Authors:
= Boh. adm., 19 (1937)
PDF

Dodatek II.


Rozsudky a usnesení senátu pro řešení kompetenčních konfliktů.
LXXXVI — XCIX.


LXXXVI.
Záporný kompetenční konflikt mezi řádnými soudy a úřady správními ve věci Rudolfa K. proti československému státu (železniční správě) o vrácení převzatého majetku, případně o vyplacení náhrady za něj.
(Rozsudek z 26. ledna 1937 č. 879/36.)
Výrok: Příslušny jsou řádné soudy.
Důvody: Rudolf K., inspektor ředitelství Severozápadní dráhy a bývalý přednosta stanice v Okříškách, podal 2. prosince 1920 u zem. soudu jako obchodního senátu v Brně na československý železniční erár žalobu na zaplacení 63182 Kč 79 h s přísluš., která k námitce věcné nepříslušnosti byla postoupena zem. civilnímu soudu v Brně. Svůj nárok odůvodňoval tím, že byl z příkazu ředitelství Severozápadní dráhy ve Vídni v letech 1917 a 1918 správcem farmy k chovu vepřového dobytka v Okříškách, která patřila k potravnímu skladišti zřízenému pro zaměstnance dráhy, a zároveň správcem osobní kuchyně, souvisící s touto farmou. Tato farma byla dne 29. října 1918 se všemi zásobami a s celým živým i mrtvými inventářem zabavena okr. Národním výborem v Třebíči a poté převzata i s osobní kuchyní československým státem. Mezi takto zabavenými, pokud se týče převzatými předměty byly také věci, které jsou jeho výhradným vlastnictvím a jež vypočítává podrobně v odstavci III. a V., 6, 7, 8 žaloby, v hodnotě 55757 Kč 51 h. Československý stát tyto předměty dílem prodal, dílem použil, je tedy k jeho škodě touto částkou bezdůvodně obohacen. Mimo to půjčil před převratem personální kuchyni hotově 6311 Kč 36 h, vyplatil na mzdách dalších 70 Kč a dodal pro potřeby kuchyně různé potraviny, vše v úhrnné částce 7425 Kč 28 h (jsou to položky odst. V. 1, 2, 3, 5, 9). Poněvadž československý stát převzal do správy také osobní kuchyni se všemi aktivy i pasivy, je povinen zaplatiti žalobci vše, co do osobní kuchyně vložil a co mu tato dluhovala, poněvadž i tím je stát obohacen. Ředitelství státních drah v Brně uznalo prý ohledně větší části položek povinnost k náhradě, stát však bezdůvodně odpírá placení.
Původní žalobní prosbu na zaplacení 63182 Kč 79 h změnil žalobce při ústním jednání 14. října 1921 v ten smysl, že je žalovaný stát povinen vrátiti mu věci uvedené v odst. III. a V. 6, 7, 8, pokud jsou ještě po ruce nebo zaplatiti vyznačenou při nich hodnotu.
Žal. stát popřel žalobní nárok, vznesl řadu námitek, mezi jinými i námitku nepřípustnosti pořadu práva, poněvadž celá farma byla zabavena z rozkazu Národního výboru, tedy ve výkonu moci výsostní.
Zem. soud v Brně rozsudkem ze 7. května 1923 zamítl žalobu co do částky 7425 Kč 29 h s přísl. (totiž co do položek 1, 2, 3, 5 a 9 odst. V. žaloby), co do další části žalobního nároku týkající se vydání věcí pod III. a V. pol. 6, 7, 8 žaloby, pokud se týče zaplacení částky 55757 Kč 51 h vyhověl usnesením námitce nepřípustnosti pořadu práva a dosavadní řízení zrušil jako zmatečné.
Rozsudek (prvá část rozhodnutí) nebyl odvoláním napaden.
Proti usnesení (druhé části rozhodnutí) podal žalobce rekurs.
Prvý soud odůvodnil své usnesení takto:
Je nesporno a bylo též zjištěno spisem okr. hejtmanství v Třebíči, že z nařízení Národního výboru v Brně zabaveny byly farma a personální kuchyně v Okříškách s celým živým a mrtvým inventářem. Je dále nesporno, že též předměty požadované žalobcem nebyly náhodou na farmě, nýbrž že sloužily se svolením žalobcovým k řádnému obhospodařování farmy. Proto nemůže žalobce žádati vydání těchto věcí — i kdyby byly jeho soukromým majetkem —, nýbrž pouze protihodnotu. Stanovení této protihodnoty patří však jako další část úředního jednání zavedeného z důvodů veřejnoprávních do pravomoci týchž úřadů, jež provedly zabavení. Teprve kdyby stát byl s placením vyšetřeného odškodného v prodlení, mohl by žalobce proti němu pokračovati pořadem práva.
V rekursu uvedl žalobce, že ze skutkové podstaty vychází najevo, že zabavení mělo se vztahovati jen na majetek státní, tudíž na zásoby vepřů a zboží, že však nechtělo postihnouti i jeho soukromý majetek, což plyne z toho, že byl pozván, aby své vlastnictví prokázal. Železniční úřady, které převzaly správu farmy a kuchyni, překročivše úmysl opatření o zabavení, zadržely jeho soukromý majetek, jehož vydání dosud odepřely, ač dřívější úřady, totiž ředitelství Severozápadní dráhy ve Vídni a potravní skladiště, uznaly jeho vlastnictví na dotyčných předmětech, a že tedy byl nucen uplatňovati žalobou své vlastnictví. Žaloba je čistou rei vindicatio, jejíž projednání a rozhodnutí přísluší soudům. Okolnost, že Národní výbor provedl příležitostně zabavení činy státní výsosti, nemá účinku na povahu této žaloby a je neodůvodněno přiřknouti snad funkci soudce k přezkoumání otázky o vlastnictví správnímu úřadu, který by v případném řízení vystoupil konečně jako strana. Nejde o to, zda zabavení, jak bylo zamýšleno, jest oprávněné, nýbrž o zjištění, zda předměty, které jako svůj majetek požaduje, skutečně jeho majetkem jsou a zda by mu musily býti nahrazeny, byly-li upotřebeny nebo již neexistují. Tento čistě soukromoprávní nárok patří před řádné soudy.
