Č. 9055

Jazykové právo. — Matriky. — Církevní věci: 1. * Ustanovení čl. 56 odst. 2 jaz. nař. č. 17/26 o jazyku zápisů do matrik církevních, nařízených polit. úřadem, jest ve shodě se zákonem. — 2. Německá evangelická církev v Čech., na Mor. a ve Slez. a její farní obce jsou veřejnými korporacemi ve smyslu §§ 3 a 8 jaz. zák. — 3. Církevní úřady matriční jsou ve smyslu předpisů práva jazykového orgány veřejných korporací, nikoliv orgány státu. — 4. O kompetenci úřední ve věcech matričních.
(Nález ze dne 10. února 1931 č. 17609/30.)
Prejudikatura: Boh. A 3270/24, 5221/25, 5826/26, 8070/29, 8072/29, 8073/29, 8074/29, 8076/29.
Věc: Církevní obec »Vereinigte deutsche evangelische Gemeinde A. u. H. B.« v Praze (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu vnitra (vrch. min. kom. Dr. Václ. Chalupecký) o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra stížnosti farního úřadu spojené něm. evang. náboženské obce v Praze, podané do výnosu zsp-é v Praze ze 16. srpna 1926, pokud jím bylo uloženo jmenovanému úřadu, aby poznamenal v matrice sňatků rozluku manželství Dra Karla B. a Ireny roz. Z., prohlášenou pravoplatným rozsudkem soudního dvoru v Sibini z 28. února 1925, v jazyku státním, poněvadž příkaz ten je v souhlase s předpisem čl. 56 odst. 2 vl. nař. č. 17/26, vydaným na základě § 8 odst. 1 zák. č. 122/20, kterým byla státní moc výkonná zmocněna, aby v duchu tohoto zákona upravila také užívání jazyků pro veřejné korporace. Do rámce tohoto zmocnění spadá také úprava užívání jazyků při dodatečných zápisech, jež nařizují příslušné státní úřady v církevních matrikách. Nař. výnos doplnilo však min. vnitra v ten smysl, že není překážky, aby dodatečný zápis v matrice vykonán byl — kromě v jazyku státním na prvém místě — též v jednacím jazyku farního úřadu. Není-li duchovní správce skutečně znalý státního jazyka do té míry, aby mohl nař. matriční zápis v tomto jazyku bezvadně vykonati, bude věcí církevní správy, aby učinila opatření, aby matriční úřad mohl povinnosti uložené mu v čl. 56 odst. 2 cit. vl. nař. řádně dostáti.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Stížnost spatřuje v nař. rozhodnutí dvoje opatření úřadu: a) opatření, kterým žal. úřad nařídil farnímu úřadu spojené něm. evang. obce náboženské v Praze, aby poznamenal v matrice sňatků rozluku manželství Dra Karla B. a Ireny roz. Z. na prvém místě v jazyku státním, b) příkaz daný církevní správě, aby učinila disposice, by matriční úřad mohl povinnosti uložené mu v čl. 56 odst. 2 jaz. nař. řádně dostáti. V obou směrech formuluje pak námitku nezákonnosti nař. rozhodnutí v podstatě z toho důvodu, že čl. 56 odst. 2 jaz. nař., o který je naříkané rozhodnutí opřeno, je prý neplatným. Pokud jde o »příkaz« uvedený pod lit. b) stížnosti, přehlíží však stížnost, že po této stránce nevydal žal. úřad vůbec judikátního výroku. Z celé textace nař. rozhodnutí lze vyčísti jen, že výrok žal. úřadu obmezil se na opatření pod lit. a) naznačené. Poslední věta nař. rozhodnutí, kterou stížnost pokládá za zvláštní příkaz, je jen projevem názoru žal. úřadu o případných důsledcích, jaké by vzešly pro církevní správu v případě, že by duchovní správce nebyl znalým jazyka státního. Nebyl-li tento projev úřadu vtělen v konkrétní výrok úřadu, upravující práva a povinnosti stran, nezakládá nijakých právních účinků proti straně, jež by mohly vstoupiti v moc práva, a nemůže proto strana své námitky proti právnímu názoru úřadu stížností vznésti na nss potud, pokud tento právní názor nedošel výrazu a použití ve výroku úředním, ukládajícím straně určitou povinnost nebo zasahujícím jinak do její právní sféry. K tomu budiž ještě podotknuto, že také žal. úřad v odv. spise poukazuje k tomu, že nař. rozhodnutí stran výkonu dodatečného zápisu v matrice judikátního výroku neobsahuje. Proto vývody stížnosti, brojící proti nezákonnosti domnělého příkazu, daného prý církevní správě, slušelo odmítnouti jako nepřípustné.
