Č. 12937.

Spolkové právo. — Řízení správní: I. O zastavení činnosti spolku podle § 25 odst. 2 spolk. zákona č. 134/1867 ř. z. rozhoduje zemský úřad jako odvolací s konečnou platností, i když jde o spolek, k jehož rozpuštění je se zřetelem na § 11 cit. zákona povoláno min. vnitra. Uvedené rozhodnutí zemského úřadu nemusí býti vydáno zároveň s rozpouštěcím nálezem min. vnitra. — II. * Skutečnost, že administrativní úřad nižší stolice vydal rozhodnutí určitého obsahu na základě interního pokynu stolice vyšší, nečiní sama o sobě rozhodnutí to nezákonným. — III. Spolek může býti rozpuštěn i za akce svých orgánů, jež se příčí § 113 ústavní listiny, i když se nezakládaly na formálním usnesení určitého orgánu spolkového. — IV. Spolek může býti rozpuštěn, i když proti zastavení jeho činnosti byla podána stížnost k nss. — V. * K účinnosti normy § 113 odst. 2 ústavní listiny nevyžaduje se provedení jejího zvláštním zákonem.
(Nález z 12. června 1937 č. 13191/37.)
Věc: Svaz proletářských bezvěrců v Praze (adv. Dr. František Litina z Prahy) proti rozh. zem. úřadu v Praze z 11. června 1934 o zastavení činnosti spolku a proti rozh. min. vnitra z 27. října 1934 o úředním rozpuštění spolku. Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: I. Výměrem z 25. července 1933 zastavilo policejní ředitelství v Praze podle § 25 odst. 2 spolk. zákona z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. činnost spolku »Svaz proletářských bezvěrců« se sídlem v Praze, poněvadž v poslední době vyvíjel a vyvíjí činnost vybočující z rámce schválených stanov, jednak zřizováním různých illegálních organisací spolkových, jednak činnosti na poli politickém, a konečně vyvíjel a vyvíjí činnost porušující i trestní zákony, což ve výměru obsáhle bylo odůvodněno.
Zem. úřad v Praze rozhodnutím z 11. června 1934 nevyhověl odvolání podanému proti tomuto výměru z důvodů v něm uvedených, k nimž připojil ještě důvody další.
II. Min. vnitra nař. rozhodnutím vyslovilo toto: Výměrem zem. úřadu v Praze z 11. června 1934 nebylo vyhověno odvolání spolku »Svaz proletářských bezvěrců« se sídlem v Praze z výměru policejního ředitelství v Praze z 25. července 1933, jímž byla podle § 25 odst. 2 spolk. zákona z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. zastavena činnost Vašeho spolku, trva- jícího po právu podle stanov vzatých na vědomí zdejším výměrem z 21. května 1931. Min. vnitra, opírajíc se o důvody uvedené v obou shora cit. výměrech, rozpouští podle § 113 ústavní listiny spolek »Svaz proletářských bezvěrců« se sídlem v Praze, ježto činností ve výměrech blíže vyznačenou vybočil z rámce stanov, jimiž sám vymezil hranici svojí působnosti, a tím porušil veřejný pokoj a řád. Tímto opatřením zanikají i veškeré místní skupiny spolku zřízené na území Československé republiky.
O stížnostech podaných na uvedené rozhodnutí zem. úřadu v Praze a na rozhodnutí min. vnitra uvažoval nss takto:
Ad I. Na rozhodnutí zem. úřadu v Praze z 11. června 1934 podává stížnost Bohumil V. jako předseda »Svazu proletářských bezvěrců« a tento svaz. Bohumil V. netvrdí však, že byl nař. rozhodnutím zkrácen ve svých právech jako předseda spolku, nýbrž dovozuje, že neprávem došlo k rozpuštění spolku, a stěžuje si tedy nikoli jménem vlastním, nýbrž jen jako zástupce rozpuštěného spolku, což patrno i z podpisu stížnosti, takže jeho stížnost sluší pokládati rovněž za stížnost rozpuštěného spolku.
