Č. 12779.
Živnostenské právo. — Řízení správní: Na povolení k současnému provozování zastavárenské živnosti s jinou živností ve smyslu § 2 zák. č. 48/1885 ř. z. není právního nároku.
(Nález z 16. února 1937 č. 12712/35.)
Věc: Antonín Sch. v Praze proti rozh. min. obchodu z 21. srpna 1934 o koncesi pro živnost zastavárenskou. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem zem. úřadu v Praze ze 7. června 1933 nebylo vyhověno st-lově žádosti za koncesi pro zastavárenskou živnost se stanovištěm ve Varnsdorfu, ježto st-l je spolumajitelem a jediným oprávněným zástupcem bankovního závodu »Ant. Sch. a spol.« v Praze (§ 2 zákona z 23. března 1885 č. 48 ř. z.). Ježto není vyloučeno, že by st-l zneužíval zastavárenské živnosti ve prospěch bankovního závodu v Praze, neudělil zem. úřad zvláštní povolení ve smyslu cit. ustanovení.
Tento výměr byl naříkaným rozhodnutím potvrzen.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss:
Podle § 2 zákona o ss je nss povolán rozhodovati o stížnostech směřujících proti rozhodnutím neb opatřením správních úřadů, tvrdí-li kdo, že jimi bylo zasaženo do jeho subjektivních práv. Se zřetelem na toto zákonné ustanovení je předpokladem úspěšné stížnosti, aby konkrétním rozhodnutím neb opatřením správního úřadu bylo porušeno právo určitého subjektu založené platným právním předpisem. Je tudíž třeba vždy zkoumati, zdali a pokud je stát ve věci, o kterou jde, svými správními orgány vázán vůči straně tak, že je možno mluviti o subjektivním právu strany na určité rozhodnutí neb určitý postup úřadu.
Žal. úřad odepřel nař. rozhodnutím propůjčiti st-li koncesi k provozování zastavárenské živnosti, opíraje se o ustanovení § 2 zákona z 23. března 1885 č. 48 ř. z. Podle tohoto zákonného ustanovení je dovoleno provozovati zastavárenskou živnost současně s jinou živností toliko se zvláštním schválením zem. úřadu. Musi tedy i ten, kdo se uchází o zastavárenskou koncesi, kterou chce provozovati současně se živností jinou, jak tomu bylo u st-le, opatřiti si zvláštní schválení zem. úřadu podle cit. ustanovení zákonného; sluší proto zkoumati, zda žal. úřad, odpíraje st-li toto schválení a zároveň žádanou koncesi, zasáhl do jeho subjektivních práv, překročiv meze stanovené cit. ustanovením zákonným.
Podle § 2 zákona č. 48/1885 ř. z. musí si vymoci zvláštní schválení státní správy ten, kdo chce provozovati zastavárenskou živnost současně s jinou živností, jinak toto provozování není dovoleno a dopadá na ně trestní sankce § 8 zmíněného zákona. V zákoně není ustanovení, z něhož by se dalo usuzovati, že zem. úřad, který je povolán uděliti schválení k provozování zastavárenské živnosti současně s jinou živností, musí uděliti toto schválení, jsou-li určité podmínky splněny, nýbrž je mu ponecháno, aby podle volné, právním předpisem nijak neomezené úvahy schválení udělil neb odepřel. Má tedy zmíněné povolení zem. úřadu povahu dispense ze všeobecného zákazu provozovati zastavárenskou živnost současně se živností jinou. Je-li tomu tak, nemá strana právního nároku na to, aby jí zem. úřad udělil schváleni podle § 2 zákona č. 48/1885 ř. z., nemá však se zřetelem na to, co bylo výše uvedeno, ani právního nároku na to, aby jí byla udělena zastavárenská koncese, kterou chce provozovati současně se živností jinou.
Nař. rozhodnutím byla st-li v pořadí správních stolic odepřena zastavárenská koncese, kterou chtěl provozovati se živností bankovní. Tímto rozhodnutím nemohl býti st-l se zřetelem na to, co bylo uvedeno, zkrácen na svých subjektivních právech, a to se zřetelem na ustanovení § 70 odst. 2 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. ani na svých právech procesních.