Předmětem přezkoumání nss-em může býti podle toho jen otázka zákonitosti rozhodnutí žal. úřadu, které má stížnost na zřeteli pod lit. a).
Stížnost vytýká nezákonnost nař. rozhodnutí, opřeného o předpis čl. 56 odst. 2 jaz. nař. proto, že prý předpis tento je neplatným. In formali namítá v tomto směru, že jaz. nař. č. 17/26 bylo vydáno jen pro obor určitých ministerstev, nikoli však pro obor min. škol., které je výlučně příslušným vykonávati dozor nad církvemi. Nemohlo prý proto cit. jaz. nař. vydati zavazující ustanovení ve věcech týkajících se dozoru nad církví, a to ani v záležitostech vedení matrik, uváží-li se, že, třebas i nutno připustiti, že ve příčině vedení matriky min. vnitra je příslušným dozorčím úřadem, neběží jak při vydání čl. 56 odst. 2 jaz. nař., tak i při vydání nař. rozhodnutí o vedení matriky, nýbrž spíše o čin směřující proti církvi.
Námitce této nemohl nss přisvědčiti. Stížnost přiznává sama kompetenci min. vnitra jako ústředního úřadu v oboru státní správy, týkající se agendy vedení matrik, přikázané politickým úřadům. To jest také v souhlase s normami v té příčině vydanými, zejména s patentem z 20. února 1784 (Sb. zák. Josefa 2., 6. díl str. 574), který ukládá krajským úřadům dohled nad řádným vedením matrik, jakož i s dekretem dvor. kanc. z 21. října 1813 (sb. pol. zák. sv. 41 str. 95) a s dekretem dvor. kanc. z 5. dubna 1844 č. 799 sb. z. p., jenž vyslovil, že není závady, aby dodatečné zápisy do matrik dály se k nařízení zemské vlády. Na témž zákonném podkladu spočívají i výnosy min. vnitra z 27. listopadu 1859 č. 10901 a z 30. ledna 1868 č. 201. V témže smyslu vyznívá i judikatura jak býv. ss-u, tak i nss-u (sr. na př. Budw. 191, 857, 4934, 6574 a Budw. A 3901 jakož i Boh. A 3270/24 a 5221/25). Působnost politických úřadů a min. vnitra ve věcech vedení matrik i dohledu nad jich správným vedením jest povahy všeobecné a vztahuje se proto na všechny otázky, týkající se vedení matrik, tedy i na otázku úpravy užívání jazyků při dodatečných zápisech v matrikách. Tvrdí-li stížnost, že při příkazu, týkajícím se dodatečného zápisu v církevní matrice v určitém jazyce, nejde o věc matriční, nýbrž církevní, spadající do oboru min. škol., jest tvrzení toto bezdůvodné, neboť příkaz takový tím, že upravuje také jazykovou stránku matričního zápisu, nepozbývá právní povahy věci matriční, a spadá proto také do oboru vedení matrik, zahrnující úpravu všeobecnou.
Z toho plyne, že upravuje-li čl. 56 odst. 2 jaz. nař., které bylo vydáno také pro obor min. vnitra, užívání jazyků při dodatečných zápisech, jež nařizuje příslušný politický úřad (zem. polit. úřad) v matrikách církví, nelze uznati správným názor stížnosti, že by ustanovení to bylo neplatným proto, že jaz. nař. č. 17/26 nebylo vydáno také pro obor min. škol., a že by nař. rozhodnutí, opřené o cit. předpis, bylo již proto nezákonným.
