Č. 12931.

Četnictvo. — Řízení správní. — Řízení před nss: I. Výrok kvalifikační komise u velitelství četnických oddělení, resp. výrok zemského četnického velitelství o určení kvalifikace četnických gážistů mimo služební třídy podle §§ 15 a 20 kvalifikačního předpisu pro četnictvo (výnos min. vnitra z 24. července 1928 č. 44291/28-13) není rozhodnutím ve smyslu § 2 zákona o ss, nýbrž pouze odborným dobrozdáním. — II. Výrok o nepříznivé kvalifikací zaměstnance je součástí skutkové podstaty sporu o jeho platovém zvýšení, může proto býti přezkoumáván nss jen s hlediska § 6 odst. 2 zákona o ss. — III. * Kvalifikační předpis pro četnictvo (výnos min. vnitra z 24. července 1928 č. 44291/28-13) je platnou právní normou, třeba nebyl vydán ve formě vlád. nař. a nebyl uveřejněn ve Sbírce zák. a nař.
(Nález z 9. června 1937 č. 23993/34.)
Prejudikatura: ad I. Boh. A 12824/37, ad II. Boh. A 11234/34, 12826/37.
Věc: Jan H. v Kelečíně proti rozh. min. vnitra v Praze z 11. července 1934 o platový postup.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Dekretem zem. četnického velitelství v Užhorodě ze 7. června 1932 bylo st-li podle §§ 126 a 136 plat. zákona č. 103/1926 Sb. jako četnickému strážmistru zvýšeno dosavadní služné k 1. červenci 1932 na III. platovou stupnici 9. stupeň. Výměrem téhož velitelství z 16. prosince 1932 bylo však st-li oznámeno, že podle rozhodnutí zem. četnického velitelství v Užhorodě z 23. listopadu 1932 byla mu doba od 1. ledna do 31. prosince 1931 v důsledku ustanovení §§ 127 a 136 plat. zákona vyloučena z postupu do vyššího služného, že podle toho nastane příští zvýšení služného do III. platové stupnice 9. stupně za splnění zákonitých podmínek dnem 1. července 1933 a že dekret zem. četnického velitelství v Užhorodě ze 7. června 1932 se zrušuje. Do tohoto výměru podle stavu správních spisů žádná stížnost vznesena nebyla.
Konečně výměrem z 26. října 1933 oznámilo zem. četnické velitelství v Užhorodě st-li, že byl výměrem téhož velitelství z 23. října 1933 zpraven o tom, že kvalifikační komise přiznala mu při kvalifikačním řízení 17. října 1933 za rok 1932 kvalifikaci neuspokojivou, že proto podle ustanovení § 136 plat. zákona č. 103/1926 Sb. se mu nezapočí- tává rok 1932 do postupu pro zvýšení služného. Tím se mu odsunuje postup do služného III. platové stupnice 9. stupně, oznámený mu dekretem z 16. prosince 1932, z 1. července 1933 na 1. červenec 1934. Proti tomuto výměru vznesl st-l námitky, uváděje, že neuspokojivá kvalifikace byla mu za rok 1932 přiznána nesprávně a nespravedlivě a že bližší důvody uvede ve stížnosti na kvalifikační popis, kterou podá ve lhůtě stanovené § 20 odst. 1 kval. předp.
