Čís. 420.

Podloudný vývoz předmětů potřeby do ciziny (zákon ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n.).
Nebylo vývozem do ciziny, byl-li dopravován předmět potřeby do území západně od demarkační čáry na Těšínsko.
(Rozh. ze dne 14. dubna 1921, Kr II 288/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém; Jičíně ze dne 26. května 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podloudného vývozu dle § 2 odstavec prvý lit. c) zákona ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n., rozsudek v odpor vzatý zrušil a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Ze spisů vychází na jevo toto: Obžalovaný, povoláním řezník, má bydliště v obci R. okresu Frýdeckého. Koně, o nějž jde, koupil prý dne 13. května 1920 v Mor. Ostravě a to pro svou potřebu. Dne 14. května 1920 byl u obce P. na mostě, vedoucím přes Ostravici do Slezska, pozastaven pohraniční finanční stráží, poněvadž se nemohl vykázati povolením k vývozu zmíněného koně. Nalézací soud uznal obžalovaného vinným zločinem dle § 2 lit. c) zákona o podloudném vývozu, spáchaný tím, že dne 14. května 1920 bez potřebného povolení dopravoval předmět potřeby, totiž koně, v ceně 7.500 K, do ciziny. Rozhodnou v tomto případě jest otázka, kam obžalovaný koně dopravoval. Je-li pravdivou jeho obrana, že ho koupil pro vlastní potřebu a dopravoval do obce Ř., nebyl by se prohřešil proti zákonu o podloudném vývozu. Tato obec jest v okresu Frýdeckém, který v kritické době patřil k plebiscitnímu území, ležícímu na západ od tehdejší demarkační čáry. Území toto slušelo se v době činu pokládati za tuzemsko a to nejen vzhledem ku státoprávnímu stanovisku československé vlády, že celé území těšínského Slezska v jeho historických hranicích je součástí československého státu, nýbrž zvláště též vzhledem k tomu, že v území západně tehdejší demarkační čáry vykonával čs. stát fakticky práva státní výsosti, že území to podléhalo proto dosahu vlády a výkonu moci republiky československé. Za tohoto stavu věci nebylo by okolnosti, kudy tehda šla celní hranice, se stanoviska trestního práva přikládati té důležitosti, že zmíněná celní hranice tvořila též státoprávní hranici mezi republikou československou a cizinou. Byla-li obrana obžalovaného, že chtěl koně dopraviti jen do obce Ř. pro svou potřebu, správnou, nešlo by vůči tomu, co řečeno, o vývoz do ciziny a nebylo by již po objektivní stránce zde skutkové povahy trestného činu, z něhož jest viněn. Nehledíc k tomu jest rozsudek též vadným, pokud řeší subjektivní stránku deliktu obžalovanému za vinu kladeného. V rozsudku není zjištěno, zda obžalovaný byl si toho vědom, že bydliště jeho, obec Ř., je v poměru k republice československé cizinou. Zjištění tohoto vědomí jeví se býti tím nutnější, any tehdejší poměry byly tak neustálené a nevykrystalisované, že u člověka menší inteligence nelze vědomi toto již předem předpokládati. Z toho, že obžalovaný zažádal dne 14. května 1920 o povolení k vývozu koně, jak to z dotyčné, ku zmateční stížnosti přiložené žádosti o povolení vývozu na jevo vychází, nelze na ono vědomí beze všeho usuzovati, poněvadž není vyloučena možnost, že činil tak jen z pouhé opatrnosti a ježto z toho neplyne ještě nikterak s logickou nutností závěr, že si při tom musil uvědomiti, že žádá o povolení vývozu do ciziny.

Citace:

č. 420. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 161-162.