Čís. 468.
Soukromému obžalobci, který vede sám svou věc, nepřísluší, byl i byl právním zástupcem z povolání, náhrada větších útrat, než které byl vynaložil, a to ani za platnosti min. nařízení ze dne 30. března 1921, čís. 142 sb. z. a n.
(Rozh, Ze dhe 2. června 1921, Kr I 504/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem:
Rozsudkem okresního soudu v Aši ze dne 30. června 1920, pokud jím Valentin D. byl odsouzen podle § 389 tr. ř. k náhradě nákladů za vlastní práce soukromého obžalobce Dra. Adolfa L—a, porušen byl zákon v ustanovení §§ 381 a 383 tr. ř.
Důvody:
Adlvokát Dr. Adolf L. žaloval ve vlastní věci Valentina D-a pro přestupek proti bezpečnosti cti a byl tento rozsudkem okresního soudu v Aši ze dne 30. června 1920 uznán vinným a právoplatně odsouzen kromě k podmíněně uloženému trestu též k náhradě útrat řízení trestního penízem 79 K. Částka ta skládá se z hotových útrat Dra L-а úhrnem 9 K za kolky, a z výdělku téhož v částce 70 K. Rozsudek ten, pokud přisuzuje soukromému žalobci Dru L-ovi větší útraty, než byl skutečně vynaložil, nesrovnává se se zákonem. Dle § 381 čís. 4 tr. ř. náležejí k nákladům řízení trestního,, za něž se může na obviněném vymáhati náhrada, platy obhájcům a jiným zástupcům stran, nikoliv náhrada za vlastní práce a Čas vynaložený soukromým žalobcem. Stanoví proto výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 11. dubna 1891 č. 6558, že soukromému žalobci, který svou věc sám vede, nepřísluší náhrada útrat zastoupení. Správnost tohoto náhledu vyplývá zejména z Ustanovení §u 383, odstavec třetí tr. ř., které odpírá soukromému žalobci právo žádali svědečné. Ze stejného důvodu nemůže žádati soukromý žalobce náhradu za osobní vedení trestní věci, a to ani tenkráte, je-li zástupcem stran z povolání. Na tomto stavu věci' nemění ničeho ustanovení §u 16 min. nař. ze dne 30. března 1921 čís. 142 sb. z. a n., jež jest stejného znění jako § 16 zrušeného min. nařízení ze dne 2. září 1919 č. 498 sb. z. a n. o sazbách pro výkony advokátů, dle něhož má advokát ve vlastní věci proti odpůrci nárok na náhradu stejných poplatků jako advokát zmocněný, neboť zákon ze dne 18. února 1921, čís. 78 sb. z. a n., opravňující min. spravedlnosti ku vydání sazeb, zmíněným nařízením uveřejněných, nikterak nedoplňuje ustanovení §u 381, čís. 4 tr. ř., které připouští jen náhradu útrat obhájce a jiných zástupců stran, nikoliv však také náhradu útrat vlastních. § 3 cit. zákona nestanoví nic jiného, než že sazby platí jak v poměru advokáta k jeho straně, tak pro určení útrat, jichž náhrada se ukládá odpůrci. Ustanovení § 16 cit. nařízení užiti lze jen tam, kde nárok advokátů na poplatky jest nepochybným, nikoliv však V případech, kde podle zákona nároku na náhradu vůbec není.