Zem. četnické velitelství v Užhorodě výměrem z 1. února 1934 námitkám nevyhovělo z důvodu, že rozhodnutím zem. četnického velitelství z 1. února 1934 byla st-lova stížnost do kvalifikačního popisu za rok 1932 zamítnuta a st-li ponechána celková kvalifikace za rok 1932 »neuspokojivá« a že odsunutí postupu do služného 9. stupně III. platové stupnice z 1. července 1933 na 1. červenec 1934 provedlo zem. četnické velitelství na podkladě této neuspokojivé kvalifikace. Proti posléz cit. výměru podal st-l odvolání, jemuž min. vnitra nař. rozhodnutím nevyhovělo z důvodu, že podle kvalifikační listiny byla st-li za kvalifikační rok 1932 stanovena kvalifikace neuspokojivá. Podle § 136 odst. 3 plat. zákona č. 103/1926 Sb. a § 6 zákona č. 186/1920 Sb. nejsou léta, v nichž byla dána nepříznivá kvalifikace, započitatelna pro zvýšení služného. Není tedy u st-le započitatelným pro zvýšení služného období od 1. ledna do 31. prosince 1932, a poněvadž dnem 1. července 1933 nebyla splněna podmínka § 136 odst. 1 plat. zákona, nemohlo mu býti k tomuto dni přiznáno služné III. platové stupnice 9. platového stupně. Pokud st-l v odvolání brojil proti kvalifikačnímu popisu za rok 1932, byl odkázán na pravoplatné rozhodnutí zem. četnického velitelství v Užhorodě z 1. února 1934.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí min. vnitra, řídil se nss těmito úvahami:
Jako vadu řízení vytýká stížnost, že nař. rozhodnutí opřelo vyloučení období od 1. ledna do 31. prosince 1932 ze zápočtu pro zvýšení st-lova služného do III. platové stupnice 9. stupně k 1. červenci 1933 a odsunutí zvýšení až k 1. červenci 1934 o nepříznivou kvalifikaci st-lovu za rok 1932, stanovenou »pravoplatným rozhodnutím« zem. četnického velitelství v Užhorodě z 1. února 1934, na něž st-le odkázalo; v případě však, že bude uznáno, že při kvalifikaci nejde o rozhodnutí ve smyslu § 2 zákona o ss, nýbrž jen o odborné dobré zdání, (ač st-l jest opačného přesvědčení), byl prý st-l oprávněn činiti proti němu v odvolání věcné i formální námitky, jimiž bylo prý min. vnitra povinno meritorně se zabývati; neučinilo-li tak, zavinilo prý vadnost řízení. V tomto směru nemohl nss dáti stížnosti za pravdu.
Nss vyslovil a odůvodnil v nálezu z 20. března 1937 č. 13178/34 Boh. A 12824/37 právní názor, že kvalifikační řízení četnické podle kvalifikačního předpisu vydaného výnosem min. vnitra z 24. července 1928 č. 44291/28-13 (Věstník čs. četnictva č. 9/1928) je řízením sui generis, které nelze srovnávati s řízením administrativním, jež předchází vydání nějakého rozhodnutí neb opatření, a že jak usnesení kva- lifikační komise podle § 15 cit. kval. předp., tak vyřízení případné stížnosti do tohoto usnesení zem. četnickým velitelstvím (případně min. vnitra) podle § 20 odst. 3 kval. předp. není rozhodnutím neb opatřením v technickém toho slova smyslu, jak je má na zřeteli § 2 zákona o ss, nýbrž pouhým odborným dobrým zdáním o kvalitách a služební způsobilosti četnického gážisty, proti němuž je samostatná stížnost k nss vyloučena. Na právním názoru v cit. nálezu vysloveném setrvává nss i v daném případě a odkazuje podle § 44 jedn. řádu na bližší odůvodnění toho nálezu. Jestliže tedy nař. rozhodnutí odkázalo na »pravoplatné rozhodnutí« zem. četnického velitelství v Užhorodě o kvalifikaci st-lově za rok 1932, mělo zřejmě na zřeteli nikoli rozhodnutí v technickém slova smyslu podle § 2 zákona o ss, nýbrž ono odborné kvalifikační dobrozdání. Zamítlo-li st-lovo odvolání, zamítlo tím i st-lovy námitky týkající se kvalifikačního řízení za rok 1932 co do věcné a formální jeho nesprávnosti (zmatečnosti) jako bezdůvodné a tím implicite vyslovilo, že kvalifikační posudek, o který se úřad opřel, je takový posudek, jaký má zákon na mysli. Otázku, zda žal. min. učinilo tak právem, či nikoli, bude možno řešili jen v rámci námitek proti jednotlivým bodům kvalifikačního posudku, o který je nař. rozhodnutí opřeno; výtka vadnosti řízení z důvodu, že nebyly námitky zodpověděny, není v této všeobecnosti — i kdyby bylo možno ji považovati za náležitě konkretisovanou — důvodná.
