Č. 12984.

Vojenské věci. — Řízení správní: Min. nár. obrany, rozhodujíc o žádosti za přiznání zaopatřovacích požitků podle zákona č. 76/1922 Sb., není povinno přihlížeti z úřední moci ke skutečnostem a důkazům, kterých strana ve správním řízení neuplatnila, i když mu mohly býti známy z řízení před nss o dřívější stížnosti téže strany.
(Nález z 23. září 1937 č. 1178/35-6.)
Věc: Josef W. v Opavě proti rozh. min. nár. obrany v Praze z 28. listopadu 1934 o vojenských zaopatřovacích platech.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Podáním z 23. března 1929 žádal st-l o přiznání vojenských zaopatřovacích platů podle zákona č. 76/1922 Sb., uváděje, že konal činnou službu od roku 1904 až do státního převratu a byl v roce 1918 bez zaopatřovacích platů a bez odbytného propuštěn. Tuto žádost doplnil podáním z 23. prosince 1929, v němž uvedl, že trpí od roku 1916 rheumatismem a plicním neduhem, kterým byl postižen za světové války, obdržel od náhradního praporu pěšího pluku č. 1 dovolenou na neurčitou dobu a podal přihlášku o přijetí do svazku československé armády v hodnosti gážisty mimo hodnostní třídy, a žádal, aby na základě toho bylo mu přiznáno odbytné a vyměřena pense podle §§ 101 až 103 zákona č. 76/1922 Sb. pro případ, že by nebyl přijat do činné služby.
Zem. voj. velitelství — intendance v Brně — výměrem z 11. prosince 1930 nevyhovělo st-lově žádosti z důvodu, že nesplnil podmínek §§ 101 až 103 zákona č. 76/1922 Sb. St-lovo odvolání bylo výměrem min. nár. obrany z 13. listopadu 1931 zamítnuto.
Ke st-lově stížnosti zrušil nss nálezem z 29. března 1934 č. 6288/34 uvedené rozhodnutí pro vadnost řízení. Min. národní obrany, rozhodujíc o st-lovu odvolání do rozhodnutí zem. voj. velitelství — intendance v Brně — z 11. prosince 1930, nař. rozhodnutím je zamítlo znovu, vyslovivši v podstatě, že nárok poddůstojníků z povolání bývalé rakousko-uherské armády na vojenské zaopatřovací platy upravují §§ 101—103 zákona č. 76/1922 Sb., podle nichž mohou býti přiznány jen těm poddůstojníkům z povolání, kteří:
1. podle § 101 odst. 1 byli přijati do československé armády, sloužili v ní činně a byli dáni do výslužby jako rotmistři;
2. podle § 101 odst. 3 nebyli přijati do činné služby v československé armádě jako gážisté v hodnosti rotmistra a jejich výdělečná schopnost byla vojenskou službou za světové války snížena nejméně o 20%;
3. podle § 102 nabyli nároku na vojenské zaopatřovací platy před světovou válkou;
4. podle § 103 odst. 2 a 3 nabyli nároku na vojenské zaopatřovací platy podle ustanovení §§ 72, 74 a 111 zákona č. 158/1875 ř. z., resp. uher. zák. čl. LI: 1875, a to:
a) buď konali vojenskou službu aspoň 10 let, třeba i s přerušením, a stali se ke každé službě vojenské nezpůsobilými vadou vzniklou vykonáváním služby vojenské bez zřetele k event. snížení výdělečné schopnosti k občanskému povolání (§ 72),
b) nebo konali vojenskou službu aspoň 18 let bez přerušení, při čemž není třeba průkazu invalidity (§ 74, § 111 se týká námořnictva),
c) nárok na tyto vojenské zaopatřovací platy bylo nutno podle § 103 odst. 3 zákona č. 76/1922 Sb. ohlásiti u nejbližšího vojenského útvaru (úřadu) do jednoho roku od vyhlášení zákona, t. j. od 16. března 1922. Nebyl-li nárok v této lhůtě přihlášen, zanikl. St-l však nevyhovuje žádné z uvedených podmínek, jak se v nař. rozhodnutí blíže rozvádí.
