Čís. 473.
Pro trestní zodpovědnost ve směru §u 5 tr. zák. postačí t. zv. neurčitý úmysl.
(Rozh, ze dne 6. června 1921, Kr I 622/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 22. dubna 1920, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločiny dle §§ 5, 171, 173, 174 II, a), c), 179 a §u 214 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Z důvodu §u 281 tr. ř. čís. 9 a) vytýká stížnost rozsudku, že pouhé »nastrojení« zlého skutku neodůvodňuje ještě odsouzení ve smyslu §§ 5, 171 tr. zák., dokud nebylo vysloveno, že stalo se zúmyslně. Tu stačí pouku za ti na doslov §u 5 tr. zák., kde rovněž jest řeč toliko o nastrojení, které již pojmově zúmyslnost v sobě zahrnuje. Poukazuje-li zmateční stížnost na to, že i spoluvina, nadržováním předpokládá »zúmyslnost«, tož i rozsudek výslovně zjišťuje, že stěžovatel »zúmyslně« prostředky ku vykonání zlého skutku opatřil, takže není tu vytýkané vady ve směru uvedeném. Ovšem vykládá stížnost požadavek »zúmyslnosti« v ten smysl, že předpokládá úplnou představu skutku pachatelova, jakož i vědomí, že vlastní činnost jest způsobilou, by podporovala činnost pachatelovu sesílením jeho zločinného rozhodnutí. Po stránce té vysvítá ze zjištění rozsudku ovšem jen, že stěžovatel, když se naň Adolf K, obrátil se žádostí, by mu zjednal dva silné muže, věděl, že se jedná o krádež, kterou Adolf K. za jich pomoci zamýšlel provésti a že o bližších podrobnostech krádeže mohl se dověděti teprve při pozdější poradě pachatelů v bytě H-ově, v jeho přítomnosti konané, když již K-a a В-a ku spolučinnosti byl zjednal a vlastní jeho Činnost byla ukončena. Než více než toto nevyžaduje pro pojem spoluviny § 5 tr. zák., by trestná spoluvina pomocníků jako zúmyslná mohla býti přičítána. Jakmile ví pachatel, že zjednává prostředky ku vykonání určité krádeže a ku jejímu vykonání opatřením prostředků nadržoval, jest nadržování to i tenkráte zúmyslné, když ani pachatel podrobností krádeže, jako osoby, jež má býti okradena, předmětu, jenž má býti odcizen, ještě neznal. Jde o tak zv. neurčitý zlý úmysl, který pro trestní zodpovědnost ve směru §u 5 tr. zák. úplně postačí, poněvadž vůle spoluvinníkova čelila k tomu, aby pachateli při krádeži, kterou tento zamýšlí spáchati, byl nápomocen, ať již osoba poškozeného neb předmět krádeže jsou kterékoli. Proti stěžovatelovu odsouzení pro spoluvinu na krádeži je tím méně závady, ani zabránění krádeže a odčinění účinků svého přispění se nepřičinil ani tenkráte, když již podrobnosti skutku seznal, nýbrž i tu při své vůli zločinné setrval. Z toho vyplývá, že stanovisko stížnosti, požadující pro zodpovědnost dle §u 5 tr. zák., by spoluvinník v době svého přičinění měl již úplnou představu skutku pachatelova, tedy i jeho jednotlivostí, nemá v zákonu opory.