Stížnost jde však ještě dále a namítá bez ohledu na to, jaká právní povaha bude přiznána výroku zem. četnického velitelství v Užhorodě z 1. února 1934 o st-lově kvalifikaci za rok 1932, že nepříznivá kvalifikace za tento kvalifikační rok byla dána st-li řízením a způsobem podle názoru stížnosti zmatečným a nebyla z tohoto důvodu dána pravoplatně, takže není podkladu, aby období roku 1932 bylo vylučováno ze zápočtu pro zvýšení st-lova služného a aby proto byl jeho platový postup odsunován z 1. července 1933 na 1. červenec 1934. Vytýkanou zmatečnost kvalifikačního řízení spatřuje st-l ve skutečnosti, že řízení kvalifikační bylo provedeno na základě kvalifikačního předpisu vydaného min. vnitra č. 44291/28-13 (Věstník četnictva č. 9/1928) s příslušnými dodatky (Věstník četnictva č. 12/1928, 14/1929, 19/1930, 2/1932 a snad i jinde). Tento výnos je prý ve všech částech, které svým obsahem nemají povahy pouhé služební instrukce, nýbrž dotýkají se právní sféry jednotlivých subjektů (četnických gážistů), zakládajíce jim práva a právní povinnosti a stanovíce rozhodovací kompetenci úřadů povolaných k rozhodování o těchto právech a povinnostech (zejména ustanovení §§ 1, 3 odst. 2—4, §§ 4—6, 11, 15, 17—22, 29), normou neplatnou a zmatečnou, poněvadž je v rozporu se stěžejními zásadami stanovenými v §§ 55, 81 písm. a) a 84 ústavní listiny, jakož i § 2 písm. c) zákona č. 139/1919 Sb. ve znění zákona č. 500/1921 Sb., což stížnost dále podrobněji rozvádí. K tomu jest uvésti:
Ježto při určení kvalifikace jde — jak prve dovoženo — o pouhé odborné dobrozdání o kvalitách st-lových a nikoliv o rozhodnutí neb opatření správního úřadu ve smyslu § 2 zákona o ss, je sice proti vý-
Bohuslav-Dusil, Nálezy správní XIX. 34 roku o kvalifikaci pro nedostatek základního předpokladu posléz cit. ustanovení zákona samostatná stížnost k nss vyloučena, leč tím není zabráněno nss, aby určení kvalifikace za určité kvalifikační období přezkoumal v souvislosti se stížností, která směřuje nikoli jen do určení kvalifikace, nýbrž přímo do rozhodnutí neb opatření úřadu správního, kterým se teprve v důsledku nepříznivé kvalifikace zasahuje přímo do právní sféry četnického gážisty, jako je tomu v případě st-Iově, v němž jde o vyloučení období, za které nepříznivá kvalifikace byla dána, ze zápočtu pro platové zvýšení podle §§ 136, 127 plat. zákona č. 103/1926 Sb. a § 6 zákona č. 186/1920 Sb. V tomto případě tvoří výrok o nepříznivé kvalifikaci součást skutkové podstaty sporu o st-lově platovém zvýšení, nemůže proto nss přezkoumávati výrok o nepříznivé kvalifikaci co do jeho zákonitosti ve věci samé, nýbrž toliko s hlediska ustanovení § 6 odst. 2 zákona o ss, t. j. s hlediska formální správnosti výroku toho, tedy v tom směru, zda kvalifikační dobrozdání za rok 1932 jest úplné, neodporuje spisům a spočívá na správně provedeném kvalifikačním řízení, po případě zda závěr v tomto řízení úřadem vyvozený neodporuje zásadám logického myšlení (viz Boh. A 11123/34 a 12826/37). Námitky stížnosti proti kvalifikaci st-lově za rok 1932, jak byly shora uvedeny, jsou takového formálního rázu a dotýkají se tudíž skutkového základu nař. rozhodnutí, neboť vytýkají vadnost samého základu kvalifikačního řízení, na němž ono buduje. Námitky ty uplatnil, st-l již v odvolání k žal. úřadu a nutno proto jich důvodnost přezkoumati.