Moravskoslezský vrch. zem. soud v Brně jako soud rekursní usnesením z 8. června 1923 rekursu žalobcovu nevyhověl s tím, že není správným tvrzení žalobcovo, že žaloba je čistou žalobou vlastnickou, zakládá se na soukromoprávním nároku a patří proto před řádné soudy. Že tomu tak není, vychází z odst. IV. žaloby, kde st-l sám udává, že zažalované předměty byly československým železničním erárem z části prodány a z části použity, takže erár jest obohacen na újmu žalobce 55757 Kč 51 h. Nejedná se tedy o žalobu vlastnickou, i když žalobce při ústním jednání ze 14. listopadu 1921 žalobní žádost v tom směru opravil, nýbrž jediné o uznání neodůvodněnosti zabavení, vrácení zabavených věcí a případnou náhradu za ně. Pokud by opíral žalobce nárok svůj o poměr svůj jako správce farmy, jde o poměr veřejný a rozhodování o nárocích z toho důvodu na pořad práva nepřísluší. Také zabavení Národním výborem jest akt veřejnoprávní a lze se domáhati zrušení jeho a vrácení věcí po zrušení rovněž jen pořadem instancí správních a případně u soudu správního dle zákona o tomto soudu. Než soudy civilní nejsou povolány o odůvodněnosti zabavení tuto rozhodovati. Pokud by však žalobce, jak původně činil, domáhati se chtěl náhrady škody způsobené mu aktem veřejnoprávním, není příslušným dovolaný soud, nýbrž výhradně zem. civilní soud v Praze. Ježto dle změněné prosby žalobní domáhá se žalobce jen nároků na vydání věcí bez důvodů zabavených a nároků ze správy farmy jím jako veřejným zřízencem spravované, nepříslušejí nároky tyto na pořad práva, nýbrž na pořad správní.
Dovolací rekurs žalobcův, v němž opakuje vývody rekursu, setrvává při svém stanovisku, že se mu zadržuje jeho soukromý majetek a zdůrazňuje zejména, že není správné, že se ve sporu jedná o uznání neodůvodněnosti zabavení, vrácení věcí a případnou náhradu za ně — byl usnesením ns z 11. září 1923 odmítnut jako nepřípustný.
Poté učinil Rudolf K. podáním z 18. prosince 1923 na politickou okr. správu v Třebíči návrh později pozměněný v konečném znění, aby československý erár byl uznán povinným: 1. k vydání předmětů v podání blíže uvedených, jeho volné a neobmezené vlastnictví tvořících, a k úhradě přiměřeného odškodnění ve výši 6% za používání a ve výši 10% ročně za opotřebení z ceny dotyčných věcí od 29. října 1918, 2. pokud těchto předmětů již není, nahraditi jejich hodnotu dle stavu z 28. října 1918 s 6% úroky od 29. října 1918. Jde tu o předměty uvedené v žalobě v odst. III., V. pol. 6, 7, 8 s úchylkami v ocenění. Po stránce skutkové uvádí v podstatě totéž, co v žalobě s tou změnou, že tvrdí, že dle ujednání měl z vlastních prostředků proti odměně dodávati živé i mrtvé příslušenství k provozu najatého hospodářství, což učinil. Dospívá k závěru, že československý erár převzal do svého majetku a používání jeho vlastnictví bez zákonného důvodu a je proto železniční správa povinna vrátiti jemu náležející předměty.
Okr. politická správa v Třebíči výměrem z 13. ledna 1925 zamítla návrh Rudolfa K. s odůvodněním, že není žádné zákonné normy, jež by na politické úřady přenášela rozhodování o tom, zda vlastnictví, resp. držení kohokoli bylo čísi jednáním porušeno, resp. škoda způsobena, a určení výše způsobené škody z tohoto jednání, resp. o rozhodování o výši náhrady za tuto škodu.
V odvolání proti tomuto výměru z 30. ledna 1925 uvedl žadatel, že správný důvod, na kterém jest jeho nárok opřen, jest jediné v odůvodnění zabavení, tedy nárok na vrácení zabavených věcí a případnou náhradu za ně, že řádné soudy již rozhodly, že jsou nepříslušné a že rozhodnutí přísluší úřadům správním, a že tímto rozhodnutím jsou správní úřady vázány.
Zem. politická správa (zem. hospodářský úřad) rozhodnutím ze 4. května 1925 nevyhověla odvolání a odkázala odvolatele s jeho nárokem na vrácení zabaveného privátního majetku, resp. na případnou náhradu jeho hodnoty na správu československých státních drah z důvodů, že předměty, pokud byly soukromým majetkem odvolatelovým, byly jím farmě pro pěstování vepřového dobytka pouze zapůjčeny, takže ohledně těchto předmětů byl mezi odvolatelem a ředitelstvím bývalých Severozápadních drah ve Vídni poměr námezdní, do kterého vstoupila československá státní správa železnic převzetím těchto předmětů. Z toho vyplývá, že politické úřady nejsou povolány k rozhodování o uplatňovaném nároku odvolatelovu.
Do tohoto výnosu podal Rudolf K. 6. června 1925 odvolání k min. vnitra, v němž trvá při svém názoru, že rozhodnutí soudu je pro administrativní úřad směrodatné. Jeho nároky má úřad posuzovati podle ustanovení občanského zákona. Nesprávným jest odkaz odvolatele s jeho nárokem na správu československých státních drah, s níž ostatně bezvýsledně vyjednával, proto, že správa československých státních drah je v tomto případě stranou, takže je nemožno usnésti se na tom, aby strana sama rozhodovala o své sporné záležitosti.
