Č. 12980.

Chudinství. — Zdravotnictví: * Ustanovení §§ 28 a 29 domovského zákona č. 105/1863 ř. z. o regresním nároku obce pobytu vůči obci domovské na náhradu nákladu na chudého příslušníka této obce nebyla derogována pozdějšími zdravotními zákony (v konkr. případě č. 68/1870 ř. z., č. 28/1884 z. z. mor., č. 98/1909 z. z. mor., č. 332/1920 Sb. a č. 236/1922 Sb.).
(Nález z 16. září 1937 č. 20438/34.)
Věc: Město Moravská Ostrava proti rozh. okr. úřadu v Moravské Ostravě z 12. února 1934 o úhradě nákladu za pomoc chudým rodičkám.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Když obec Mor. Ostrava odmítla výměrem městské rady z 28. února 1931 nahraditi obci Frývaldovu částku 170 Kč, vynaloženou za pomoc chudé rodičce Marii Z., příslušné do Mor. Ostravy, obrátila se obec Frývaldov na okr. úřad v Mor. Ostravě se žádostí, aby ve smyslu §§ 22 a 28 dom. zákona bylo zaplacení sporné částky městu Mor. Ostravě uloženo.
Ve vyjádření, k němuž byla obec Mor. Ostrava okr. úřadem vyzvána, uplatnila tato obec, že stav vytvořený dom. zákonem, byl změněn již říšským zdravotním zákonem z r. 1870 a zem. zákonem č. 28/1884 a 127/1886, jakož i zem. zákonem č. 98/1909 v ten smysl, že poskytovati pomoc chudým rodičkám přísluší obci v oboru její zdravotní policie bez ohledu na domovské právo. Tento stav nebyl změněn zákony č. 332/1920 a 236/1922 Sb.
Okr. úřad nař. rozhodnutím uložil obci Mor. Ostravě zaplacení sporné částky 170 Kč v podstatě proto, že obec domovská je náhradou vůči obci pobytu povinna podle §§ 28 a 29 dom. zákona č. 105/1863 ř. z., jehož ustanovení nebyla dotčena zákonem č. 236/1922 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí, jež je podle čl. 8 odst. 3 zákona č. 125/1927 Sb. konečné, stěžuje si obec Mor. Ostrava, namítajíc, že podle § 3 b) říšského zdravotního zákona č. 68/1870 ř. z. a §§ 12 a 18 zákona č. 28/1884 z. z. mor., jakož i podle §§ 1, 12 a 29 zákona č. 98/1909 z. z. mor. nese náklady, týkající se zdravotní péče o chudé, zdravotní obec, v níž chudý pobývá, nikoliv obec domovská. Tento stav zůstal zachován zákony č. 332/1920 Sb. a 236/1922 Sb. s jedinou výjimkou, že náhrada za desinfekční prostředky podle § 17 č. 4 zákona č. 236/1922 Sb. jde mimo jiné též na účet obcí domovských. Stížnost, citujíc zmíněné zdravotní zákony a uznávajíc, že podle dom. zákona č. 105/1863 ř. z. je péče o nemocné chudé věcí obcí domovských, resp. na jejich účet obcí pobytu, chce patrně dovoditi, že cit. zdravotními zákony jakožto normami pozdějšími změněny byly předpisy dom. zákona. Žal. úřad, vysloviv, že §§ 28 a 29 dom. zákona byly v době zákona č. 236/1922 i po jeho vydání »platnými chudinskými předpisy«, stojí naproti tomu na stanovisku, že zásady dom. zákona nebyly dotčeny pozdějšími zákony zdravotními, i když tuto argumentaci blíže nerozvádí. Stanovisko žal. úřadu jest uznati za správné, neboť otázku, kdo je povinen nésti náklady zaopatření chudých nemocných, zdravotní zákony výše citované nikde neřeší, nepovažujíce ji za otázku zdravotnickou a omezujíce se pouze na normy rázu zdravotního. V otázce, kdo je po- vinen nésti náklady na zaopatření chudých nemocných, počítají tyto zákony se stavem vytvořeným zákonem domovským. Z tohoto stanoviska vychází celá dosavadní judikatura, shledávající vždy normu o financování zdravotní péče o chudé v zákonu domovském, příp. ve speciálním zákonu chudinském (srov. Boh. 7009/28, 9252/31).

Citace:

č. 12980. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 823-825.