Zákon č. 186/1920 Sb. upravující služební požitky četnictva zavedl i pro četnické důstojníky časový postup (§ 6), jaký platil podle služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. (§§ 51, 53) pro civilní státní úředníky, a normoval v odst. 6 § 6, že časový postup je přípustný jen tehdy, když důstojník vyhovuje podmínkám předepsaným pro povyšování, a že nepříznivá kvalifikace zamezí časový postup; léta, v nichž byla dána taková kvalifikace, nejsou započitatelna pro časový postup. V odst. 7 téhož paragrafu pak stanovil: »Vyskytnou-li se u důstojníka, jenž dosáhl nároku na časový postup, od posledního zjištění kvalifikace okolnosti, které činí pochybným, zda jeho kvalifikace může ještě býti označena příznivou, odloží se rozhodnutí o časovém postupu až k novému zjištění kvalifikace, které budiž ihned mimořádně provedeno.« Stanoví tedy zákon č. 186/1920 Sb. jako podmínku postupu do vyšších platů časovým postupem, že četnický gážista vyhovuje požadavkům předepsaným pro povyšování, a zároveň stanoví, že gážista s kvalifikaci nepříznivou není k postupu do vyšších platů způsobilým. Otázka způsobilosti k povýšení je pak otázkou organisační. Cit. ustanovení o vyloučení, resp. odkladu časového postupu byla zachována v platnosti ustanovením § 127 plat. zákona č. 103/1926 Sb. i pro postup četnických důstojníků do vyššího služného ve smyslu posléz cit. zákona a rozšířena v § 136 odst. 3 plat. zákona i na četnické gážisty mimo služební třídy. Předpisy tyto vycházejí tedy z předpokladu, že četnický gážista podléhá pravidelné roční kvalifikaci, a připouštějí možnost i mimořádného jejího provedení, spojujíce s nepříznivou kvalifikací nezapočitatelnost ročního období, na něž se nepříznivá kvalifikace vztahuje, do doby potřebné pro platové zvýšení stejně, jako tomu bylo u civilních státních úředníků podle § 51 odst. 4 a § 53 služ. pragm. Ježto bližších ustanovení o tom, jak je kvalifikační řízení u četnických gážistů prováděti, zákon sám neobsahuje, je zřejmo, že zákon má na mysli předpisy, jaké v době, kdy zákon vešel v účinnost, právě platily, resp. jaké v mezích platných norem v budoucnosti budou vydány. O tom, v jaké formě mají býti předpisy vydány a zda se tak má státi výhradně vlád. nař., tento zákon nemá žádných výslovných ustanovení. Zákon č. 218/1920 Sb., kterým se upravují hranice příslušnosti mezi min. vnitra a min. nár. obrany, přikázal v § 1 veškeré věci týkající se četnictva do oboru působnosti min. vnitra. Zákon č. 299/1920 Sb. o četnictvu pak v § 2 stanovil, že »četnictvo jest orgánem politické správy státní a je tudíž ve příčině vykonávání služby bezpečnostní podřízeno politickým úřadům státním. Ve příčině výcviku, vyučování, kázně a kontroly služby, pak ve věcech správních a hospodářských je podřízeno četnickým důstojníkům. V obojím směru podléhá četnictvo v poslední instanci min. vnitra . . .« V § 3 téhož zákona dále normováno, že o podrobné organisaci a počtu četnictva, pak o tom, jak je konati službu v četnictvu, jak má četnictvo býti vycvičeno, vystrojeno a vyzbrojeno, rozhoduje min. vnitra, dohodnuvši se o výzbroji s min. nár. obrany. Z těchto ustanovení ve spojení s § 27 zákona č. 299/1920 Sb. vyplývá, že min. vnitra bylo zákonem samým výslovně zmocněno, aby vydalo předpisy o podrobné organisaci četnictva, a ježto otázka způsobilosti k povyšování a s ní souvislá otázka kvalifikační jest otázkou organisace četnictva, bylo