Č. 9289.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: * Nastal-li pojistný případ před účinností zákona č. 184/28, dlužno předpoklady náhradní povinnosti zaměstnavatelovy posuzovati podle ustanovení 2. odst. § 20 zák. č. 221/24, nikoli podle § 13 zák. č. 184/28, třebas bylo o ní rozhodováno v době, kdy již platil tento zákon.
(Nález ze dne 26. května 1931 č. 23308/29).
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v T. proti zemskému úřadu v Bratislavě o náhradu léčebných útrat.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Okr. nemoc. pojišťovna v T. předepsala B. N-ovi výměrem z 28. srpna 1928 podle § 20 zák. č. 221/24 náhradu léčebných útrat v částce 2660 Kč 10 h za dobu od 16. července 1927 do 15. července 1928, vzniklých léčením jeho zaměstnankyně, Anežky K., z toho důvodu, že st-l zaměstnával ji od 1. července 1927, přihlásil ji nenáležitým způsobem dne 15. července 1927 a správně přihlásil ji opožděně dne 29. září 1927 až po jejím onemocnění, nastalém dne 16. července 1927. Stížnost zaměstnavatelovu do výměru toho podanou zamítl okresní úřad v Trenčíně výměrem z 2. března 1929. K další stížnosti jeho zemský úřad v Bratislavě nař. rozhodnutím rozhodnutí to zrušil, platební výměr okresní nemocenské pojišťovny v T. zbavil platnosti a vyslovil, že podle § 13 zák. č. 184/28 B. N. není povinen této pojišťovně zaplatiti náhradu podpůrného nákladu v uvedené částce za nenáležitým způsobem přihlášenou Anežku K. —
O stížnosti, vytýkající tomuto rozhodnutí nezákonnost, uvážil nss toto: — — —
Stížnost namítá, že nař. rozhodnutí jest nezákonné proto, poněvadž žal. úřad při posuzování nároku stěžující si pojišťovny nepoužil ustanovení 2. odst. § 20 zák. č. 221/24, nýbrž předpisu § 13 zák. č. 184/28, ačkoli pojistný případ nastal dne 16. července 1927, a spor před I. stolicí započal již v roce 1928, kdy ještě § 13 zák. č. 184/28 nebyl v platnosti, ježto podle § 138 tohoto zák. nabyl účinnosti teprve dne 1. ledna 1929. Námitku tuto shledal nss důvodnou.
Na sporu jest otázka, zda stěžující si pojišťovně přísluší proti B. N-ovi jako zaměstnavateli nárok na náhradu útrat vzniklých léčením jeho býv. zaměstnankyně A. K. v době od 16. července 1927, kdy nesporně nastal pojistný případ, do 15. července 1928. V době, kdy nastal pojistný případ, kterým založen byl nárok jmenované pojištěnkyně na dávky proti pojišťovně, a zároveň nárok pojišťovny na náhradu nákladu za dávky jí poskytnuté proti zaměstnavateli, který nesplnil přihlašovací povinnosti, zákonem mu uložené, platil zákon č. 221/24, který stanovil ve 2. odst. § 20 předpoklady této náhradní povinnosti zaměstnavatelovy proti pojišťovně. O tento předpis opřela také stěžující si pojišťovna svůj náhradní nárok. Výrokem úřadu, fixujícím v konkrétním případě náhradní závazek zaměstnavatelův, nezakládá se teprve tento závazek. Výrok takový není proto konstitutivní, nýbrž vyslovuje toliko, že závazek takový a jeho rub — náhradní nárok pojišťovny — vznikl ze zákona tím, že jeho zákonné předpoklady jsou dány. Má tedy výrok takový právní povahu aktu deklatorního. Nabyla-li strana za platnosti dřívějších právních norem nějakého práva ze zákona samého jí příslušejícího a nebrání-li tomu kogentní předpis zákona novějšího, musí úřad, i když rozhoduje o takovém nároku za platnosti nového zákona, založiti své rozhodnutí na normě dřívější, platné v době vzniku sporného právního nároku nebo právního poměru (srov. nál. Boh. A 3559/24 a 6743/27).
O takový spor v daném případě také jde. Slušelo jej proto posouditi podle materielně-právních předpisů, platných v době vzniku pojistného případu, který jest tu rozhodující pro založení právního poměru, a z něho vyplývajících práv a závazků mezi pojištěncem a pojišťovnou se strany jedné, a pojišťovnou a zaměstnavatelem se strany druhé, ovšem nebrání- li tomu kogentní předpis pozdějšího zákona, t. j. novely č. 184/28.
Žal. úřad uznal v nař. rozhodnutí sám, že před platností této novely náhradní nárok pojišťovny podle § 20 odst. 2 zák. č. 221/24 byl odůvodněn, ježto přihláška A. K. nebyla učiněna náležitým způsobem. Přesto však odepřel jí přiznati tento nárok, ježto náhradní povinnost, uložená zaměstnavateli v § 20 odst. 2 zák. č. 221/24, má právní povahu pořádkové pokuty, a § 13 zák. č. 184/28 s platností od 1. ledna 1929 vyloučil z ní případy, když pojištěnec nebyl přihlášen k pojišťovně náležitým způsobem. I když lze připustiti, že řečený předpis o náhradní povinnosti má povahu předpisu pořádkového rázu, není přece podle své právní povahy žádným trestem, neboť tyto uvádí zákon v §§ 260—262, takže nelze proto nynější znění § 13 zák. č. 184/28 pokládati za nějaké ustanovení trestní juris cogentis proti ustanovení 2. odst. § 20 zák. č. 221/24 mírnější, jehož při rozhodování o náhradní povinnosti zaměstnavatelově v době po 1. lednu 1929 musilo by býti proto použito v jeho prospěch i tehdy, když v době vzniku jejího předpoklady pro ni podle tehdy platného zákona byly dány. Nař. rozhodnutí, které posoudilo sporný náhradní nárok pojišťovny podle § 13 zák. č. 184/28 místo podle § 20 odstavce 2 zák. č. 221/24, založeno jest tedy na nesprávném právním názoru.

Citace:

č. 9289. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 919-921.