Č. 13052.
Váleční poškozenci: Předpis § 4 odst. 2 zákona č. 142/ 1920 Sb. ve znění zákona č. 39/1922 Sb. o požitcích válečných poškozenců připouští ideální zjištění ročních služebních požitků podle měsíčních jejich částek.
(Nález z 10. listopadu 1937 č. 2276/36-3.)
Věc: Emil H. v Silberbachu proti rozh. min. soc. péče v Praze z 20. února 1936 o invalidním důchodu.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Výměrem z 22. července 1935 nepřiznal zem. úřad pro válečné poškozence v Čechách Emilu H. nárok na důchod od 1. července 1933 do 31. prosince 1933, že — byv 7. dubna 1935 přijat do služeb státu za týchž pracovních podmínek jako jiní zřízenci — obdržel v době od 1. července 1933 do 31. prosince 1933 na požitcích 3640 Kč, takže — ježto jeho neschopnost k výdělku nedosahuje 50% — nepřísluší mu podle § 4 odst. 2 zákona č. 142/1920 Sb. ve znění zákona č. 39/1922 Sb. za tu dobu nárok na důchod. —
Min. soc. péče nař. výměrem odvolání Emila H. zamítlo.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Na sporu je výklad ustanovení § 4 odst. 2 požit, zákona č. 142/1920 Sb. ve znění zákona č. 39/1922 Sb., podle něhož válečný poškozenec, jenž byl přijat do služeb státu, země, kraje, obce nebo veřejného fondu nebo nějakého jejich podniku, jakož i do služeb soukromých drah za týchž pracovních podmínek, za jakých jsou přijímáni jiní zřízenci téže kategorie služební, a jehož služební požitky (peněžité a naturální) převyšují 6000 Kč ročně, má po dobu, po kterou má požitky z tohoto služebního poměru, nárok jenom, je-li aspoň z 50% neschopen výdělku; v tomto případě přísluší mu polovice důchodu, jenž by mu jinak podle tohoto zákona příslušel.
Ustanovení toto jest — jak žal. úřad právem vyslovil — ustanovením speciálním, které nutno vykládati z jeho vlastního znění a nikoli z ustanovení § 2 cit. zákona. Znění ustanovení 2. odst. § 4 požit. zákona, zejména slova »má po dobu, po kterou má požitky z tohoto služebního poměru«, dávají jasně výraz myšlence zákonodárcově, že válečný poškozenec nemá nároku na důchod po tu dobu, po kterou právě má požitky ze služebního poměru v cit. ustanovení jmenovaného, a jest intencí zákona, aby válečný poškozenec nepobíral od státu důchodu v době, kdy má příjmy plynoucí z uvedeného poměru služebního, při čemž přirozeně v úvahu přicházejí požitky skutečně pobírané, nikoli snad příjem, který má býti základem pro ukládání daně z příjmu. Mluví-li pak dále cit. ustanovení »o služebních požitcích převyšujících 6000 Kč ročně«, plyne z toho zřejmě, že uvedená částka 6000 Kč nemá býti považována jen za hranici příjmovou, jak tomu je v § 2 cit. zákona, nýbrž i za kvalifikační znak onoho služebního poměru v tom směru, že musí jiti o služební poměr, s nímž jsou spojeny roční služební požitky 6000 Kč. Ustanovení § 4 odst. 2 nerozeznává nikterak, zda služební poměr trval po celý kalendářní rok nebo jen po dobu kratší. Ježto tedy válečný poškozenec nemá za předpokladů v zákoně uvedených nároku na invalidní důchod po tu dobu, po kterou má požitky ze služebního poměru ve stanovené výši, nezáleží na tom, zda celý obnos ročních požitků ze služebního poměru byl již percipientu vyplacen, a připouští tedy zákon ideální zjištění ročního obnosu služebních požitků podle jejich částí, zaměstnanci vyplácených. Získal-li tedy válečný poškozenec zaměstnání u zaměstnavatele v odst. 2 § 4 požit, zákona uvedeného, nutno vždy porovnávali, zda příjem válečného poškozence z tohoto služebního poměru převyšuje ideální příjem ze služebního poměru 6000 Kč ročně. Ježto pak invalidní důchod se vyplácí podle ustanovení § 30 odst. 3 zákona č. 142/1920 Sb. měsíčně a ježto pak podle; toho, co shora řečeno, jest intencí zákona, aby válečný poškozenec nepobíral od státu důchod v době, kdy má příjmy plynoucí z uvedeného služebního poměru, nutno porovnávati, zda služební požitky válečnému poškozena měsíčně vyplácené převyšují ideální měsíční požitky z ročních 6000 Kč, t. j. částku 500 Kč měsíčně.
Tento výklad podporuje také znění prováděcích předpisů k zákonu o požitcích válečných poškozenců č. 353/1922 Sb., které v ustanovení odst. 12 k § 4 výslovně uvádějí, že změna v požitcích válečného poškozence, vyplývající z okolnosti, že byl do takovýchto služeb přijat nebo z nich propuštěn, provede se ihned od prvního dne měsíce následujícího přijetí do služeb (propuštění ze služby). Provedení tohoto ustanovení bylo by vyloučeno, kdyby byl správný názor stížností hájený, neboť změna v požitcích válečného poškozence mohla by se provésti teprve tehdy, až by bylo zjištěno, že služební požitky válečnému poškozenci během roku vyplacené dosáhly již skutečně částky 6000 Kč, tedy nikoli ihned od prvního dne měsíce následujícího přijetí do služeb.
Z uvedených vývodů pak plyne, že — činí-li měsíční služební požitky ze služebního poměru zaměstnance v § 4 odst. 2 požit. zákona uvedeného méně než 500 Kč — má válečný poškozenec nárok na důchod, převyšují-li však služební požitky tuto částku, pozbývá poškozenec nároku toho buď zcela nebo zčásti.
V daném případě nepřiznal úřad st-li nárok na důchod od 1. července do 31. prosince 1933, ježto st-l, byv přijat do služeb státu za týchž pracovních podmínek jako jiní zřízenci, obdržel v době od 1. července do 31. prosince 1933 na požitcích 3640 Kč, tedy částku převyšující služební požitky 6000 Kč ročně. Proti výši přijaté částky stížnost nemá námitek. Ale pak právem nepřiznal úřad st-li nárok na důchod, neboť jeho skutečný příjem za uvedených 6 měsíců převýšil ideální příjem ze služebního poměru z požitků 6000 Kč ročně za tutéž dobu.
Pokud stížnost poukazuje k tomu, že při právním názoru zastávaném žal. úřadem by válečný poškozenec, který má pravidelné roční požitky ze služebního poměru částku 6000 Kč nepřevyšující, byl na tom lépe než poškozenec, který ve služebním poměru jen několik málo měsíců, za něž má sice více než 500 Kč měsíčně, avšak za ostatní měsíce nemá nic, je stížnosti přisvědčiti, leč okolnost ta sama o sobě nemůže odůvodniti výklad stížností hájený, neboť shora uvedená nesrovnalost, která vzniká všude tam, kde právní nárok je závislý na příjmech určité výše, spočívá na zákonném ustanovení, které vylučuje válečného poškozence z nároku na důchod po dobu, po kterou má služební požitky převyšující 6000 Kč ročně.