Stížnost namítá dále, že něm. evang. obec není ani samosprávným úřadem ani zastupitelským sborem a že ji nelze pokládati ani za veř. korporaci ve smyslu jaz. zák., za jaké jest možno pokládati jen takové korporace, které přímo nebo nepřímo slouží účelu státu. Z toho dovozuje stížnost, že ustanovení §§ 3 a 8 jaz. zák. se na něm. evang. obec nevztahují, a že proto nař. rozhodnutí se §u 8 jaz. zák. s úspěchem dovolávati nemůže.
Námitkou stejného obsahu zabýval se nss již v nál. Boh. A 9056/31, vydaném o stížnosti evangelického farního úřadu a presbyterstva evang. obce a. v. ve V., ve kterém vyslovil a podrobně odůvodnil právní názor, že náboženské společnosti, státem uznané, a zejména také Něm. evang. církev v Čech., na Mor. a ve Slez., resp. její dílčí organisace, jakými jsou její farní obce a farář, mají veškeré pojmové znaky veř. korporací ve smyslu § 3 resp. § 8 odst. 1 jaz. zák. a že jeho ustanovení se proto na ně vztahují. Nss setrvává na tomto právním názoru i v daném případě. Jsou-li podle toho náboženské obce veřejnými korporacemi ve smyslu § 3 resp. 8 jaz. zák., a vztahují-li se na ně normy tam dané, plyne z toho, že vztahuje se na ně zmocnění dané státní moci výkonné v § 8 jaz. zák., aby upravila užívání jazyků pro veřejné korporace.
Stížnost namítá však také, že i kdyby něm. evang. církev bylo lze uznati za veř. korporaci po rozumu jaz. zák., nemohlo by přes to ustanovení čl. 56 odst. 2 jaz. nař. důvodně hledati své krytí v předpisu § 8 odst. 1 jaz. zák., poněvadž prý jaz. nař. v cit. předpisu neřídilo se ani zněním ani duchem jaz. zák., v němž úprava užívání jazyků pro veř. korporace má se vládou státi, a jest prý proto, překročivši meze zák. jaz., v nichž nařízení musí se vzhledem k § 55 úst. listiny pohybovati, neplatným; důsledkem toho jest prý nezákonným i nař. rozhodnutí, které se o jaz. nař. opírá.
Po této stránce spatřuje stěžující si strana neplatnost čl. 56 odst. 2. jaz. nař. již v »zákonu odporujícím pojetí povahy církevních úřadů, vyplývajícím ze systematiky jaz. nař.«.
Jaz. nař. zařadilo církevní úřady matriční v čl. 56 do dílu 1, pojednávajícího o soudech, úřadech, ústavech, podnicích a orgánech republiky, čímž dalo prý zřejmě výraz pojetí církevních úřadů matričních jako
orgánů státních a ocitlo se takto v rozporu s jaz. zákonem, který pokládá církevní korporace za korporace veřejné. V dílu 2. věnovaném autonomii, tedy též veř. korporacím, není pak vůbec normy, které by se mohlo dovolati nař. rozhodnutí. Poněvadž však církevní úřady jsou podle názoru, žal. úřadu nejpříznivějšího, veř. korporacemi, jest čl. 56 jaz. nař., který pokládá je za orgány státní, neplatným.