Rozhoduje o stížnosti, vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost považuje nař. rozhodnutí především po stránce formální za vadné proto, že žal. úřad nevzal prý v úvahu průvodní návrhy, které st-l uplatňoval ve své dřívější stížnosti k nss o tom, že snížení jeho výdělečné schopnosti o 33 1/3% nastalo za válečné služby vojenské, která je zapříčinila. Tyto okolnosti, které by byly provedením důkazů o nich přivodily příznivější rozhodnutí pro st-le, byly prý min. nár. obrany známy a mělo o nich rozhodnouti. Stojí tedy stížnost na stanovisku, že žal. úřad byl povinen z povinnosti úřadu zjišťovati skutečnosti, o nichž zvěděl za jednání před nss, tedy mimo správní řízení, ježto šlo o skutečnosti rozhodné. Tomuto stanovisku nemohl však nss dáti za pravdu.
Bylo již vysloveno a odůvodněno v nálezu nss z 18. listopadu 1936 č. 16223/36 (Boh. A 12647/36), že je sice správní řízení ovládáno zásadou oficiosity, t. j. úřad postupuje z moci úřadu, určuje postup řízení, rozhoduje o tom, které důkazy je provésti, a pokud jde o nezadatelné zájmy veřejné, zjišťuje podle zásady materiální pravdy skutkový stav pro rozhodnutí potřebný, ale že to neznamená, že by úřad i tam, kde jsou na sporu jen zadatelné zájmy a práva strany, byl povinen ex offo pečovati o ochranu individuálních zájmů strany a zjišťovati z úřední povinnosti skutkový podklad pro její případný nárok, resp. námitky. Naopak plyne z povahy věci a ze zásady slyšení stran, kterou je správní řízení rovněž ovládáno, že musí se strana sama správního řízení zúčastniti a přispívati ke zjišťování skutkových okolností, které považuje pro rozhodnutí o svých nárocích za rozhodné, a to jednak přednesem těchto skutkových okolností, jednak nabídnutím důkazů o nich, zejména těch, které jen ona sama může znáti, nabízeti nebo reprodukovati, a že tato její povinnost nepřesunuje se na úřad. Dále pak dospěl nss v cit. nálezu k závěru, že v řízení o subjektivních nárocích stran státních zaměstnanců nelze straně důkazní břímě o skutkových předpokladech jejího nároku ukládati jen tam, kde to zákon výslovně dovolil, poněvadž by to znamenalo úplné zvrácení všeobecných zásad správního řízení a nesprávný výklad zásady oficiosity jeho, kdyby se mělo míti zato, že je správní úřad vždy — tedy i když nejde o nezadatelná práva veřejná — povinen z moci úřadu jen sám zjišťovati skutkový podklad nároku strany, leč by zákon sám stanovil opak. Na těchto právních názorech setrvává nss i v případě st-lově, nemaje důvodu uchýliti se od nich. Aplikují-li se na daný případ, dojde se k těmto závěrům.
Že by st-l byl tvrzení a skutečnosti uvedené v dřívější stížnosti na nss o trvání své plicní choroby, resp. jejím vzniku za vojenské služby v době světové války a důkazy tam nabídnuté uplatňoval v řízení správním, t. j. v řízení před vojenskými úřady, předcházejícím vydání nař. rozhodnutí, nebo že by byl neměl k tomu možnosti, stížnost sama netvrdí a ze správních spisů nijak nevyplývá; od vydání nálezu nss z 29. března 1934 č. 6288/34, kterým první nař. rozhodnutí min. nár. obrany v této věci bylo zrušeno, až do vydání nového, nyní nař. rozhodnutí min. nár. obrany z 28. listopadu 1934, měl st-l dostatek času, aby svá tvrzení a návrhy, obsažené ve stížnosti k nss, uplatnil zvláštním podáním k min. nár. obrany a učinil je tak předmětem správního řízení před tímto příslušným správním úřadem. Je proto okolnost, že je uvedl a důkazy o nich nabídl před nss a že min. nár. obrany z tohoto řízení o nich vědělo, zcela nerozhodná, kdyžtě v tomto řízení vystupovalo min. jako strana, nikoli jako rozhodující správní úřad, a není zákonného předpisu a ani st-l se žádného nedovolává, který by správním úřadům ukládal, aby i tvrzení a důkazy nabídnuté v řízení před nss a týkající se zadatelných nároků stran, o nichž zvěděly takto mimo správní řízení, učinily z povinnosti úřední podkladem svého rozhodování v řízení správním. Není proto vadou, tím méně vadou podstatnou ve smyslu § 6 zákona o nss č. 164/1937 Sb., jestliže min. nár. obrany k těmto okolnostem a nabídnutým o nich důkazům, třeba snad byly rozhodnými, nevzalo žádného zřetele.