Min. vnitra rozhodnutím z 27. ledna 1930 nevyhovělo odvolání z těchto důvodů: Dle ujednání s bývalým majitelem farmy, jímž bylo dle tvrzení st-lova potravní skladiště pro zaměstnance ředitelství Severozápadní dráhy ve Vídni, dodal st-l z vlastních prostředků proti odměně mrtvé i živé příslušenství k provozu hospodářství potřebné. Tím vznikl mezi ním a majitelem farmy nepochybně poměr soukromoprávní. Rozhodovati o nárocích z tohoto soukromoprávního poměru však politickým úřadům nepřísluší. Na tomto soukromoprávním vztahu Rudolfa K. k majiteli farmy nemohl nic změniti ani výměr býv. okr. hejtmanství v Třebíči ze 7. listopadu 1918, jímž bylo v důsledku státního převratu prohlášeno, že vepřová farma i hospodářství i polnosti nádražní správy v Okříšku se staly jako celek majetkem československého státu, ani když později přešla farma jako celek v majetek československého železničního eráru, neboť předměty, o nichž Rudolf K. tvrdí, že jsou, resp. byly jeho majetkem, nebyly jako takové zvláště za majetek československého státu prohlášeny ani zabaveny a strana se zrušení zabavení farmy jako celku ani nedomáhá. Námitka strany, že politický úřad je vázán rozhodnutím soudu, jímž bylo vysloveno, že ve věci jsou příslušny úřady správní, nemá v zákoně opory.
Poté podal Rudolf K. u předsedy konfliktního senátu návrh na řešení záporného kompetenčního konfliktu po rozumu § 3 zákona z 2. listopadu 1918 Sb., v němž poukazuje k výsledkům řízení před soudy i správními úřady a podotýká, že do rozhodnutí min. vnitra podal stížnost na nss, která dosud vyřízena nebyla.
Min. vnitra ve svém projevu o návrhu Rudolfa K. odkázalo k svému rozhodnutí, vrch. soud v Brně žádného vyjádření nepodal.
Senát pro řešení kompetenčních konfliktů seznal, že pro tuto věc jsou příslušnými řádné soudy, a to po této úvaze:
Navrhovatel se domáhal jak před soudy, tak před správními úřady na československém státu jednak vydání řady předmětů v podstatě z důvodu, že jsou jeho vlastnictvím a že mu je železniční správa bez důvodu zadržuje, jednak náhrady hodnoty těchto věcí, pokud byly železniční správou prodány nebo spotřebovány pro bezdůvodné obohacení. Tento nárok je nárokem soukromoprávním a neztrácí na své povaze nic tím, je-li pravda, že navrhovatel, jak později v řízení správním udával, učinil s bývalým majitelem farmy — potravním skladištěm — ujednání, dle něhož prý dodal z vlastních prostředků proti odměně živé i mrtvé příslušenství, potřebné k provozu hospodářství.
Navrhovatel sám označil svoji žalobu jako čistou žalobu vlastnickou, případně pokud se týče opřel ji o bezdůvodné obohacení, tvrdil výslovně, že jeho nároky je posuzovati podle ustanovení občanského zákona, a doložil, že okolnost, že Národní výbor provedl příležitostně zabavení, nemá účinku na povahu žaloby, poněvadž nejde o to, zda zabavení, jak bylo zamýšleno, jest oprávněné, nýbrž o to, zda předměty, které jako svůj majetek požaduje, skutečně jeho majetkem jsou.
Z toho je patrno, že navrhovatel vědomě a záměrně uplatňoval nároky soukromoprávní a že postup jeho nesměřoval proti zabrání farmy s jeho věcmi Národním výborem, proti němuž pořadem správních instancí se ani nebránil, nýbrž že se cítil stiženým výhradně tím, že československý stát, který prý jeho věci převzal, mu jeho majetek zadržuje. O takovém nároku přísluší rozhodovati řádným soudům, poněvadž není zvláštního zákona, kterým by byl nárok ten přikázán jiným úřadům neb orgánům (§ 1 j. n.).
LXXXVII.
Záporný kompetenční konflikt mezi okr. soudem ve Vyš. Svidníku a expositurou okr. úřadu ve Vyš. Svidníku v trestní věci proti Andreji S. v Nižší Písané pro přestupek dle § 29 zák. čl. 14:1914.
(Usnesení z 26. ledna 1937 č. 881/36.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Na Andreje S. v Nižší Písané bylo četnickou stanicí v Kapišově učiněna trestní oznámení, že 14. května 1935 vyvěsil v obci Nižní Písané agitační plakát komunistické strany s nápisem »Volte komunistov číslo 4. Bojujte spolu s komunistami...«, jehož kolportáž pro závadný a pobuřující obsah okr. úřadem ve Stropkově byla zakázána.
Okr. soud ve Vyšnom Svidníku usnesením ze 4. června 1935 toto trestní oznámení odstoupil okr. úřadu ve Stropkově k příslušnému jednání pro přestupek § 29 č. 4 zák. čl. 14:1914.
Expositura okr. úřadu ve Vyšnom Svidníku výměrem z 27. června 1935 vrátila spisy okr. soudu ve Vyšnom Svidníku, poukázavši na odst. 2 vyhlášky zem. úřadu v Bratislavě z 8. května 1935 č. 131.184/8/1935, k příslušnému rozhodnutí, ježto se jedná o soudní přestupek tisk. zákona, stihatelný podle bodu 2 § 18 zákona č. 126/1933 Sb.
Okr. soud ve Vyšnom Svidníku usnesením z 20. července 1935 prohlásil se za nepříslušný k rozhodování této trestní věci a předložil spisy senátu pro řešení kompetenčních konfliktů.
K vyzvání předsedy konfliktního senátu z 12. června 1936 nebylo ani okr. soudem ve Vyš. Svidníku, ani expositurou okr. úřadu tamtéž a ani účastníkem podáno vyjádření.
Podle § 4 odst. 1 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. záporný kompetenční konflikt předpokládá, že byla popřena příslušnost v jedné a téže věci jak řádným soudem, tak i úřadem správním, že tedy i soud i správní úřad zodpověděl otázku své příslušnosti.