S argumentací touto nemůže se však nss stotožniti. Pouhá skutečnost systematického zařazení čl. 56 jaz. nař. sama o sobě nemůže býti pro otázku platnosti tohoto předpisu směrodatnou. Umístění čl. 56 v 1. dílu, pojednávajícím o státních orgánech (v širším slova smyslu) stalo se patrně, jak zřejmo z toho, že následuje hned za čl. 55, jednajícím o vedení matrik úřady správy politické a státními matričními úřady (matrikáři), jakož i z marginální rubriky, pod nimiž jsou předpisy ty vřaděny (o matrikách atd.), z toho důvodu, aby předpisy týkající se téže materie byly účelně místně soustředěny. Že předpis čl. 56 nebyl zařazen v díle 2., normujícím užívání jazyků u samosprávných útvarů, pokud se týče v hlavě 5. tohoto dílu, pojednávající o veř. korporacích mimo úřady místní samosprávy, stalo se patrně proto, že na tomto místě stala se úprava užívání jazyků u veř. korporací, podléhajících správně ministerstev v čl. 1 uvedených (srov. úvodní slova čl. 91 jaz. nař.), mezi které ovšem nenáležejí církve, pokud se týče církevní úřady. Tyto veř. korporace nespadají do oboru min., pro která bylo jaz. nař. vydáno, nýbrž do oboru min. škol., a proto nemohlo jaz. nař. č. 17/26 obecnou úpravu užívání jazyků u těchto veř. korporací kultových pojati do svého rámce. Ostatně vyskytují se naopak zase v dílu 2., majícím za předmět užívání jazykův u samosprávných útvarů, ojedinělá ustanovení o orgánech státních, jak tomu nasvědčují na příklad čl. 70 odst. 3, 73 a 91 odst. 2.
Názoru stížnosti, že jaz. nař. podle svého umístění systematického dalo na jevo, že církevní úřady, vedoucí matriky, pokládá za orgány státní, nesvědčí vůbec ani znění čl. 56. Již úvodní věta, že »matriky, vedené úřady církví nebo náboženských společností, píší se jazykem těchto úřadů, poukazuje naopak k tomu, že jaz. nař. zásadně respektuje autonomii matričních úřadů církevních, ponechávajíc jim právo užívati při vedení matrik jednacího jazyka dotčené církve, pokud se týče náboženské společnosti. Kdyby názor stížnosti byl správným, pak by úřady církevní jako orgány státní byly povinny podle § 1 jaz. zák. zásadně úřadovati v jazyku čsl. (státním). Proto také nelze přisvědčiti dalším vývodům stížnosti, že by ustanovení 2. odstavce čl. 56 bylo důsledkem nesprávného pojetí povahy církevních úřadů jako orgánů státních.
Stížnost namítá dále, že jaz. zákon, jak plyne z jeho § 3, vychází ze stanoviska, že samosprávné úřady podléhají v jazykoprávním vztahu většímu obmezení než veř. korporace. Stížnost poukazuje po této stránce ke 3. odstavci tohoto §, podle kterého jazyk veřejných vyhlášek a zevních označení samosprávných úřadů stanoví moc výkonná. Z tohoto předpisu, který se vztahuje pouze na úřady samosprávné a nikoliv i na ostatní samosprávné útvary v § 3 uvedené, dovozuje stížnost, že jazyková autonomie samosprávných úřadů podléhá většímu obmezení, než jaz. autonomie veř. korporací, k nimž náleží i korporace církevní. Myšlenku tuto rozvádí pak stížnost dále a uvádí, že kdežto u obcí, u nichž může býti jazyk německý výhradným jazykem jednacím, jako je tomu dle čl. 70 jaz. nař. u obcí, které vykazují poněkud méně než 50% obyvatelů českého jazyka, vedou se veškeré zápisy výhradně v něm. jazyku, uznává 2. odstavec čl. 56 jaz. nař. církevní obce, ač jsou veřejnými korporacemi, povinnými vykonati zápisy do matrik k nařízení státního úřadu výhradně v jazyku českém, i když všichni členové této korporace jsou příslušníky něm. jazyka. Tyto vývody stížnosti, které se snaží dokázati. že ustanovení odst. 2 čl. 56 jaz. nař. nebylo vydáno v duchu jaz. zák. po rozumu 1. odstavce § 8 jaz. zák., spatřují ducha jaz. zák. při úpravě užívání jazyků pro veř. korporace ve větším obmezení jazykové autonomie samosprávných úřadů než veř. korporací a nacházejí jej v ustanovení § 3 jaz. zák.