Pokud se týče merita sporu, odepřel žal. úřad st-li nárok na zaopatřovací požitky podle zákona č. 76/1922 Sb.:
1. s hlediska předpisu § 101 odst. 1,
2. podle § 101 odst. 3,
3. dále podle § 102 a konečně
4. podle § 103 odst. 2 a 3. Stížnost uplatňuje námitky toliko proti výroku opřenému o předpis zmíněný pod č. 2. a 4., kdežto proti zamítavému výroku z důvodu uvedeného pod č. 1. a 3. neformuluje žádných stížných bodů. Zůstávají proto tyto posléz uvedené výroky nař. rozhodnutí nedotčeny. Omezuje se tudíž v dalším kognice nss toliko na přezkoumání zákonitosti výroků žal. úřadu, jež jsou opřeny o ustanovení § 101 odst. 3 a § 103 odst. 2 a 3 cit. zákona.
Než i pokud jde o nárok na zaopatřovací požitky ve smyslu § 103 odst. 2 a 3, nevyvrací stížnost nijak důvodu nař. rozhodnutí, že st-l neprokázal, ani nebylo jinak zjištěno, že nárok na vojenské zaopatřovací platy podle zákona č. 158/1875 ř. z. uplatnil ve lhůtě stanovené § 103 odst. 3 zákona č. 76/1922 Sb., t. j. do 16. března 1922, takže i kdyby mu skutečně nárok takový byl příslušel, zanikl preklusí, a že výjimečné pozdější uplatnění z nějakých důvodů omluvných je zákonu neznámo. Zůstává-li však tento důvod nevyvrácen, padá nárok st-lův opřený o ustanovení § 103 odst. 2, takže se nss nemusil ani zabývati otázkou, zda jsou nebo byly materiální jeho předpoklady u st-le splněny. Je proto stížnost v tomto směru bezdůvodná.
Zbývá jen nárok ve smyslu § 101 odst. 3. V cit. předpisu stanoví zákon č. 76/1922 Sb., že »poddůstojníkům, kteří nebyli přijati do činné služby v československém vojsku jako rotmistři (letmistři, loďmistři) a jejichž výdělečná schopnost byla následkem vojenské služby za světové války snížena nejméně o 20%, přísluší invalidní důchod podle ustanovení zákona z 20. února 1920 č. 142 Sb., je-li tento důchod vyšší než vojenské zaopatřovací požitky«. Z ustanovení toho vyplývá, že nárok na vojenské zaopatření závisí tu na splnění trojího předpokladu:
a) že jde o poddůstojníka z povolání bývalé rakousko-uherské armády, který nebyl přijat do činné služby v československém vojsku jako rotmistr,
b) že byla jeho výdělečná schopnost snížena aspoň o 20%, a
c) že toto snížení nastalo v příčinné souvislosti (arg. slovo: »následkem«) vojenské služby za světové války.
Žal. úřad odepřel v daném případě st-li nárok podle tohoto ustanovení z důvodu, že ani výsledek dvojí st-lovy superarbitrace (z 28. srpna 1930 a 17. prosince 1931) a rozhodnutí zem. vojenského velitelství v Brně o nich, ani jiné důkazy nepotvrdily, že by st-l pozbyl nejméně 20% výdělečné schopnosti následkem vojenské služby za světové války, jinými slovy, že není u st-le splněn zákonný předpoklad zmíněný shora pod b) a c). Stížnost proti tomu namítá, že — pokud jde o první superarbitraci — přidrželo se min. nár. obrany snad mylné stylisace nálezu superarbitrační komise »výkonem vojenské služby«, místo případně s dodatkem »za světové války« a že neprokazuje a nedochází na základě žádných důkazů k nutnému logickému závěru, že st-lova plicní choroba nevznikla výkonem válečné služby, a jen se dohaduje, aniž provedlo důkazů nabídnutých st-lem, nevěřilo-li vlastním udáním superarbitrované osoby; dlužno proto míti bezpodmínečně zato, že st-l získal svou chorobu za vojenské služby ve světové válce, poněvadž je prý zřejmo, že nemohlo se tak státi za služby v době mírové nebo za velmi krátké služby st-lovy po světové válce. Proti výsledku druhé superarbitrace ze 17. prosince 1931 dovozuje stížnost, že na skutečném stavu sníženi st-lovy výdělečné schopnosti nemění nic skutečnost, že druhá superarbitrační komise st-lovy vady a nemoci uvedla v jiném pořadí a že se nevyjadřuje o výši snížení této schopnosti, protože jde o tytéž vady a choroby, k nimž ještě přistoupily další (srůsty pravé pohrudnice), takže nutno předpokládati, že je tu nejméně takové snížení výdělečné schopnosti, jaké nalezla prvá superarbitrační komise. Není prý také důvodu, proč by neměla na vrub vojenské služby za války a útrap s ní spojených býti připočtena st-lova nervová choroba, když žal. úřad nijak neprokázal, že tato s výkonem válečné služby vojenské nesouvisí nebo není jejím následkem. Konečně je prý zcela nesprávným zjištění žal. úřadu, že se st-l po skončení války živil jako hudebník dechových nástrojů, a tedy i závěr z toho odvozený, že toto občanské povolání mělo vliv na st-lovo zdraví, protože st-l prý nikdy nepracoval jako hudebník dechových nástrojů, ale nástrojů smyčcových, které na jeho plicní chorobu nemohly nijak působiti. Nss nemohl těmto výtkám dáti za pravdu.