min. vnitra oprávněno nejen vydati instrukci týkající se postupu při stanovení kvalifikace (§ 1 odst. 2 kval. předp.) a upraviti kvalifikační řízení (§ 4), nýbrž i normovati, které orgány mají kvalifikační řízení prováděti (§§ 15, 20 odst. 3 kval. předp.) a v jakém rozsahu je vymeziti na tomto řízení kvalifikovanému četnickému gážistovi účast (§§ 3 odst. 2, 19, 20), tedy stanoviti, jaká práva, resp. povinnosti mu příslušejí. Nelze proto důvodně tvrditi, že by úprava kvalifikačního řízení, pokud se dotýká práv a povinnosti četnického gážisty nebo stanoví kompetenci orgánů k vydání platného konečného kvalifikačního posudku, mohla býti provedena jen zákonem nebo vlád. nař. ve smyslu § 55 ústavní listiny a celou vládou jako sborem podle § 81 ústavní listiny, nikoli jednotlivým min., a že by potřebovala úprava ta podpisu všech členů vlády podle § 84 ústavní listiny. Je proto i kvalifikační předpis pro četnictvo, vydaný výnosem min. vnitra z 24. července 1928 č. j. 44291-13/1928 (Věstník četnictva č. 9/1928) platnou normou, třeba nebyl vydán ve formě vlád. nař. Jsou tedy opačné vývody stížnosti bezdůvodné a mohl se tudíž žal. úřad o jednotlivá ustanovení kvalifikačního předpisu shora zmíněného, i pokud jsou povahy normativní (zejména tedy §§ 1, 15, 19 a 20), opříti, kdyžtě předpis byl publikován ve Věstníku četnictva. Skutečnost, že se zmíněný kvalifikační předpis nedovolává žádného zákona, k jehož provedení byl vydán, nemůže zba-
34* viti jednotlivá ustanovení jeho povahy platné normy, ježto z předpisů jeho nepochybně vyplývá, která zákonná ustanovení se kvalifikačním předpisem provádějí (§ 6 zákona č. 186/1920 Sb., §§ 2 a 3 zákona č. 299/1920 Sb.), a není zákonného ustanovení a ani stížnost žádného se nedovolává, které by stanovilo, že prováděcí předpisy musí pod následky neplatnosti prováděný zákon výslovně citovati. Byla tudíž kvalifikace st-lova za rok 1932 provedena na základě kvalifikačního předpisu platného, a jsou mylné závěry, které stížnost z opačného názoru vyvozuje ve příčině správních aktů na této kvalifikaci založených.
Poukazuje-li stížnost na to, že kvalifikační řízení celé řady státních a jiných veřejných zaměstnanců je vesměs upraveno buďto zákonem neb aspoň vlád. nař., opřeným o zákon, nikoli služební instrukcí interní, stačí poznamenati, že tato skutečnost je jen dokladem, že u četnictva nedostoupilo ještě kvalifikační řízení toho stupně vývoje, jaký je pozorovati u pragmatikálních zaměstnanců státních. Analogie těchto předpisů pak použiti nelze již proto, že pro vydání kvalifikačního předpisu pro četnictvo je podklad v cit. ustanoveních zákona č. 299/1920 Sb., resp. zákona č. 186/1920 Sb. a není tu tedy v právních normách žádné mezery.
Zbývá proto přihlédnouti ještě k námitkám, jež stížnost uplatňuje pro případ, že kvalifikační výrok zem. četnického velitelství v Užhorodě z 1. února 1934 nebyl by uznán za rozhodnutí ve smyslu § 2 zákona o ss a že kvalifikační předpis četnický z roku 1928 se svými dodatky byl by uznán za platnou právní normu s hlediska ústavních předpisů. Tyto námitky týkají se výhradně kvalifikačního řízení a možno se tedy jimi zabývati vzhledem k tomu, že kvalifikace tvoří pouze součást skutkové podstaty nař. rozhodnutí ve sporu o st-lovo platové zvýšení k 1. červenci 1933, pouze potud, pokud se dotýkají formální stránky řízení kvalifikačního, jež nař. rozhodnutí bylo položeno za základ.
