Č. 13015.

Vojenské věci. — Řízení správní: I. §§ 9—14 superarbitračních předpisů pro vojenské gážisty, jež upravují zahájení superarbitračního řízení z úřední moci, jsou jen úřední instrukcí. — II. Neshoduje-li se nález superarbitrační komise se subjektivním názorem superarbitrovaného, není třeba konati zvláštní šetření pomocí odborného lékaře. — III. Nesprávná citace právní normy v nař. rozhodnutí není podstatnou vadou řízení, jestliže věcný obsah předpisu citovaného v nař. rozhodnutí jest, pokud se týče sporné otázky, týž jako předpisu správného, ale necitovaného.
(Nález z 16. října 1937 č. 1283/35-5.)
Prejudikatura: ad I. Boh. A 12506/36, ad II. Boh. A 8126/29.
Věc: Gustav G. v Praze (adv. Dr. Ladislav Wopršalek z Prahy) proti rozh. min. nár. obrany v Praze z 12. prosince 1934 o přeložení do výslužby.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Min. nár. obrany, rozhodujíc vzhledem k ustanovení »K § 3 odst. 1« vlád. nař. č. 186/1923 Sb. ve znění vlád. nař. č. 199/1926 Sb. podle »nálezu« a »návrhu« superarbitrační komise, které se st-l představil 22. listopadu 1934, vyslovilo nař. rozhodnutím, že st-l je »vojenské služby neschopen«. Propustilo proto st-le koncem prosince 1934 z činné služby, zastavilo mu zároveň veškeré dosavadní služební příjmy, přeložilo jej podle ustanovení § 146 odst. 2 písma a) vlád. nař. č. 141/1927 Sb. (br. předp.), § 31 čl. 5 písm. a) a § 32 čl. 4 odst. 1 superarbitračního předpisu pro vojenské gážisty (sl. předp. A-IX-1) dnem 1. ledna 1935 do výslužby. Současně zamítlo min. nár. obrany podle ustanovení § 146 odst. 2 pism. a) vlád. nař. č. 141/1927 Sb. (br. předp.), § 31 čl. 5 písm. a) a § 32 čl. 4 předp. A-IX-1 žádost st-lovu za ponechání v činné službě, kterou přednesl při superarbitraci 22. listopadu 1934, protože bylo superarbitračním řízením prokázáno, že je »vojenské služby neschopen«, a protože vzhledem k jeho zdravotnímu stavu není žádného systemisovaného služebního místa, na kterém by mohl býti plně a úspěšně zaměstnán.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami:
Bezdůvodnou shledal nss námitku vadnosti řízení, kterou stížnost spatřuje v tom, že prý bylo se st-lem zavedeno superarbitrační řízení a uznán neschopným služby ještě skoro o 2 měsíce dříve, než uplynula povolená mu zdravotní dovolená, a že nebyl ani podroben novému řádnému lékařskému vyšetření, ač při závěrečném řízení před superarbitrační komisí výslovně prohlásil, že se cítí tělesně i duševně služby schopným, a současně žádal, aby byl ponechán v činné službě, jsa teprve necelé 53 roky stár.
První část této výtky má ten smysl, že provedením superarbitrace byl porušen subjektivní nárok st-lův, aby superarbitrace z moci úřadu konaná nebyla provedena dříve, než plynou lhůty normované v § 9 superarbitračního předpisu pro vojenské gážisty A-IX-1 (platného od 1. října 1930 původně pod označením B-X-l). V tom však nemá stížnost pravdu. Jak vyslovil a odůvodnil nss již v nálezu z 19. září 1936 č. 14695/36 Boh. A 12506/36, obsahují předpisy §§ 9—14, pojaté do oddílu B) cit. superarbitračního předpisu a upravující »zahájení superarbitračního řízení z moci úřední«, jen instrukci úřední, nenormují však žádných práv nebo nároků vojenského gážisty, jehož se týká superarbitrační řízení, zejména v tom směru, aby superarbitrační řízení bylo proti němu z moci úřadu zahájeno toliko za předpokladu, že jsou dány podmínky v cit. ustanoveních vytčené, resp. aby nebylo zahájeno, dokud lhůty tam zmíněné neuplynuly. Nezasahuje tedy superarbitrace provedená před uplynutím lhůt tam uvedených do žádného subjektivního práva vojenského gážisty ve smyslu § 2 zákona č. 164/1937 Sb. o nss. Na právním názoru vysloveném v cit. nálezu setrvává nss i v případě st-lově a odkazuje proto podle § 30 jedn. řádu pro nss č. 191/1937 Sb. na bližší jeho odůvodnění.