V daném případě však tomu tak není. Okr. soud tím, že odstoupil podané u něho trestní oznámení okr. úřadu ve Stropkově k provedení trestního řízení pro přestupek § 29 č. 4 zák. čl. 14:1914, prohlásil současně, že v činu, který se klade za vinu osobě uvedené v trestním oznámení, neshledal skutkové podstaty trestného činu, jehož stíhání by příslušelo řádným soudům. Nutno tudíž v usnesení okr. soudu spatřovati i meritorní výrok zprošťující, že není důvodu k stíhání obviněného pro nedostatek skutkové podstaty trestného činu podléhajícího pravomoci řádného soudu. Ale otázka skutkové podstaty deliktu není totožná s otázkou příslušnosti, jak plyne již z toho, že v případě vydání rozsudku soud nebyl by mohl zprostiti obžalovaného pro nepříslušnost soudu, nýbrž proto, že čin obviněnému za vinu kladený nemá zákonem předpokládaných známek trestného činu soudem stihatelného a není tedy činem trestným podle trestního zákona tvořícím základ judikující činnosti řádného soudu (§§ 521 a 326 č. 1 uh. tr. řádu), tudíž z důvodů meritorních. Nešlo tedy v tomto případě na straně soudu o popření příslušnosti, nýbrž o rozhodnutí ve věci samé. V postoupení spisů soudem úřadu správnímu možno pak spatřovati jen opatření, aby správní úřad, shledá-li v činu kladeném obviněnému za vinu skutkovou podstatu trestného činu stihatelného úřadem správním, podrobil jej své judikující činnosti. Ovšem, je-li výrok soudu, jak svrchu dovozeno, v podstatě výrokem meritorním, nemůže se správní úřad, posuzuje skutkovou podstatu činu, již vraceti k otázce, která byla soudem v jeho vlastní kompetenci náležitě a proto i pro správní úřad závazně vyřešena. Není tu tedy kompetenčního konfliktu, o kterém by konfliktní senát mohl rozhodovati.
LXXXVIII.
Záporný kompetenční konflikt mezi okr. soudem ve Vyš. Svidníku a expositurou okr. úřadu ve Vyš. Svidníku v trestní věci proti Petru D., Janu D. ml. a Andreji R. st. v Medvedzí pro přestupek dle § 29 zák. čl. 14:1914.
(Usnesení z 26. ledna 1937 č. 882/36.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Na Petra D., Jana D. a Andreje R. v Medvedzí bylo četnickou stanicí v Kapišově učiněno trestní oznámení, že ve dnech 14. až 17. května 1935 vylepovali v obci Medvedzí agitační plakáty komunistické strany s nápisem: »Volte komunistov číslo 4. Bojujte spolu s komunistami...«, jichž kolportáž pro závadný a pobuřující obsah okr. úřadem ve Stropkově byla zakázána.
Okr. soud ve Vyšnom Svidníku usnesením z 28. května 1935 toto trestní oznámení odstoupil okr. úřadu ve Stropkově k příslušnému jednání pro přestupek § 29 č. 4 zák. čl. 14:1914. Expositura okr. úřadu ve Vyšnom Svidníku výměrem z 27. června 1935 spisy vrátila okr. soudu ve Vyšnom Svidníku, poukázavši na odst. 2 vyhlášky zem. úřadu v Bratislavě z 8. května 1935 č. 131.184/8/1935, k příslušnému rozhodnutí, ježto se jedná o soudní přestupek tiskového zákona stihatelný dle bodu 2 § 18 č. 126/1933 Sb.
Okr. soud ve Vyšnom Svidníku usnesením z 20. července 1935 prohlásil se za nepříslušný k rozhodování této trestní věci a předložil spisy senátu pro řešení kompetenčních konfliktů.
Bohuslav-Dusil, Nálezy správní XIX. 67 K vyzvání předsedy konfliktního senátu z 12. června 1936 nebylo ani okr. soudem ve Vyšnom Svidníku, ani expositurou okr. úřadu tamtéž a ani účastníky podáno vyjádření. — — — —
(Z důvodů, jež se shodují s důvody usnesení z 26. ledna 1937 č. 881/36 Boh. A LXXXVII/37, dospěl senát pro řešení kompetenčních konfliktů k závěru, že tu není kompetenčního konfliktu, o kterém by mohl rozhodovati.)
LXXXIX.
Záporný kompetenční konflikt mezi okr. soudem ve Vyš. Svidníku a expositurou okr. úřadu ve Vyš. Svidníku v trestní věci proti Janu D. v Dobroslavě pro přestupek dle § 29 zák. čl. 14:1914.
(Usnesení z 26. ledna 1937 č. 883/36.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Na Jana D. v Dobroslavě bylo četnickou stanicí v Kapišově učiněno trestní oznámení, že 15. května 1935 vylepoval v obci Dlhoni agitační plakát komunistické strany s nápisem: »Volte komunistov číslo 4. Bojujte spolu s komunistami....«, jichž kolportáž pro závadný a pobuřující obsah okr. úřadem ve Stropkově byla zakázána.
Okr. soud ve Vyšnom Svidníku usnesením ze 4. června 1935 toto trestní oznámení odstoupil okr. úřadu ve Stropkově k příslušnému jednání pro přestupek § 29 č. 4 zák. čl. 14:1914. Expositura okr. úřadu ve Vyšnom Svidníku výměrem z 27. června 1935 spisy vrátila okr. soudu ve Vyšnom Svidníku, poukázavši na odst. 2 vyhlášky zem. úřadu v Bratislavě z 8. května 1935 č. 131.184/8/1935 k příslušnému rozhodnutí, ježto se jedná o soudní přestupek tiskového zákona stihatelný podle bodu 2 § 18 zákona č. 126/1935 Sb.
Okr. soud ve Vyšnom Svidníku usnesením z 20. července 1935 prohlásil se za nepříslušný k rozhodování této trestní věci a předložil spisy senátu pro řešení kompetenčních konfliktů.
