Uznal-li žal. úřad nepřípustnost řečené námitky podle positivní normy, kterou citoval, a nebrojí-li stížnost proti použití této normy žádným stižním bodem, pak nelze uznati důvodnou její námitku, že stanovisko žal. úřadu příčí se nějaké všeobecně prý uznané zásadě, ježto námitka tato neobrací se proti výroku žal. úřadu, nýbrž vlastně proti tomu, že norma, které on použil, příčí se této domnělé všeobecně uznávané zásadě o rozsahu ručebního závazku ručitelova.
St-lka uvádí konečně, že se o výši příspěvků dověděla teprve ze záručního platebního výměru a že jest proto oprávněna obrátiti se také proti výši jejich a namítati, že nebyl vzat zřetel na splátky dlužníkem vykonané, shledává pak vadnost řízení v tom, že žal. úřad spokojil se jen sdělením Zem. úřadovny, že splátky konány nebyly, aniž vyslechnul o tom dlužníka.
Námitka tato jest bezdůvodná. Podle posledního odstavce § 21 min. nař. č. 4790/1927 proti pohledávce požadované na základě solidárního ručení, o jaké v daném případě jde, nelze namítati mimo jiné ani, že Zem. úřadovna proti původnímu dlužníku postupovala nesprávným způsobem. Ale pak jest úplně nerozhodné, v čem spočíval tento nesprávný postup, zejména zda v tom, že nebyly z předepsané částky odpočteny splátky, dlužníkem snad konané, a nelze proto spatřovati právem vadnost řízení v tom, že o této nerozhodné okolností nebylo konáno v tomto řízení šetření výslechem původního dlužníka. Tím není arci řečeno, že by st-lka námitku, týkající se splátek úrazových příspěvků jejím manželem, nemohla uplatniti v řízení dalším, vymáhacím.
Z těchto úvah vyplývá, že stížnost, jež jiných námitek neuplatňuje, jest bezdůvodná a byla proto zamítnuta.

Citace:

č. 9353. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 1057-1060.