Druhou část výtky vadnosti řízení provádí stížnost tím způsobem, že prý vzhledem k přednesu st-lovu o jeho zdravotním stavu před superarbitrační komisí měl býti tento zdravotní stav opět zkoumán odbornými lékaři a teprve po posudku těchto odborníků mělo býti přikročeno k definitivnímu výroku podle čl. I. vlád. nař. č. 199/1926 Sb. a odvolává se na vysvědčení profesora university Karlovy v Praze MUDra L. T. z 13. února 1935 o tom, že st-l s hlediska neurologického a psychiatrického je plně schopným dosavadní služby. Než k tomuto lékařskému vysvědčení, které nebylo součástí superarbitračního spisu (§ 16 superarb. předp. A-IX-1), byvši vydáno teprve po nař. rozhodnutí, nemohla superarbitrační komise a tedy ani žal. úřad o jejím návrhu rozhodující přihlížeti, a nemůže proto ani z posudku v něm obsaženého býti vyvozována nějaká vada řízení superarbitračního. Tím méně může posudek ten býti předmětem kognice nss (§ 5 zákona č. 164/1937 Sb. o nss). Ale ani v prvním směru není námitka důvodnou.
Předpis čl. I. vlád. nař. č. 199/1926 Sb., jímž se mění ustanovení čl I. »K § 3« odst. 1 vlád. nař. č. 186/1923 Sb. vydaného k provedení zákona č. 76/1922 Sb. o vojenských zaopatřovacích požitcích, stanoví, že »podkladem pro přiznání nároku na vojenské zaopatřovací požitky a pro druh těchto požitků je nález a návrh superarbitrační komise«; stanoví dále, co je rozuměti nálezem a co návrhem (posudkem) superarbitrační komise, a v poslední větě pak dodává: »O návrhu superarbitrační komise rozhoduje min. nár. obrany, jež podle potřeby může dáti nález přezkoušeti superarbitrační komisí (původní nebo novou).« Stanoví tedy tento předpis — jak jej vyložil nss v nálezu Boh. A 8126/29 a j. —, že min. nár, obrany je vázáno skutkovým zjištěním obsaženým v nálezu superarbitrační komise a nemůže jej samo změniti, nýbrž — shledá-li jej nedostatečným nebo jinak vadným (srov. též § 31 odst. 1 superarb. předp. A-IX-1) — má jej dáti přezkoušeti superarbitrační komisí touž nebo novou, po případě zvláštní komisí u min. nár. obrany ve smyslu § 31 odst. 7 a násl. téhož superarb. předpisu. Ale nijak z něho nevyplývá, že by bylo min. nár. obrany povinno naříditi přezkoušení nálezu, i když žádných pochybností o jeho správnosti nemá, jakmile se neshoduje se subjektivním prohlášením osoby superarbitrované, resp. že by mělo před rozhodnutím prováděti vyšetření zvláštními odbornými lékaři mimo superarbitrační komisi. Naopak z ustanovení čl. 1. vlád. nař. č. 199/1926 Sb. a § 31 superarbitračního předpisu A-IX-1, vydaného podle předpisu »K § 3« vlád. nař. č. 186/1923 Sb. a § 5 zákona č. 76/1922 Sb. normujících, že podkladem rozhodnutí min. nár. obrany je nález a posudek superarbitrační komise, tedy žádného jiného orgánu, a ze skutečnosti, že podle § 23 cit. superarb. předpisu A-IX-1 musí superarbitrační komise sama »prozkoumati zevrubně a kriticky údaje superarbitračního spisu a srovnati je s vlastními poznatky o stavu tělesného a duševního zdraví superarbitrované osoby«, při čemž podle bodu 4 odst. 3 tohoto paragrafu má v nálezu popsati jen příznaky chorob (vad), objektivně vyšetřených, zejména též objektivní poruchy funkce, způsobené chorobou (vadou), ale nikoli subjektivní stesky, nutno dospěti k závěru, že jest jak pro nález superarbitrační komise, tak pro rozhodnutí min. nár. obrany rozhodným pouze zdravotní stav (tělesný a duševní) zjištěný superarbitrační komisí; při tom ovšem může si superarbitrační komise zjednati podklad — uznává-li to potřebným — podle § 20 odst. 1 superarb. předpisu dodatečným nemocničním zjištěním, aniž by superarbitrovaný měl na takovýto postup nějaký nárok. Není tudíž rozhodným stav, který superarbitrovaný subjektivně naznačuje. Neshledává-li tedy superarbitrační komise svým objektivním nálezem za odůvodněný stav superarbitrovaným subjetivně udávaný, neplyne z toho ještě nijak potřeba prováděti zvláštní šetření odbornými lékaři, ani vadnost, když takové šetření nebylo provedeno.
Pokud se však týče merita otázky, zda je správným závěr žal. úřadu o tom, zda st-l je k vojenské službě schopen či ne, nejde tu o otázku právní, nýbrž o otázku odborného lékařského posudku, tvořící součást skutkové podstaty nař. rozhodnutí; proto nss nemůže přezkoumávati věcnou správnost závěru, k němuž úřad v tomto směru dospěl, nýbrž může závěr ten přezkoumávati toliko s hlediska formální jeho bezvadnosti podle § 6 zákona o nss č. 164/1937 Sb., t. j. jen v tom směru, zda úřad měl pro svůj úsudek ve správních spisech dostatečný podklad a zda neodporuje zásadám logického myšlení.