K vyzvání předsedy konfliktního senátu z 12. června 1936 nebylo ani okr. soudem ve Vyšnom Svidníku, ani expositurou okr. úřadu tamtéž a ani účastníkem podáno vyjádření. — — — —
(Z důvodů, jež se shodují s důvody usnesení z 26. ledna 1937 č. 881/36 Boh. A LXXXVII/37, dospěl senát pro řešení kompetenčních konfliktů k závěru, že tu není kompetenčního konfliktu, o kterém by mohl rozhodovati.)
XC.
Záporný kompetenční konflikt, který prý vznikl tím, že fin. ředitelství v Košicích a gen. fin. ředitelství v Bratislavě popřely svoji věcnou příslušnost ve věci uvolnění zadržených peněžitých částek.
(Usnesení ze 14. května 1937 č. 850/36.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Podle tvrzení navrhovatelova vzešel v daném případě záporný kompetenční konflikt tím, že fin. ředitelství v Košicích rozhodnutím z 20. září 1930 a gen. fin. ředitelství v Bratislavě rozhodnutím z 20. listopadu 1930 (vydaným k odvolání podanému navrhovatelem do zmíněného rozhodnutí fin. ředitelství v Košicích) popřely věcnou příslušnost úřadů správních rozhodovati ve věci uvolnění určitých peněžitých částek zadržených v důsledku důchodkového trestního řízení.
O tomto návrhu na řešení záporného kompetenčního konfliktu uvážil konfliktní senát:
Podle § 3 zákona č. 3/1918 Sb. je konfliktní senát povolán rozhodovati o kompetenčních konfliktech: a) mezi řádnými soudy a správními úřady nebo b) mezi nss a řádnými soudy [tato sub b) zmíněná kategorie kompetenčních konfliktů nepřichází v daném případě vůbec v úvahu]. V § 4 odst. 1 cit. zákona se pak stanoví, že kompetenční konflikt záporný tu jest, když otázka příslušnosti v předepsaném instančním postupu poslední přípustnou stolicí byla popřena.
Z těchto ustanovení jde tedy zcela nepochybně najevo, že v případě, kdy úřady správní popřely svoji příslušnost rozhodovati v určité věci, může záporný kompetenční konflikt, k jehož řešení je povolán konfliktní senát, vzniknouti jen tehdy, když také řádné soudy popřely svoji příslušnost k rozhodování v téže věci.
V daném případě byla příslušnost k rozhodování ve věci, o kterou jde, popřena jen úřady správními, totiž fin. ředitelstvím v Košicích a gen. fin. ředitelstvím v Bratislavě, jež popřelo onu příslušnost, vystupujíc ve funkci poslední stolice správní, nikoli však také řádnými soudy. Ale pak není tu vůbec splněn předpoklad stanovený v § 4 odst. 1 ve spojitosti s ustanovením § 3 cit. zákona pro vznik záporného kompetenčního konfliktu, spadajícího do kategorie kompetenčních konfliktů zmíněné svrchu sub a).
XCI.
Kladné kompetenční konflikty, jež povstaly mezi řádnými soudy a justičními úřady správními tím, že v exekuční záležitosti vedené u exekučního soudu okr. v Praze
1. o stížnosti, kterou podal navrhovatel do usnesení přednosty exekučního soudu z 25. listopadu 1932, rozhodl věcně jak stížnostní senát kraj. soudu civ. v Praze usnesením z 26. února 1933, tak i presidium tohoto kraj. soudu usnesením z 18. července 1933,
2. o stížnosti, kterou navrhovatel podal do usnesení přednosty exekučního soudu z 27. března 1933, rozhodlo věcně jak presidium kraj. soudu civ. v Praze usnesením z 25. dubna 1933, tak i stížnostní senát tohoto soudu usnesením z 9. června 1933.
(Rozsudek a usnesení ze 14. května 1937 č. 866/36.)
Výrok: K rozhodnutí o stížnosti shora ad 1. uvedené jsou příslušny justiční úřady správní.
67* Návrh shora ad 2. uvedený se zamítá jako nepřípustný. Důvody: Z předložených spisů se pro dnešní spor podává toto:
I. K návrhu ad 1:
A. Dr. Kamil R., advokát v Praze, podal 5. října 1932 u přednosty okr. soudu exekučního v Praze stížnost podle § 68 ex. řádu na postup při výkonu exekuce ve dvojími směru,
1. že výkon mobilární exekuce byl proti exekutovi nařízen i v jeho kancelářských místnostech, aniž byl k tomu dal souhlas,
2. že vykonavatel si při výkonu exekuce počínal nesprávně a nešetrně, a navrhl, aby přednosta sjednal v obojím směru nápravu, a nařídil, aby úředník, výkon nařídivší, i vykonavatel dali jemu dostiučinění, a vykonavatel aby byl potrestán.
B. Stížnost tuto vyřídil přednosta exekučního soudu usnesením z 25. listopadu 1932, ve kterém stížnost tu označil jako dozorčí stížnost na nepřípustný výkon exekuce a prohlásil, že se mu nevidí zjednati navrhovanou nápravu. Výkon ten odůvodnil věcně.
C. Do tohoto usnesení podal Dr. R. 9. prosince 1932 u okr. soudu exekuční stížnost, ve které navrhl, aby kraj. soud civ. usnesení to zrušil nebo změnil a vyhověl jeho návrhu v první stížnosti obsaženému.
D. Tuto stížnost vyřídil věcně nejprve stížnostní senát kraj. soudu civ. usnesením z 26. února 1933 a nevyhověl jí. Veškeré opravné prostředky, jež Dr. R. proti tomuto meritornímu rozhodnutí soudnímu podal, byly odmítnuty, resp. zamítnuty.
E. Podáními z 18. března 1933 a 30. března 1933 se Dr. R. domáhal toho, aby o jeho stížnosti de praes. 9. prosince 1932 rozhodlo také presidium kraj. soudu civ., ježto šlo o stížnost dozorčí. Teprve k příkazu vyslovenému v rozhodnutí presidia vrch. soudu z 3. července 1935 (viz níže bod L.), presidium kraj. soudu usnesením z 18. července 1933 vyřídilo stížnost Dra R. de praes. 9. prosince 1932 jako úřad dohlédací a zamítlo ji z důvodů věcných.