Na prvém místě je se vypořádati s námitkou, ve které se vytýká, že naříkaný výměr, odvolávaje se na ustanovení zákona č. 125/1927 Sb., odpírá stěžujícímu si spolku odvolací právo k min. vnitra, jež je podle spolkového zákona přípustné. Nss, uvažuje o této otázce i z úřední povinnosti, neshledal, že nař. rozhodnutím nebyla věc vyřízena v pořadí správních stolic s platností konečnou. Je pravda, že před účinností zákona č. 125/1927 Sb. bylo možno se odvolati z výměru úřadu I. stolice ve věci spolkové až k min. vnitra. V tom však nastala změna ustanovením článku 8 odst. 2 věty 1, podle něhož z rozhodnutí zem. úřadu jako odvolacího není další odvolání přípustno. Vyslovil-li proto v tomto případě zem. úřad jako úřad odvolací, že rozhodnutí jeho je konečné, je tento výrok jeho v souhlase se zákonem. Stížnost dále vytýká, že žal. úřad se odvolává zcela mechanicky na formální organisaci stěžujícího si spolku, přehlížeje, že s hlediska hmotně právního je stěžující si spolek organisaci konfesní. Tím, že žal. úřad potvrdil napadený výměr, zasahuje podle názoru stížnosti do náboženské sféry, překračuje svoji kompetenci a dopustil se proto podle názoru stížnosti nezákonnosti. Stížnost vytýká tak bezdůvodně, neboť stěžující si spolek není nějakou zákonem uznanou společností náboženskou organisovanou na podkladě zákona z 20. května 1874 č. 68 ř. z., na niž by bylo aplikovati předpisy tohoto zákona, nýbrž je spolkem, který se utvořil na podkladě předpisů zákona č. 134/1867 ř. z., jehož předpisům také podléhá. Potvrdil-li žal. úřad podle tohoto zákona v cestě rekursní zastavení činnosti spolku vyslovené stolicí první, nelze vzhledem k ustanovení § 25 odst. 2 a § 28 spolkového zákona a čl. 8 org. zákona č. 125/1927 Sb. důvodně namítati, že překročil meze své kompetence, neboť stěžující si spolek podléhá jak kompetenčním, tak materiálně-právním předpisům spolk. zákona z r. 1867.
Zastavení činnosti spolku je podle názoru stížnosti přípustné podle § 25 odst. 2 spolk. zákona jen tehdy, když ještě »zemská vláda« nerozhodla o rozpuštění spolku. Nemohl tedy podle názoru stížnosti žal. zem. úřad vydati výměr, kterým se sice zastavení činnosti potvrzuje, ale nerozhoduje zároveň o existenci spolku, nemá-li býti porušen § 25 spolk. zákona. Ani v tomto směru nelze se stížností souhlasiti. Stížnost přehlíží, že zastavení činnosti spolku a rozpuštění spolku jsou dva samostatné úkony správní. Jde-li o spolek, který podle stanov vyvíjí činnost pobočnými spolky v několika zemích (§ 11 spolk. zákona), přísluší vydati nález o rozpuštění spolku min. vnitra, což v daném případě také se stalo, a nikoli zem. úřadu. Podle toho je stížnost na omylu, má-li zato, že zem. úřad neměl se omeziti na přezkoušení výroku o zastavení činnosti spolku, nýbrž měl rozhodnouti též o existenci spolku, neboť toto rozhodnutí, jak uvedeno, přísluší v tomto případě min. vnitra. Jdeť o spolek, který podle §§ 1, 11 a 12 stanov, jež byly vzaty na vědomí výnosem min. vnitra z 21. května 1931, vyvíjí činnost místními skupinami v celé oblasti Československé republiky.
Pokud v této souvislosti stížnost — dovolávajíc se analogie § 879 obč. zákona — tvrdí, že nař. rozhodnutím byla porušena zásada slušnosti, poněvadž se stále oddaluje rozhodnutí o existenci spolku a nař. výměr byl vydán po uplynutí 1 roku, sluší k tomu poznamenati, že není zákonného předpisu, podle kterého by rozhodnutí zem. úřadu bylo nezákonné, jestliže by nebylo vydáno zároveň rozhodnutí o rozpuštění spolku. Opak nelze dovoditi ani z § 879 obč. zákona, jednajícího o neplatnosti určitých soukromoprávních smluv, neboť zásady v něm vyslovené nelze použiti na konkrétní případ, kdy jde o zákonnost rozhodnutí administrativního úřadu v záležitosti veřejnoprávní.
Ve stížnosti se namítá dále, že žal. úřad nevyvrátil tvrzení, že zastavení činnosti spolku je vlastně aktem min. vnitra, ježto se stalo na pokyn min. vnitra. Naproti tomu sluší uvésti, že se v nař. rozhodnutí uvádí, že úřad I. stolice zastavil činnost, dovolávaje se ustanovení § 25 odst. 2 spolk. zákona, podle něhož přísluší toliko úřadům I. stolice uči- niti takové opatření, a že tudíž tento úřad byl v této věci kompetentní. Ježto pak se adresátu dostalo v napadeném výměru řádného a správného poučení o opravných prostředcích, je námitka o zkrácení práv adresáta a porušení zásady rovnosti před úřady bezdůvodná. Proti správnosti této odpovědi na námitku vznesenou v odvolání z výměru úřadu I. stolice se ve stížnosti nebrojí. Ostatně i kdyby pravda bylo, že zastavení činnosti spolku se stalo na interní pokyn min. vnitra, neodnímala by tato okolnost rozhodnutím nižších stolic povahu samostatných rozhodnutí příslušných úřadů a nečinila by také sama o sobě výroky jejich nezákonnými.