S takovýmto pojetím ducha jazykového zákona souhlasiti však nelze.
Co rozuměti sluší duchem jaz. zákona, není ovšem positivně v jaz. zákoně uvedeno. Otázkou touto zabýval se nál. Boh. A 8072/28, v němž bylo vysloveno a podrobně odůvodněno v souhlase s usnesením adm. plena, že duchem jaz. zákona jest rozuměti zásady, které lze z jaz. zákona získati abstrakcí. Ducha jaz. zákona nutno hledati a nalézti v základních myšlénkách, které se v positivních ustanoveních a ve vzájemné jejich souvislosti zračí a z nich pronikají. Dále bylo tamže vysloveno a podrobně odůvodněno, že zásadou takovou jest také zásada preponderance státního jazyka, jakož i, že vláda, upravujíc v duchu jaz. zák. podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné útvary, může jíti nad positivní omezení, které jim ukládá § 3 stran státního jazyka. Na uvedených právních názorech trvá nss i v tomto případě.
Aplikují-li se shora vylíčené právní názory na případ konkrétní, vysvitne hned předem nesprávnost jednostranného stanoviska stížnosti, které ducha jaz. zák. hledá jen v jediném positivním ustanovení § 3 jaz. zák., pomíjejíc základní myšlénky, ovládající jaz. zákon při úpravě užívání jazyků pro veř. korporace, shledávati i v jiných positivních předpisech jaz. zákona. Ostatně ani v předpisu § 3 jaz. zák. nelze shledati ani výslovnou ani latentní zásadu, že jazyková autonomie veř. korporací podléhá menšímu obmezení než autonomie samosprávných úřadů. V ustanovení tomto neupravil jaz. zákon otázku užívání jazyků pro autonomní útvary všeobecně a vůbec, nýbrž jen pro určité konkrétní výseky úřadování autonomních útvarů, kterým chtěl zaručiti zvláštní ochranu podle § 33 a 42 úst. listiny proti jich změně nebo zrušení. Tyto konkrétní případy upravil v podstatě stejně pro samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veškeré veř. korporace. Jedinou výjimku, a to pro úřady samosprávné, stanovil předpis tento v odstavci 3 v příčině úpravy jazyka veř. vyhlášek a zevních označení těchto úřadů. Třebaže sluší přiznati, že v tomto úseku úřadování samosprávných úřadů mohou tyto úřady býti státní mocí výkonnou obmezeny po stránce jazykové měrou širší, než veř. korporace, běží tu při konkrétní úpravě § 3 jaz. zák. jen o ojedinělou výjimku z rovnocenného postavení všech autonomních útvarů v tomto § jmenovaných, jak to plyne jinak z ostatních odstavců prvého, druhého i posledního citovaného §. Z jediné takové výjimky nelze však se zřetelem ke kusé částečné úpravě užívání jazyků pro autonomní útvary, jak ji má na zřeteli ustanovení § 3 jaz. zák., usuzovati již na celkovou myšlenku, jak si ji z tohoto § sestrojila stížnost, o menším obmezení jazykové autonomie veř. korporací než samosprávných úřadů, zejména pak nelze z takovéto jediné výjimky dovozovati nic pro specielní úpravu jazykovou při vedení matrik.
Abstrakcí, získanou z positivních předpisů §§ 3 a 8 jaz. zák., které dohromady tvoří právní základ pro úpravu užívání jazyků pro samosprávné útvary, nelze podle toho, co bylo řečeno, vyvoditi základní myšlenku, ovládající tuto úpravu ve formulaci stížnosti, že veř. korporace zásadně podléhají menšímu obmezení než samosprávné úřady.