Ve příčině kvalifikace za rok 1932 namítá stížnost po stránce formální, že úsudek zem. četnického velitelství v Užhorodě o trvalé mravní závadě st-lova charakteru není v souhlasu se zásadami řádného logického myšlení, protože z jednoho provinění, a to dokonce vyprovokovaného, po mnohaleté bezvadné služební činnosti st-lově, usuzuje na trvalé závady charakteru. Námitku tuto neshledal nss důvodnou. Stížnost přehlíží, že zem. četnické velitelství v Užhorodě uvedlo důvody, proč i z jediného trestného činu st-lem spáchaného — ze zločinu utrhání na cti — usuzuje na trvalou mravní závadu tím, že jde totiž o skutek nízké mravní úrovně, pro který byl ze sboru četnického odstraněn a dán do výslužby. Že by takto kvalifikovaný — třeba jediný — čin nepostačil k závěru, k němuž dospěl jmenovaný úřad, stížnost nijak nevyvrací a míjejí se proto vývody stížnosti založené na tvrzení, že jen z opětných a opakovaných projevů na venek lze trvalou mravní závadu nadále konstatovati, se svým cílem.
V této souvislosti vytýká dále stížnost, že kvalifikační výměr mluví v odst. 24 o trvalé mravní závadě charakteru, ale v témže odstavci sám připouští, že má na mysli závady, které po určité době mohou přestati existovati, tedy mravní závady jen dočasné, a že neměly by se oba tyto pojmy při věci tak důležité zaměňovati. Shledává-li stížnost v této skutečnosti vnitřní rozpor, nelze jí dáti za pravdu. Ze znění cit. odstavce kvalifikačního výměru je patrno, že jmenované četnické velitelství rozumí trvalou mravní závadou charakteru nikoli takové vady povahy, které nemohou nikdy přestati, leč smrtí osoby, u které se objevily, ale závady, při nichž je k průkazu jich trvající existence nebo jejich zániku zapotřebí uplynutí delší doby než období jednoho kvalifikačního roku. Zda úsudek tento je věcně správný, není již otázkou formální, nýbrž otázkou materiální správnosti kvalifikačního výměru, kterou nss podle toho, co bylo shora uvedeno, nemůže přezkoumávati (§ 6 zákona o ss). Při takto pojatém smyslu pojmu »trvalé závady« nelze pak v kvalifikačním výměru spatřovati žádného vnitřního rozporu.
Hrubý nelogický závěr vytýká dále stížnost i 29. odstavci kvalifikačního výměru, prohlašuje-li tento, že služební činnost st-lova v roce 1927 nemohla míti vlivu na stanovení jeho kvalifikace za rok 1931 a 1932, kdežto ze závadného činu st-lova z roku 1931 vyvozuje nepříznivé závěry nejen pro kvalifikaci za rok 1931, nýbrž i pro kvalifikaci za rok 1932. Neměly-li však ony příznivé stránky charakteru st-lova a jeho služební činnost z předchozích let vlivu na stanovení kvalifikace v roce 1931 a 1932, nelze prý nalézti důvodu, proč by nepříznivé stránky, k nimž bylo již přihlédnuto v kvalifikačním období 1931, měly účinkovati také ještě na pozdější kvalifikační období 1932. Ani v tomto směru nebylo lze stížnosti dáti za pravdu.