Dále vytýká stížnost nař. rozhodnutí nezákonnost proto, že prý žal. úřad rozhodl o neschopnosti st-lově k vojenské službě poukazem na ustanovení »K § 3 odst. 1« vlád. nař. č. 186/1923 Sb., ač § 3 zákona č. 76/1922 Sb., který se cit. vlád. nař. provádí, týká se výlučně gážistů, majících méně než 10 služebních let. Nemůže se prý tedy ustanovení to vztahovati na st-le. K tomu dlužno uvésti: Je sice pravda, že žal. úřad se v nař. rozhodnutí dovolal pro svůj výrok o st-lově neschopnosti k vojenské službě toliko ustanovení »K § 3 odst. 1« vlád. nař. č. 186/1923 Sb. ve znění vlád. nař. č. 199/1926 Sb. a že ustanovení § 3 zákona č. 76/1922 Sb., jež jest oněmi vlád. nař. provedeno, mluví pouze o gážistech vojenských, kteří mají méně než 10 služebních roků. Ale st-l přehlíží, že to, co o neschopnosti k vojenské službě (vojenskému povolání) a jejím zjištění superarbitračním řízením platí podle § 3 zákona č. 76/1922 Sb. ve spojitosti s ustanovením § 5 odst. 1 téhož zákona a podle prováděcího vlád. nař. č. 186/1923 Sb. »K § 3 odst. 1« ve znění vlád. nař. č. 199/1926 Sb. pro gážisty mající méně než 10 služebních roků, platí stejně i pro gážisty, kteří podle § 2 lit. b) zákona č. 76/1922 Sb. stali se trvale neschopnými vojenského povolání, mají-li aspoň 10 služebních let započitatelných, jako právě st-l. Vždyť i pro tyto stanoví § 5 odst. 1 zákona č. 76/1922 Sb., stejně jako pro gážisty zmíněné v §§ 3 a 4 téhož zákona, že podmínky nároku dlužno zjistiti superarbitračním řízením. Toto superarbitrační řízení upravuje pak podle ustanovení »K § 5« vlád. nař. č. 186/1923 Sb. superarbitrační předpis vydaný min. nár. obrany. Tímto předpisem je tedy i superarbitrační předpis pro vojenské gážisty vydaný původně pod označením B-X-l, nyní (viz V. V. č. 44/1934) označený jako služební předpis A-IX-1, který platí od 1. října 1930 (Úvod odst. 2) a byl vydán — jak v odst. 1 Úvodu výslovně uvádí — podle ustanovení »K § 5« vlád. nař. č. 186/1923 Sb., jímž se provádí zákon o vojenských zaopatřovacích požitcích, a podle ustanovení § 237 odst. 1 vlád. nař. č. 141/ 1927 Sb. (t. zv. branných předpisů). Cit. superarbitrační předpis normuje v § 1, co dlužno rozuměti »superarbitračním řízením«, t. j. ono zvláštní řízení, kterým se »zjišťuje u vojenského gážisty v souvislosti se stavem jeho tělesného a duševního zdraví jeho neschopnost k vojenské službě (její stupeň), neschopnost k vojenskému povoláni, protože na tom závisí úprava jeho branného (služebního) poměru nebo vznik, změna nebo zánik nároku na vojenské zaopatřovací platy«, upravuje dále postup řízení, zejména v § 23 činnost superarbitrační komise, definuje tu pojem nálezu a návrhu (posudku) superarbitrační komise, stanoví v § 24 klasifikační stupně superarbitrovaného gážisty a v § 31 vyslovuje, že min. nár. obrany prozkoumá došlý superarbitrační spis s hlediska vojenského, zdravotnického a zaopatřovacího co do nálezu a návrhu superarbitrační komise i co do proseb, jež superarbitrovaná osoba přednesla, nařídí po případě odstranění vad nálezu nebo návrhu a může dáti nález superarbitrační komise podle potřeby přezkoušeti superarbitrační komisí původní nebo novou (odst. 1), a že rozhodne o návrzích superarbitrační komise (odst. 3). Ustanovení tato kryjí se tedy, ač jsou podrobnější, v podstatě své s tím, co ustanoví čl. 1 vlád. nař. č. 199/1920 Sb., jímž se mění předpis »K § 3 odst. 1« vlád. nař. č. 186/1923 Sb., jehož se dovolalo nař. rozhodnutí.
I když tedy naříkané rozhodnutí se mělo správně dovolati jakožto svého právního podkladu předpisu § 2 písm. b) zákona č. 76/1922 Sb. ve spojení s ustanovením § 5 odst. 1 téhož zákona a ustanovení »K § 5« vlád. nař. č. 186/1923 Sb., jakož i superarbitračního předpisu A-IX-1, na základě tohoto ustanovení vydaného, nelze přece v pouhé nesprávné citaci zákonných předpisů spatřovati jeho nezákonnost, pokud se týče vadnost řízení ve smyslu § 6 zákona o nss č. 164/1937 Sb., kdyžtě věcný obsah předpisů jím citovaných, pokud se týče sporné otázky, je v podstatě stejný jako předpisů jím necitovaných, jež právě byly uvedeny. Je tedy výtka shora zmíněná bezdůvodná.

Citace:

č. 13015. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 910-914.