Nemístným jest srovnání postavení samosprávného úřadu (obce) s postavením matričního úřadu církevního tak, jak si to stížnost představuje. Nehledíc ani k tomu, že poukazem na čl. 70 jaz. nař., který není předmětem tohoto sporu, nelze dokazovati rozpor jiného předpisu jaz. nař., jehož platnost je na sporu, s jaz. zákonem, tak že by vybočovalo z rámce přezkoumání tohoto sporu zabývati se otázkou, zda obce s výhradným jednacím jazykem německým vedou veškeré zápisy výhradně v německém jazyku — není ani dále předmětem tohoto sporu otázka, zda jsou církevní úřady povinny vykonati zápisy dodatečné ve svých matrikách výhradně v jazyku českém. Nař. rozhodnutí výslovně rektifikovalo výnos zsp-é v Praze v ten rozum, že není překážky, aby dodatečný zápis v matrice vykonán byl — kromě v jazyku státním na prvém místě — též v jednacím jazyku farního úřadu.
Otázka platnosti 2. odstavce čl. 56 jaz. nař. jest tedy v daném případě na sporu jen v tom směru, zda jest v duchu jaz. zák. ono ustanovení tohoto předpisu, které nařizuje církevním úřadům matričním vykonati dodatečné zápisy v matrikách v jazyku státním a v jazyku menšinovém, ustanovil-li tak příslušný státní úřad zápis nařizující.
Jak bylo v cit. nálezu Boh. A 8072/29 vysloveno a podrobněji odůvodněno, nemají samosprávné útvary ex lege práva, aby svého jednacího jazyka užívaly výlučně. Jaz. zákon neobsahuje ustanovení, které by přímo nebo nepřímo vylučovalo státní jazyk z úřadování ať státu, ať samosprávných útvarů, a neplyne to zejména pro autonomní útvary ani z předpisů § 3 jaz. zák., jehož význam a dosah byl již vysvětlen, a který nikde positivně neupravuje způsob úpravy užívání jazyků pro samosprávné útvary. Státní moc výkonná smí při stanovení jednacího jazyka těchto útvarů učiniti výhrady ve prospěch státního jazyka, jichž útvary samosprávné jsou povinny dbáti — ovšem jen s tím obmezením, pohybují-li se výhrady tyto v »duchu« jaz. zák.
Nařizuje-li 2. odstavec čl. 56 jaz. nař., že dodatečné zápisy v matrikách církví jest vykonati podle ustanovení příslušného státního úřadu v jazyku státním a v jazyku menšinovém, neodporuje předpis tento duchu jaz. zák., poněvadž hoví jak základní myšlénce používati jednacího jazyka matričního úřadu církevního, tak i zásadě preponderance státního jazyka. Proto také nelze shledati ani nař. rozhodnutí nezákonným, pakli vydalo výrok, srovnávající se s oběma těmito základními myšlénkami, jimiž proniká 2. odstavec čl. 56 jaz. nař., pokud nařizuje výkon dodatečného zápisu v obou jazycích.
St-lka snaží se opříti svůj názor o rozporu čl. 56 jaz. nař. s duchem jaz. zákona o nál. Boh. A 5826/26 z něhož prý sluší vyčisti, že dlužno v otázce této vžiti zřetel k praktickým, historickým, národním a hospodářským poměrům, které vesměs — až na poměry hospodářské, které v daném případě nepřicházejí v úvahu — prý svědčí proti použití čl. 56 odst. 2.
K tomu poznamenává nss, že zmíněný nález se na daný případ vůbec nehodí. V nálezu tomto bylo vysloveno, že vláda, upravujíc dle § 8 jaz. zák. užívání jazyků v zastupitelských sborech župních a okresních nebyla povinna poskytnouti menšinová práva jazyková ve stejném rozsahu v župních zastupitelstvech, v jakém je přiznala v okresních zastupitelstvech. V nálezu tomto běželo tedy o poskytnutí menšinových práv, kdežto v daném případě bylo uznáno církevnímu úřadu matričnímu právo, aby zápis v matrice vykonal ve svém jednacím jazyku německém a nařízeno bylo vedle toho, aby zápis se stal také v jazyku státním. Stížnost ostatně sama přiznává, že poměry hospodářské, o nichž nález ten mluví, se na daný případ nehodí, čímž nepřímo uznala, že aplikace odůvodnění nálezu tohoto na případ, který je předmětem tohoto sporu, selhává. Že ostatně praktickým, historickým i národním poměrům bylo s dostatek vyhověno v daném případě, bylo-li přiznáno církevnímu matričnímu úřadu právo, aby dodatečný zápis v matrice vykonal ve svém jednacím jazyku německém, pokládá nss za nepochybno.