Ze znění cit. odst. 29 kvalifikačního výměru a jeho souvislosti s předcházejícími odstavci 24—28 vyplývá, že úřad považoval jak výsledky služební činnosti, tak mravní závady povahy za rozhodující pro kvalifikaci podle stavu v kvalifikačním roce, ale vyslovil současně názor, že pro důkaz neexistence trvalých mravních závad (— t. j. trvalých ve smyslu shora naznačeném —), jež se u st-le projevily v roce předcházejícím kvalifikačnímu roku 1932, nestačí uplynutí kvalifikačního období 1931 samo o sobě, nýbrž že je k tomu zapotřebí delší doby. Nesloužil tedy za podklad jeho úsudku stejně jako při posuzování příznivých stránek služební činnosti st-lovy stav z jiného období než z kvalifikačního roku a nelze proto úsudku jeho vytýkati nelogičnost.
Jest ovšem pravda, že kvalifikační výnos za rok 1932, o který je nař. rozhodnutí opřeno, jako další a hlavní důvod, pro který přiznána st-li za rok 1932 kvalifikace »neuspokojivá«, uvedl skutečnost, že teprve v roce 1932 byl st-l disciplinární komisí potrestán přeložením do trvalé výslužby pro trvalé vady svého charakteru, ač tato okolnost, jak stížnost správně vytýká, nemohla míti sama o sobě žádného vlivu. Avšak přes to, že úřad, jak stížnost správně vytýká, nemohl v tomto směru podepříti svůj výrok o tuto skutečnost, zůstává úsudek kvalifikační komise opřen o momenty další, že totiž čin, kterého se st-l dopustil, je nízké mravní úrovně a že tedy jde o závady charakteru, o jejichž odstranění nedá se mluviti v době nejblíže následujícího roku. Otázka, jak dlouho v budoucnosti budou závady tyto trvati, je quaestio facti, kterou v daném případě nemusil nss zkoumati, kdyžtě se jedná toliko o rok 1932; nemusil proto ani úřad v tomto směru bližších důvodů uváděti.
Pokud dále stížnost dovozuje, že se st-l nedopustil sepsání a odeslání inkriminovaného letáku a že obsah jeho prohlášení z 8. srpna 1931 nebyl zdaleka takový, aby mohl býti o něm učiněn úsudek, k němuž dospěl úřad v odst. 33 svého kvalifikačního výměru, čímž nepochybně vytýká, že závěr úřadu v posléz cit. odstavci vyslovený nemá dostatečného podkladu ve spisech, stačí poznamenati, že úřad opřel se tu o odsouzení soudem pro zločin utrhání na cti (viz odst. 32); položil tedy svému závěru za podklad pravoplatný rozsudek divisního soudu v Užhorodě z 14. června 1932, kterým byl st-l uznán vinným z odeslání podvrženého komunistického letáku z 1. srpna 1931, nikoli tedy rozsudek téhož soudu z 27. ledna 1932, jímž byl st-l uznán vinným jen přečinem porušení subordinace spáchaným prohlášením z 8. srpna 1931. Že by pak v onom soudním rozsudku neměl žal. úřad dostatečný spisový podklad, nss neshledal.
Dále namítá stížnost, že vycházel-li úřad v odst. 36 svého kvalifikačního výměru z předpokladu, že st-l žil s matkou svých dvou nemanželských dítek v konkubinátě již během roku 1932, a vyvozuje-li z toho závěr pro kvalifikaci st-le jakožto aktivního četníka pro rok 1932, je předpoklad ten nesprávný proto, že s matkou jmenovaných dítek žije prý st-l teprve od 22. února 1933, kdy nebyl již v aktivní službě, neboť dekret o přeložení do výslužby zem. četnického velitelství v Užhorodě z 19. ledna 1933 byl mu prý doručen 24. ledna 1933 a nelze proto z něho činili závěry pro kvalifikaci za rok 1932.
