Č. 9199.

Školství: I. Při řízení vyvlastňovacím podle § 7 zák. č. 189/19 a 295/20 neplatí obdoba předpisů §§ 11 až 21 zák. č. 30/1878 ř. z. — II. Také pro vyvlastnění podle § 7 zák. č. 189/19 platí zásada, že jím nesmí býti ohroženo vlastní bydlení nebo vlastní živnost vlastníkova.
(Nález ze dne 18. dubna 1931 č. 5644.)
Prejudikatura: Ad I. Boh. A 2988/23, ad II. Boh. A 3101/24.
Věc: Albína W. v C. proti ministerstvu školství a národní osvěty o vyvlastnění pozemku pro stavbu školy.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Min. škol. vyslovilo nař. rozhodnutím toto: »Rozhodnutím z 29. prosince 1922 bylo na základě ustanovení zák. č. 189/19, pozměněného a doplněného zák. č. 295/20 vysloveno vyvlastnění části poz. parc. č. kat. ... a ... v kat. obci C. ve výměře 3140 m2, aby tak zabezpečeno bylo stanoviště pro budovu české školy v C., která jako škola menšinová je ve správě státní. Rozhodnutím z 12. října 1926 byla však v C. zřízena podle zák. č. 189/19 také měšťanská škola s čsl. jazykem vyučovacím. Obě tyto školy mají býti umístěny v nové školní budově, jež se staví na vyvlastněném pozemku. Pozemek ten však nestačí rozšířenému stavebnímu programu. V důsledku toho, opírajíc se o ustanovení cit. zákonů, vyslovilo min. vyvlastnění dalších částí poz. pare. č. kat K rozhodnutí tomu vedla min. jak ta okolnost, že zmíněných částí parcel je nezbytně třeba k rozšíření staveniště národních škol s čsl. jazykem vyučovacím v C., tak i skutečnost, že podmínky cit. zákonných ustanovení jsou splněny, neboť nebude ohroženo ani bydlení vlastníkovo, ani jeho živnost. Ohrožení bydlení vlastník ani nenamítá, ohrožení živnosti pak při tak malé výměře nemůže vůbec přijíti v úvahu.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané nss uvážil:
1. Stížnost především vytýká jako vadu řízení, že v daném případě nebylo konáno řízení, jaké předepisuje zákon z 18. února 1878 č. 30 ř. z., jehož předpisů bylo nutno po názoru stížnosti podle ustanovení § 7 zák. č. 189/19 v daném případě šetřiti. Námitka tato není důvodná.
Je ovšem pravda, že zák. č. 189/19 doplněný a pozměněný zák. č. 295/20 stanoví v poslední větě § 7, že pro řízení vyvlastňovací platí obdoba zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z., avšak stížnost přehlíží dodatek, který v zákoně po uvedených slovech následuje a který zní: »a to §§ 22 a následujících«. Z tohoto dovětku však plyne, jak nss vyslovil a odůvodnil již opětně, na příklad v nál. Boh. A 2988/23, že pro vyvlastňovací řízení podle § 7 zák. č. 189/19 a 295/20 platí obdobně toliko ustanovení §§ 22 až 34 cit. zák. z roku 1878, tudíž předpisy zákona toho o tom, »Jak se vyhledává náhrada«, nikoliv však jinaké předpisy cit. zákona, pojednávající o řízení vyvlastňovacím, tedy zejména nikoliv ustanovení § 11 a následujících.
2. Ovšem je však nutno, aby veškeré okolnosti pro rozhodnutí o vyvlastnění důležité byly vyšetřeny za šetření zásady slyšení stran, tedy buď přímo za účasti stran anebo aby výsledky šetření aspoň byly straně sděleny takovým způsobem, aby strana mohla náležitě obhájiti svoje práva.
To se v daném případě nestalo; podle správních spisů byla sí-lka sice dne 24. srpna 1928 při osp-é v T. slyšena; když však st-lka prohlásila, že jí toho času není možno učiniti závazné prohlášení ve věci a že žádá o lhůtu 8 dní, že však žádanou plochu nemůže státní správě školské postoupiti, poněvadž by byla ohrožena ve svém polním hospodářství, a když st-lčin právní zástupce podáním z 25. srpna 1928 vznesl námitky proti zamýšlenému vyvlastnění, nekonal žal. úřad o tvrzeních resp. námitkách žádné další řízení za účasti st-lky resp. jejího právního zástupce, ani nereagoval na uvedená prohlášení a podání, nýbrž přistoupil ihned k vydání nař. rozhodnutí. Poněvadž pak uvedené námitky se týkaly věci relevantní, totiž toho, zda zamýšleným vyvlastněním bude nebo nebude ohrožena st-lka v polním hospodářství (tedy ve vlastní živnosti), zakládá uvedený postup žal. úřadu podstatnou vadu řízení.
3. Další námitka stížnosti vytýká jako nezákonnost, že vysloveným vyvlastněním je ohrožena st-lčina živnost, a kárá jako vadu řízení, že okolnosti v tom směru rozhodné nebyly vyšetřeny.
Jak nss ustáleně judikuje (srov. Boh. A 3101/24), platí také pro vyvlastnění pro školu podle § 7 zák. 189/19 podmínka (uvedená v § 7 odst. 1 cit. zákona), že nesmí býti ohroženo »vlastní bydleni nebo vlastní živnost« (vlastníka).
V daném případě vytýkala st-lka — jak bylo shora uvedeno — již v řízení správním ohrožení svého polního hospodářství, v čemž nutno spatřovati výtku ohrožení vlastní živnosti. Žal. úřad praví v nař. rozhodnutí pouze, že »ohrožení živnosti při tak malé výměře nemůže vůbec přijití v úvahu«. Leč okolnost sama o sobě, že jde o vyvlastnění 514 m2, neposkytuje dostatečný podklad pro závěr, že vyvlastněním není vlastní živnost st-lčina ohrožena, když přec jednak výměra 514 m2 sama o sobě není objektivně tak nepatrná, že by vůbec ani absolutně ani relativně nemohla pro spornou otázku (ohrožení vlastní živnosti) míti významu a když dále pro posouzení otázky té má význam netoliko absolutní výměra vyvlastňované plochy, nýbrž také jiné okolnosti, jako na př. poměr výměry nyní vyvlastněné k výměře zbývajícího majetku st-lčina, poloha vyvlastněné plochy, složení půdy, přístup a pod. Těmito okolnostmi se však žal. úřad vůbec nezabýval; jeho závěr o tom, že vlastní živnost st-lčina není ohrožena, spočívá tedy na neúplném zjištění a nař. rozhodnutí postrádá po této stránce náležitého odůvodnění. — — —

Citace:

č. 9199. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 723-725.