Stížnost po stránce ducha jaz. zák. konečně namítá, že čl. 56 odst. 2 jaz. nař. odporuje jaz. zákonu také z toho důvodu, že faráři německé evangelické náboženské obce nejsou podle zákona povinni ovládati český jazyk; poněvadž pak zápis do matriky nesmí býti vykonán jinou osobou, než farářem samým, nelze proto prý na nich žádati, aby zápisy do matriky konali v jazyku státním.
Námitku tuto nemohl nss uznati odůvodněnou. Námitkou touto chce stížnost patrně dáti průchod myšlénce, že v duchu jaz. zákona při úpravě užívání jazyků pro veř. korporace by bylo ustanovení jaz. nařízení, obmezující užívání jednacího jazyka dotyčné veř. korporace ve prospěch jazyka státního jen tehdá, pakli funkcionáři této korporace podle positivní normy zákonné musí býti znalými státního jazyka. Nedostatek takové normy činí podle této formulace ustanovení jaz. nař., které by obmezovalo veř. korporace ve výhradném používání jednacího jazyka ve prospěch jazyka státního, neplatným proto, že odporuje duchu jaz. zákona.
Že by ducha jazykového zákona bylo chápati způsobem tímto, nelze však po náhledu nss-u z jaz. zákona, jehož positivní normy jsou jedině rozhodné pro vypátrání ducha jeho, nikde vyvoditi. Úprava užívání jazyků pro veř. korporace stala se v §§ 3 a 8 jaz. zák. Ani v jediném z těchto §ů není obsaženo ustanovení, že by použití jazyka státního u veř. korporace, o jakou běží v daném případě, bylo vázáno podmínkou, že dotyčný funkcionář této korporace dle positivní normy zákonné musí vykazovati znalost jazyka státního. Zejména nelze ustanovení takového shledati v předpisu § 3, který v odstavcích 1, 2 a 3 stanoví konkrétní výhrady ve prospěch jazyka čsl. Naopak bylo již v hořejších vývodech k tomu poukázáno, že jednou ze základních myšlének, jimiž jest inspirována úprava užívání jazyků pro samosprávné útvary, jest také preponderance jazyka státního. Tato vůdčí myšlénka, která jest také jedním ze základních koeficientů ducha jaz. zák., platí, nehledíc k tomu, zda je tu nějaká positivní norma, která by ukládala funkcionářům samosprávných útvarů znalost jazyka státního. Ustanovení jaz. nař., odůvodněné zásadou preponderance jazyka státního, které má zajistiti příslušníku státního jazyka za všech okolností vyřízení jeho podání v jazyce státním, jest podle ustálené judikatury nss-u, opřené o usnesení adm. plena (srov. nál. Boh. A 8070/29, 8072/29, 8073/29, 8074/29 a 8076/29) vydáno v duchu jaz. zákona a tedy a tedy ve shodě s ním, neboť nelze předem přehlédnouti, kdo bude kdy budoucně oprávněn žádati výpis z matriky. Proto i tehdy, týká-li se dodatečný zápis v matrice nyní příslušníků jazyka německého, může se státi, že budoucně bude výpis žádati Čech, resp. státní úřad, a jim má býti právě možnost českého výpisu z matriky zaručena tím, že dodatečný zápis v matrice bude vykonán v jazyce státním. Je-li tomu tak i v daném případě a nelze-li podle toho nař. rozhodnutí, opřené o předpis 2. odst. čl. 56 jaz. nař. shledati nezákonným, je zcela irelevantní skutečnost, že není positivní normy zákonné, která by ukládala faráři něm. evang. nábož. obce povinnost ovládati jazyk státní.

Citace:

č. 9055. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 386-393.