Pokud se výtky dovolávají toho, že žal. úřad nedokázal, že plicní choroba a spojené s ní snížení výdělečné schopnosti o 20% není důsledkem st-lovy vojenské služby za světové války, stačí odkázati na to, co bylo shora o povinnosti důkazní uvedeno, kdyžtě se stížnost nedovolává žádného zákonného předpisu, ze kterého by plynula povinnost úřadu dokázati předpoklady zadatelného nároku st-lova na vojenské zaopatřovací platy z moci úřadu, a ani nss takového předpisu neshledal.
Pro tvrzení, že se žal. úřad ve svých důvodech nař. rozhodnutí přidržel »mylné snad stylisace« nálezu první superarbitrační komise, není ve správních spisech žádného podkladu a odporuje výtka ta spisům. Žal. úřad naopak přesně citoval návrhy a nálezy superarbitračních komisí a podrobně pak odůvodnil, jaké závěry z těchto vyvozuje. Že by tedy zjištění výsledků obou prve zmíněných superarbitračních komisí bylo nesprávné, v odporu se spisy nebo neúplné, resp. že by závěry odporovaly zásadám logického myšlení, soud neshledal.
Poukazuje-li stížnost na nervovou chorobu st-lovu a chce snad z toho vyvoditi důsledky pro snížení st-lovy výdělečné schopnosti v důsledku vojenské služby za války světové, nemohl soud k těmto vývodům pro jich nepřípustnost přihlížeti, protože ve správním řízení (a to jak v podání z 23. prosince 1929, tak v odvolání k žal. úřadu z 30. ledna 1931) neopíral st-l svůj nárok na zaopatřovací požitky vojenské o tuto chorobu, nýbrž chorobu plicní a rheumatismus, neměl tedy úřad žádného podnětu, aby s hlediska nervové choroby nárok st-lův posuzoval a o něm rozhodoval, a nemůže tudíž ani nss vzhledem k ustanovení § 5 zákona o nss č. 164/1937 Sb. po této stránce nárokem st-lovým se zabývali.
Výtka nesprávného zjištění žal. úřadu ve příčině st-lova zaměstnání po světové válce je pak bezdůvodná. Ze správních spisů soudu předložených je totiž zřejmo, že st-l sám ve svém podání z 21. února 1929, adresovaném ministerstvu nár. obrany, jímž žádal o reaktivaci, uváděl, že je »helikonista (kontrabasista a tubista) pro větší synfonické kon- certy«, a poukazoval na to, že u pěšího pluku č. 15 v Opavě je nutně potřebí helikonisty a basisty. V pozdějším podání ze 17. listopadu 1930, adresovaném intendanci zem. voj. velitelství v Brně, pak sice oznamoval, že není s to vykonávati své občanské povolání následkem nemoci přivoděné ve vojenské službě, ale současně uváděl, že jeho »neduh se stále zhoršuje, takže velká námaha při vykonávání občanského povolání jde na úkor jeho zdraví...« Měl tedy žal. úřad dostatečný podklad ve spisech, že st-l je hudebníkem nástrojů dechových a že výkon tohoto povolání vykonává nepříznivý vliv na jeho zdravotní stav.
Zůstal tedy nevyvrácen úsudek žalovaného úřadu, že nebyl podán průkaz o tom, že by u st-le bylo nastalo snížení jeho výdělečné schopnosti nad 20% v důsledku vojenské služby za světové války, pročež bylo stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 12984. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 830-835.