Nezákonnost a protiústavnost nař. rozhodnutí spatřuje dále stížnost v tom, že o spolku bylo rozhodnuto podle předpisů policejních, jak je zřejmo z citace zákona č. 125/1927 Sb. na konci napadeného výměru. Podle názoru stížnosti dává tím žal. úřad najevo, že si nevysvětlil vůbec povahu spolk. práva a že nesprávně porozuměl garancii § 113 ústavní listiny. Ani v tom se stížností nelze souhlasiti. V nař. rozhodnutí se výslovně uvádí, že policejní ředitelství v Praze zastavilo činnost stěžujícího si spolku podle § 25 odst. 2 spolk. zákona z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. a že odvoláni z tohoto výměru se nevyhovuje. Je tedy z nař. rozhodnutí zcela jasně patrno, že bylo rozhodnuto o odvolání spolku podle předpisů spolk. zákona. Jestliže to stížnost popírá, přehlíží to, co žal. úřad v nař. rozhodnutí zcela jasně vyslovil. Z právního poučení připojeného nař. rozhodnutí nelze usuzovati, že o spolku bylo rozhodnuto podle předpisů policejních, neboť čl. 8 odst. 2 zákona č. 125/1927 Sb. citovaný v právním poučení je všeobecným předpisem procesním a nikoli předpisem platným pouze pro záležitosti policejní. Tím ovšem není řečeno, že by záležitost, o kterou jde, nespadala do působnosti úřadů policejních. —
Vadu řízení spatřuje stížnost v tom, že žal. úřad se nezabývá výtkou, že nesprávnosti a nesrovnalosti prováděli jednotlivci a nikoli spolek, a že opominul zjistiti, zda jedna z vytýkaných skutkových okolností byla uskutečněna na základě usnesení spolkového orgánu. K tomu sluší uvésti, že jak v napadeném rozhodnutí, tak již i ve výměru úřadu I. stolice, jehož důvody přijal žal. úřad za své, je podrobně uvedena a konkrétně doložena celá řada akcí spolkových, t. j. akcí, o nichž má úřad zato, že provedeny byly spolkovými orgány jménem spolku a za spolek. I za takové akce svých orgánů je spolek zodpovědný a může býti rozpuštěn, třeba akce ty se nezakládaly na formálním usneseni určitého spolkového orgánu. Nemusil proto úřad zjišťovali, zda dotyčné akce byly kryty řádnými usneseními spolkových orgánů. Ovšem spolek nemůže býti činěn zodpovědným za činy svých funkcionářů, které nebyly učiněny u výkonu jejich funkce. V tom směru ale není stížnost řádně konkretisována, neboť neuvádí, z jakých příčin jednotlivé akce úřadem první i druhé stolice uváděné nelze přičítati na vrub spolku.
Ad II. Uvažuje o stížnosti směřující proti rozhodnutí min. vnitra z 27. října 1934, zabýval se nss nejprve námitkou zbudovanou na právním názoru, že rozpuštěný spolek nepodléhá kompetenci min. vnitra, ježto spolek je povolán k řešení otázek náboženských (bezvěreckých). Podle názoru stížnosti zasahuje žal. úřad nepřípustným způsobem do kompetence min. škol. a nár. osvěty tím, že rozhoduje o existenci spolku, nejsa k tomu příslušným. Tato výtka nemá zákonného podkladu. Zákon z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. platí pro všechny podle tohoto zákona ustavené spolky, tedy i na spolky sledující účely náboženské. Stěžující si spolek jest organisován podle spolk. zákona z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z., jak je zřejmo i z toho, že na základě předpisů tohoto zákona bylo výměrem min. vnitra z 21. května 1931 vzato na vědomí jeho oznámení o změně stanov spolkových. Jde-li však o spolek zřízený podle cit. zákona spolkového, nelze důvodně popírati příslušnost min. vnitra k vydání nař. rozhodnutí, kdyžtě tato příslušnost je založena v § 25 cit. zákona o právu spolčovacím. — — —