II. K návrhu ad 2.
F. Proti usnesení rekursního senátu kraj. soudu z 26. února 1933 (shora D.) podal Dr. R. 17. března 1933 u exekučního soudu stížnost.
G. Tuto stížnost odmítl přednosta exekučního soudu usnesením z 27. března 1933 jako nepřípustnou podle § 519 c. ř. s., poněvadž byla podána proti dvěma souhlasným usnesením.
H. Do tohoto usnesení podal Dr. R. 30. března 1933 u exekučního soudu stížnost obsahující dvojí petit, jednak aby kraj. soud jako soud rekursní usnesení napadené změnil, jednak aby v případě zamítnutí petitu prvého jeho stížnost ze 17. března 1933 (de praes. 18. března 1933, shora sub E.) byla předložena presidiu kraj. soudu k rozhodnutí o jeho návrhu za rozhodnutí o stížnosti z 5. října 1933 v cestě správní.
J. Stížnost tuto vyřídilo nejdříve presidium kraj. soudu usnesením z 25. dubna 1933, jež obsahuje vskutku 2 enunciáty, jeden aliminační a jeden zamítavý, každý z nich se však týká jiného petitu ze stížnosti ze 17. března 1933 (shora F.).
K. Tutéž stížnost vyřídil také rekursní senát kraj. soudu usnesením z 9. června 1933 tím, že petit jemu určený zamítl věcně.
L. Usnesení ad J. bylo shora (sub E.) již cit. rozhodnutím zrušeno a presidiu kraj. soudu uloženo, aby věcně rozhodlo o stížnosti Dra R. z 9. prosince 1932 a proti usnesení přednosty exekučního soudu z 25. listopadu 1932 (B.), v cestě správní, což tento úřad také učinil shora již uvedeným usnesením z 18. července 1933 (E.)
Ad I. Za tohoto spisového stavu není pochybností, že o stížnosti navrhovatelově de praes. 9. prosince 1932 rozhodl věcně jak řádný soud, tak i justiční úřad správní a že je tu tedy dán kladný kompetenční konflikt ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 3/1918 Sb.
Je tedy řešiti otázku, které z obou těchto úředních míst bylo k rozhodnutí o stížnosti té příslušným.
Pro zodpovědění této otázky je v prvé řadě rozhodná právní povaha uvedeného podání z 9. prosince 1932. Mělo-li podání to povahu stížnosti dozorčí, příslušelo o něm rozhodovati presidiu kraj. soudu, mělo-li povahu opravného prostředku, závisela kompetence k jeho vyřízení — zda presidiem či soudem — od toho, mělo-li za předmět akt dozorčí či soudní. Na rubru je cit. podání označeno jako »stížnost do usnesení z 25. listopadu 1932«, v úvodu se praví, že se tato stížnost podává ve lhůtě osmidenní §§ 68 a 85 ex. řádu a návrh zní: »Krajský soude civ., rač napadené usnesení zrušiti nebo změniti a vyhověti návrhu v oné první stížnosti obsaženému. Mělo tedy toto podání jistě povahu instančního opravného prostředku a nikoli snad dozorčí stížnosti, namířené proti postupu přednosty exekučního soudu. Je tedy dále zkoumati, jakou právní povahu mělo usnesení přednosty exekučního soudu z 25. listopadu 1932.
Nemůže býti pochybnosti, že uvedené usnesení mělo povahu aktu dozorčího. To plyne předem z jeho znění, kde se říká hned v úvodu, že jeho předmětem je stížnost dozorčí, z výroku »přednostovi se nevidí zjednati nápravu«, což je typický výrok dozorčí a nemožný v instančním řízení soudním, jakož i z toho, že stížnost z 5. října 1932, jím vyřízená, měla skutečně ráz stížnosti dozorčí. Jest adresována přednostovi exekučního soudu, ne tedy exekučnímu oddělení VI., projednávajícímu exekuční věc, z níž tato záležitost vzešla, ke konci se zde uvádí, že podatel si stěžuje podle § 68 ex. řádu na postup při výkonu exekuce, a návrh zní, aby přednosta zjednal nápravu a učinil ze své moci opatření, aby úředník výkon nařídivší i vykonavatel dali jemu zadostiučinění a vykonavatel byl podle platných předpisů potrestán. To vše jsou typické znaky stížnosti dozorčí, při čemž dlužno zdůrazniti, že i stížnost, přiznaná postiženému v § 68 ex. řádu je v tomto ustanovení normována jako stížnost dozorčí a nikoli jako nějaký opravný prostředek, o němž by měli jmenovaní tam úředníci soudcovští rozhodovati u výkonu svěřené jim jurisdikce. To plyne jasně z ustanovení § 78 odst. 3 zákona č. 217/1896 ř. z. o organisaci soudů, zařazeného v dílu 4., nadepsaném »Justiční správa a dozorčí právo«, a upravujícího slovy úplně stejnými právo dozorčí stížnosti proti úředníkům soudní kanceláře a úředníkům výkonným. Ostatně ani okolnost, že navrhovatel si v uvedeném podání stěžoval také do toho, že soudcovský úředník exekuci povolil v jeho kancelářských místnostech, neodnímá jeho stížnosti povahu stížnosti dozorčí, kdyžtě nebyla stylisována jako opravný prostředek instanční, nýbrž podle svého petitu zcela zřejmě jako stížnost dozorčí. Nebylo ovšem správné stížnost tu také v tomto směru zahrnouti pod označení stížnosti podle § 68 ex. řádu, kdyžtě ustanovení to se vztahuje zřejmě jen na úkony orgánů nesoudcovských; tato závada však nemohla stížnosti té odníti povahu stížnosti dozorčí ve smyslu všeobecných předpisů o dozorčím právu nad soudy, obsažených v oddílu 4. shora cit. zákona o organisaci soudů. Z toho se tedy podává, že příslušnými k rozhodnutí byly v daném případě justiční úřady správní.
