Čís. 326.
Jest krádeží, nikoliv zpronevěrou, přivlastnil-li si pachatel obsah zamčeného kufru, jenž mu byl svěřen.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1921, Kr I 617/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 7, května 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže dle §§ 171, 173, 174 II. c) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje proti rozsudku důvod § 281 čís. 10 tr. ř., poněvadž kufr, jehož obsah obžalovaný si přivlastnil, byl stěžovateli i s obsahem svěřen za účelem vypravení z nádraží — rozsudek výslovně praví při odůvodnění výroku o ztrátě práva volebního, že obžalovaný zneužil důvěry, jemu svěřením zásilky projevené — pročež v přivlastnění si obsahu kufru sluší prý spatřovati zpronevěru, nikoli krádež, důsledkem čehož i stává se nesprávným výrok o trestu. Než, nehledíc k tomu, že i zločin zpronevěry ohrožen jest v zákoně v podstatě týmž trestem, jako zločin krádeže, nelze uznati právní kvalifikaci skutku jako zločinu krádeže pochybenou. Neboť kufr odevzdán byl obžalovanému řádně na dva zámky uzamčen a zadrátován. Tím vyloučeno bylo specielní svěření předmětů, v kufru se nalézajících, obžalovanému, jak je podstata zpronevěry vyžaduje. Majitel neumožnil obžalovanému volné nakládání s obsahem kufru, naopak zachoval si, učiniv jej přejímateli kufru nepřípustným, jeho držení. Chtěl-li se obžalovaný obsahu kufru zmocniti, musil napřed kufr násilně vypáčiti a předměty v něm se nalézající proti vůli majitele odejmou ti z jeho držení. Proto právem shledány byly tu veškeré náležitosti krádeže, dvojnásobně na zločin kvalifikované.