Ve stížnosti se vytýká dále, že — jak vychází najevo z nař. rozhodnutí — žal. úřad vůbec nezkoumal nějaké důvody, vůbec žádných skutečností nehodnotil a vydal »paušální výměr« bez předepsaného postupu vnitřního. Žal. úřad vychází však v nař. rozhodnutí ze skutkové podstaty uvedené ve výměru policejního ředitelství v Praze z 25. července 1933 a výměru zem. úřadu v Praze z 11. června 1934 a dospívá k závěru, že spolek činností blíže vyznačenou v těchto výměrech vybočil z rámce stanov a porušil tím veřejný pokoj a řád. Podle toho zkoumal žal. úřad důvody výměrů týkajících se zastavení činnosti stěžujícího si spolku, hodnotil tyto důvody a dospěl k závěru, že tyto důvody prokazují, že spolek vybočil svojí činností z rámce stanov a porušil tím veřejný pokoj a řád. Tvrdí-li stížnost, že úřad žádných důvodů nezkoumal a žádných skutečností nehodnotil, přezírá obsah nař. rozhodnutí. Pravdu má stížnost v tom, že žal. úřad nehodnotil skutečnosti, že na rozhodnutí zem. úřadu v Praze byla podána stížnost k tomuto soudu, než k tomu žal. úřad nebyl podle žádné právní normy povinen, neboť tato skutečnost není nikterak relevantní pro posouzení zákonnosti nebo bezvadnosti rozhodnutí o zastavení činnosti spolku a mohl tedy žal. úřad rozpustiti spolek, i když proti zastavení jeho činnosti podána byla stížnost k nss. Uvádí-li stížnost dále, že žal. úřad bez jakékoliv úvahy o výměrech nižší stolice směřujících k zastavení činnosti spolku vydal rozhodnutí o rozpuštění spolku, přehlíží, že důvody, z kterých lze činnost spolku zastaviti a z kterých lze spolek úředně rozpustiti, jsou zcela totožné, rozdíl je jen v tom, že zastavení činnosti jest opatřením provisorním, kdežto výrok o rozpuštění spolku opatřením definitivním. Tím padá i výtka nezákonnosti, kterou spatřuje stížnost v tom, že žal. úřad si přisvojuje v nař. rozhodnutí stanovisko úřadu I. a II. stolice.
Nezákonnost a protiústavnost nař. rozhodnutí spatřuje dále stížnost v tom, že min. vnitra rozhodovalo ve všech instancích proti rozpuštěnému nyní spolku samo, dávajíc policejnímu ředitelství v Praze i zem. úřadu v Praze pokyny a přímo příkazy, jak mají postupovati proti spolku. Než tato námitka nemůže se dotknouti zákonitosti nař. rozhodnutí min. vnitra, kterým byl stěžující si spolek podle § 113 ústavní listiny rozpuštěn, neboť k vydání tohoto rozhodnutí bylo povoláno žal. min. v jediné stolici správní. — — — Nezákonnost spatřuje stížnost konečně v tom, že žal. úřad opřel nař. rozhodnutí o § 113 ústavní listiny přes to, že tento zákon potřebuje ústavního provedení, a že rozpuštění spolku odůvodnil důvody politickými (Staatsgefahrlichkeit), což je podle názoru stížnosti možno jen podle zákona o zrušení politických stran. Stížnost se mýlí, že ustanovení 2. odstavce § 113 ústavní listiny, podle něhož »spolek může býti rozpuštěn jen, když jeho činností byl porušen trestní zákon nebo veřejný pokoj a řád«, potřebuje ještě ústavního provedení. O potřebě ústavního provedení není ve zmíněné normě zmínky a provedení takového ona norma nepotřebuje ani podle svého obsahu, kdyžtě se v ní jasně stanoví, z kterých důvodů může býti jediné spolek rozpuštěn. Poněvadž pak podle čl. XI. ústavní listiny v den vyhlášení ústavní listiny pozbývají platnosti též všechna ustanovení, která odporují této ústavní listině, nemůže býti pochybnosti o tom, že cit. ustanovením § 113 ústavní listiny byl změněn § 24 spolk. zákona č. 134/1867 ř. z. a že od uvedeného dne je možno rozpustiti spolek jen z důvodů uvedených v § 113 ústavní listiny. Opačné tvrzení stížnosti je nesprávné. Jestliže pak stížnost tvrdí, že žal. úřad nepřípustně odůvodnil nař. rozhodnutí politickými důvody, sluší na to odpověděti, že odůvodnění nař. rozhodnutí vyznělo v ten smysl, že stěžující si spolek svojí činností porušil veřejný pokoj a řád, kterážto činnost je podle cit. § 113 ústavní listiny dostatečným důvodem, aby spolek byl úředně rozpuštěn.

Citace:

Č. 12937.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 698-703.