Ad II. V druhém případě bylo rozhodnutí presidia kraj. soudu civ. v Praze z 25. dubna 1933 rozhodnutím presidia vrch. soudu v Praze z 3. července 1933 zrušeno. Právně tu tedy již není a nebylo ani 18. srpna 1933 — v den podání tu projednávaného návrhu — výroku, o němž Dr. R. tvrdí, že si jím presidium kraj. soudu civ. v Praze osobilo příslušnost k téže věci, o které si ji osobil kraj. soud civ. v Praze jako soud rekursní usnesením z 9. června 1933, a proto není ani základu k řešení konfliktu tím prý vzniklého.
XCII.
Záporný kompetenční konflikt, který podle tvrzení Dr. Mořice G. vznikl v exekuční věci jeho s Leonardem S. v Šoporni mezi kraj. soudem v Nitře a obec. radou v Šoporni.
(Usnesení ze 14. května 1937 č. 867/36.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Dr. Mořic G. podáním z 18. října 1934 požádal u okr. soudu v Šali, aby mu k vydobytí pravoplatně přisouzené pohledávky proti Leonardu S. staršímu, ženatému s Kateřinou L., byla povolena exekuce vkladem práva zástavního na určitých nemovitostech v Šoporni.
Okr. soud zjistil z pozemkových knih, že uvedené pozemky (— a to ještě jen některé z nich —) jsou sice připsány Leonardu S., ten však není zde označen ani jako »starší«, ani jako »ženatý« s Kateřinou L. Vyzval proto vymáhajícího věřitele, aby doložil totožnost exekuta s pozemnoknižním vlastníkem exekvovaných nemovitostí. Když vymáhající věřitel vyzvání tomu v dané lhůtě nevyhověl, okr. soud žádost jeho usnesením z 28. května 1935 zamítl a pak rekursu tohoto věřitele kraj. soud v Nitře usnesením z 1. července 1935 nevyhověl.
Že by byl Dr. G. vedle toho okr. soud v Šali požádal — jak ve svém návrhu tvrdí — »o úpravu obecné radě«, tedy patrně o příkaz obecní radě, aby ona vydala osvědčení o totožnosti exekuta s pozemnoknižním vlastníkem exekvovaných nemovitostí, že by obecní úřad byl tuto jeho žádost zamítl a že by také rekursní soud byl rekurs jeho proti tomuto usnesení zamítl, z předložených spisů patrno není a kraj. soud to ve svém vyjádření také výslovně popřel.
U obecní rady v Šoporni požádal Dr. G., aby mu vysvědčení o totožnosti exekuta Leonarda S. bylo vydáno z moci úřední, tedy bez kolků. Této žádosti obecní rada vyhověti odepřela, ale sdělila žadateli, že by tak mohla učiniti tenkráte, kdyby jí to bylo úřadem nebo soudem uloženo, jinak že by musil předložiti ověřené výtahy z pozemkové knihy a kolky. Z usnesení tohoto se žadatel neodvolal.
Podle tohoto stavu věci není tu vytýkaného kompetenčního konfliktu záporného podle § 4 zákona č. 3/1918 Sb., neboť
a) obecní rada v Šoporni nepopřela svou příslušnost k vyřízení žádosti Dra Mořice G. o vydání svědectva totožnosti, nýbrž popřela jen jeho legitimaci k žádosti o vyřízení ve formě, kterou si přál, totiž jako vysvědčení vydaného z úřední moci bez kolků;
b) žadatel se nedomáhal vydání onoho svědectva na soudě jako na úřadě k tomu povolaném, nýbrž žádal dokročení soudu na obec, aby tato jeho žádosti vyhověla, takže tu není totožnosti předmětu, o kterém otázka příslušnosti prý byla záporně rozřešena;
c) žádost o odstranění závady u obecní rady podle obsahu soudních spisů soudu vůbec nedošla, o ní tedy ani nemohlo býti rozhodováno;
d) konečně nebyla otázka příslušnosti v předepsaném instančním postupu popřena poslední přípustnou stolicí, když — jak vyloženo — vůbec ani nepřišla na přetřes.
XCIII.
Záporný kompetenční konflikt mezi ns v Brně a zem. úřadem v Praze ve věci Františka S., bývalého policejního strážníka v Jaroměři, proti městu Jaroměři o neplatnost disciplinárního nálezu z 18. března 1931.
(Rozsudek ze 14. května 1937 č. 871/36.)
Výrok: Příslušny jsou soudy.
Důvody: František S., bývalý policejní strážník v Jaroměři, podal na město Jaroměř u kraj. soudu v Hradci Králové žalobu, jíž se domáhal, aby bylo uznáno právem: 1. že disciplinární nález, usnesený ve schůzi obecního zastupitelstva města Jaroměře 18. března 1931, kterým byl žalobce propuštěn ze služeb města, je neplatný, 2. že smlouva, dle které byl ustanoven obecním strážníkem, trvá po právu, 3. že žalované město je povinno platiti mu služné za dobu po propuštění vypadající a 4. přijmouti ho zpět do služeb jako obecního strážníka. Tvrdil, že se nedopustil žádného takového činu, který by disciplinární nález opravňoval. Mimo to vytýkal disciplinárnímu řízení různé vady formální. Žal. město dovozovalo formální správnost řízení i věcnou oprávněnost nálezu.