K této námitce jest uvésti, že zem. četnické velitelství v Užhorodě ve zmíněném odst. 36 svého kvalifikačního výměru vyslovilo sice, že »okolnost, že st-l žije v konkubinátě, sama o sobě nemohla býti důvodem pro hodnocení známkou »1«, ač jinak i v konkubinátě spatřovala kvalifikační komise u aktivního četníka závadu«. Za podklad tomuto výroku bylo však podle správních spisů vyjádření kvalifikační komise u velitelství četnického oddělení v Chustu z 20. prosince 1933 o st-lově stížnosti z 20. listopadu 1933 do kvalifikačního popisu za rok 1932, sděleného st-li výměrem zem. četnického velitelství v Užhorodě z 23. října 1933. V tomto vyjádření bylo výslovně uvedeno, že »v rubrice 14. II. části kvalifikační listiny »Chování mimo službu a společenské vystupování« byl kvalifikován známkou »1« proto, že . . . . .navázal intimní styky s posluhovačkou na pátrací stanici v Chustu . . . . ., s níž měl nemanželské děcko a žil pak v roce 1932 v konkubinátě v Kelečíně. Poměr tento nezůstal před veřejností utajen a proto musila kvalifikační komise i k této závadě přihlížeti.« Mělo tedy zem. četnické velitelství v Užhorodě v tomto vyjádření dostatečnou oporu pro svůj závěr, zvláště když st-l ve své stížnosti z 20. listopadu 1933 k jmenovanému velitelství nepřípustnost kvalifikace s tohoto hlediska nijak nerelevoval. Stížnost dovozuje dále, že zem. četnické velitelství v Užhorodě nemohlo ve svém kvalifikačním popisu za rok 1932 opříti výrok o vadách st-lovy povahy »mstivý, úskočný, neústupný, vzdorovitý« o skutečnosti zmíněné v odst. 41 a 42 kvalifikačního výměru, poněvadž jednak jde o skutečnosti spadající do kvalifikačního období 1933, nikoli 1932 nebo 1931, jednak jde o skutečnosti, které se teprve stanou předmětem příslušného soudního nebo jiného řízení, a nelze proto před úplným a nestranným vyšetřením věcí právem činiti z nich závěry pro kvalifikační rok 1932. I tato námitka je lichá. Stížnost přehlíží, že kvalifikační výměr zem. četnického velitelství v Užhorodě — o který se tu jedná — založil zjištění vad povahy prve zmíněných v odst. 40 výhradně na skutečnosti, že st-l obvinil anonymně bývalého svého představeného velitele pátrací stanice z autorství st-lem podvrženého letáku, a tím, že tvrdošíjně, až vzdorovitě trval a trvá na tom, že se inkriminovaného činu nedopustil, ač byl soudním znalcem se vší určitostí z něho usvědčen, prokázal tvrdošíjnost a vzdorovitost své povahy. Že by tyto skutečnosti samy o sobě nepostačovaly logicky správně utvořiti závěr, k němuž jmenované velitelství dospělo, stížnost sama netvrdí a brojí toliko proti věcné správnosti právního názoru úřadu.
Pokud pak se úřad v odst. 41 a 42 svého výměru kvalifikačního dovolával skutečnosti dalších z roku 1933, netvořily tyto podklad závěru shora zmíněného o vadách st-lovy povahy, nýbrž úřad se jich dovolal jen na potvrzení svého přesvědčení, že stanovením oněch vad povahy v roce 1932 nebylo st-li nijak ukřivděno, že tedy tyto vady byly tu také již v kvalifikačním roce 1932 a že tedy jeho zjištění (v odst. 40) je správné.
Ostatními námitkami proti kvalifikaci za rok 1932 brojí stížnost nikoli proti formální stránce tohoto řízení kvalifikačního, ale napadá věcnou správnost úsudků zem. četnického velitelství v Užhorodě, nss nemůže však úsudek úřadu o kvalitách st-lových nahraditi svým vlastním úsudkem, a nemůže se proto těmito námitkami stížnosti zabývati.
Podle toho, co uvedeno, nebylo tedy prokázáno, že by kvalifikační řízení o kvalifikaci st-lově za rok 1932, položené žal. úřadem za základ vyloučení období od 1. ledna do 31. prosince 1932 z doby započitatelné pro platové zvýšení st-lovo ve smyslu § 136 odst. 1 a 3 plat. zákona č. 103/1926 Sb. a § 6 odst. 6 zákona č. 186/1920 Sb., bylo vadným. —

Citace:

Č. 12931.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 679-687.