Čís. 608.

Ke skutkové podstatě zločinu vydírání podle § 98 b) tr. zák. se nevyhledává, by ve výhrůžce zlo, kterým hroženo, bylo určitě vyjádřeno jednak dle předmětu, který má býti zlem zasažen, jednak jakožto zlo, bezprostředně hrozící.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1921, Kr I 849/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 25. května 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí dle § 98 b) tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost — dovolávajíc se jedině zmatečního důvodu § 281 č. 9 lit. a) tr. ř. — dovozuje 1. že ve smyslu § 98 lit. b) tr. zák. je nutno, by pronesená hrozba obsahovala v sobě naznačení újmy na těle, svobodě, cti anebo jmění, že hrozba musí míti určitý obsah a určitý předmět, pročež prý závadné výroky nemohou býti vůbec považovány za nějakou hrozbu; neboť tato všeobecná rčení neměla vztahu k bezpečnosti tělesné, ke cti nebo k majetku úředníků, nýbrž mohla míti vztah jedině k tomu, že se dělníci považovali odložením výplaty na svých právech poškozenými, ohražovali se proti odkladu výplaty a naznačovali, že svá práva budou povždy hájiti; výrok »budete toho litovati« mohl se proto vztahovati jedině na kroky, které dělnictvo k hájení svých práv provádí cestou organisace; 2. že, ježto obžalovaní nehrozili zlem, které by mělo bezprostředně nastati, nýbrž pronesli povšechné výroky, nemůže býti ani řeči o tom, že by bylo hroženo obzvláště závažným zlem, a neplyne nějaký důvod k obavě ani z osobních vlastností obžalovaných, ani ze zvláštních okolností, kterých tu není. Zmateční stížnost je v obojím směru bezdůvodna. Skutková podstata zločinu § 98 b) tr. zák. požaduje psychické násilí, totiž nátlak na vůli napadené osoby, dosti důrazný k tomu, aby se vůle této osoby pod tímto nátlakem brala směrem pachatelem chtěným, kterýmž by se nebyla nesla, kdyby tu nebylo nátlaku; nátlak ten vykonává se dle § 98 b) tr. zák. vyhrůžkami ublížení na těle, na cti nebo na majetku, tedy předpověděním, že pachatel způsobí ohrožené osobě nějaké zlo; vyhrožováno může býti dle slov zákona přímo nebo prostředně, písemně neb ústně, nebo jiným způsobem; zákon nerozeznává, bylo-li zlo přesněji či méně určitě označeno, a nerozeznává, bylo-li předpověděno pro bezprostředně nastávající dobu či pro bližší nebo vzdálenější budoucnost; rozhodným jest pouze, zdali projev, že nastane zlo, byl pro napadenou osobu zřejmý a zároveň způsobilý, aby ve smyslu shora zmíněném účinkoval na vůli napadené osoby; nelze proto — jak mylně tomu chce stížnost — ze zákona dovozovati pro skutkovou podstatu zločinu vydírání požadavek, že ve výhrůžkách musí býti zlo, kterýmž hroženo, naznačeno jednak určitě dle předmětu, který má býti zlem zasažen, jednak jakožto zlo bezprostředně nastávající.

Citace:

č. 608. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 443-444.