Soud prvé stolice rozsudkem z 3. února 1932 žalobě v bodech 1—3 vyhověl, uznav, že disciplinární nález obecního zastupitelstva je neplatný. Vycházel z toho, že žalobce byl od 1. května 1919 zřízencem u žal. obce trvale ustanoveným, že tedy jeho služební poměr je posuzovati podle zákona ze 17. prosince 1919 č. 16 z r. 1920 Sb. Podle § 24 tohoto zákona je spory ze služebních poměrů vzešlé rozhodnouti pořadem soudním. Disciplinární nález nemůže však soud přezkoumávati po věcné stránce, nýbrž jen po stránce formální. A tu shledal soud závadu v tom, že žalobce byl usnesením obecního zastupitelstva ze služby propuštěn, ač disciplinární komise se usnesla jednomyslně na přeložení na trvalý odpočinek s 25% srážkou služného a jediné tento návrh disciplinární komise byl programem jednání obecního zastupitelstva. Mimo to podle § 10 uved. zákona může býti obecní zřízenec propuštěn toliko usnesením obecního zastupitelstva na podkladě provedeného disciplinárního řízení podle obdoby služ. pragm. pro státní zřízence z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. a předpisů vlád. nař. ze 14. srpna 1920 č. 483 Sb. Ustanovení § 6 tohoto nař., podle něhož disciplinární komise o šesti členech se usnáší nadpoloviční většinou přítomných členů, nemohlo se však dotknouti předpisu § 105 služ. pragm., že trest propuštění může býti uložen toliko tenkráte, vysloví-li se pro to 4 členové disciplinárního senátu. Disciplinární komise se však neusnesla na trestu propuštěním ze služby, takže je míti zato, že nebylo potřebného počtu hlasů znějících na propuštění ze služby, nýbrž bylo jednomyslně usneseno na trest přeložení na trvalý odpočinek s 25% srážkou služného. Obecní zastupitelstvo nemělo tudíž vůbec ani podkladu pro hlasování na propuštění ze služby a nemohlo se takto platně usnésti, když návrh disciplinární komise, předložený obecnímu zastupitelstvu dle § 8 vlád. nař. č. 483/1920 Sb., zněl na přeložení do výslužby se zmenšením služného a jen tento určitý návrh disciplinární komise byl programem jednání obecního zastupitelstva. Obecní zastupitelstvo překročilo tedy svým usnesením z 18. března 1931 návrh disciplinární komise a tím vykročilo ze své zákonné působnosti, jeho nález je neplatný, ježto neodpovídá zákonu.
Vrch. soud v Praze rozsudkem z 3. června 1932 změnil k odvolání žal. obce rozsudek soudu 1. stolice v ten smysl, že se žaloba zamítá vůbec. Vycházel z názoru, že soudy nejsou sice oprávněny přezkoumávati disciplinární nález samosprávného úřadu po stránce věcné, mají však právo řešiti samostatně otázku, zda byly zachovány předpisy o složení disciplinárních senátů a o formálním postupu disciplinárního řízení, tudíž přezkoumávati nález po stránce formální. Má však zato, že ustanovení § 105 služ. pragm. nelze použíti v disciplinárním řízení proti žalobci. Žalobce jako trvale ustanovený obecní zřízenec mohl býti podle § 10 zákona č. 16/1920 Sb. propuštěn ze služby jen usnesením obecního zastupitelstva na základě disciplinárního řízení provedeného dle obdoby služ. pragm. pro státní zřízence, o čemž budou vydána bližší ustanovení zvláštního vlád. nař. Toto bylo skutečně vydáno 14. srpna 1920 č. 483 Sb. Podle § 2 provádí se disciplinární řízení obdobně podle §§ 181—188, resp. §§ 87—155 zákona z 23. ledna 1914 č. 15 ř. z., pokud není v dalším nic jiného ustanoveno. Paragraf 8 vlád. nař. stanoví pak takové úchylky zejména v tom směru, že jde-li o propuštění ze služby, má učiniti disciplinární komise obecnímu zastupitelstvu návrh, o němž toto rozhodne. Uchýlilo-li se obecní zastupitelstvo v souzeném případě od návrhu disciplinární komise, měl si žalobce stěžovati u vrch. disciplinární komise, která by jeho stížnost předložila k rozhodnutí zem. samosprávnému úřadu (§ 8 vlád. nař. č. 483/1920 Sb.). Žalobce tak neučinil a není proto důvodu, aby disciplinárnímu nálezu byla upírána účinnost.
Na dovolání žalobcovo potvrdil ns rozsudkem z 26. dubna 1934 napadený rozsudek druhé stolice v podstatě z důvodů, že § 105 služ. pragm. nelze použíti na souzený případ vzhledem k odchylnému ustanovení § 8 vlád. nař. č. 483/1920 Sb. a že žalobce nevyčerpal pořad instancí v paragrafu tom stanovených, takže disciplinární nález obecního zastupitelstva nabyl moci práva. K vývodům odvolání, že proti usnesení obecního zastupitelstva o propuštění ze služby se může obecní zřízenec dovolávati jen ochrany soudu, ježto prý usnesení obce v poměru k propuštěnému zřízenci není jiné kontrole podrobeno, zaujal ns stanovisko zastávané již v rozhodnutí č. 12873 Sb. n. s., že ustanovení § 8 vlád. nař. č. 483/1920 Sb. je kryto předpisem § 10 zákona č. 16/1920 Sb., i pokud upravilo opravné řízení v disciplinárním řízení proti obecním zřízencům. Mimo to se připojil k právnímu názoru nižších stolic, že disciplinární nález po stránce hmotné, pokud nabyl právní moci, je pro soud závazný, poukázav při tom ke stálé judikatuře ns.
Poté vznesl František S. podáním z 9. ledna 1935 stížnost proti usnesení obecního zastupitelstva města Jaroměře z 18. března 1931 na zem. úřad v Praze. Stížnost byla vrácena okr. úřadu ve Dvoře Králové n. L. k rozhodnutí ve vlastním oboru působnosti, který ji odmítl výnosem z 25. listopadu 1935 jako nepřípustnou s poukazem k § 24 zákona č. 16/1920 Sb., dle něhož i spory o další právní trvání služebního poměru obecních zřízenců patří na pořad práva soukromého.
Zem. úřad v Praze výměrem z 23. prosince 1935 zamítl odvolání s poukazem na důvody nař. výměru, které se shodují s právním názorem vysloveným v rozhodnutí nss z 11. března 1929 č. 24719/26, opírajícím se o usnesení jeho odborného plena ze 14. ledna 1929 Boh. A 7803/29.
Podáním z 22. ledna 1936 učinil František S. návrh na řešení záporného kompetenčního konfliktu mezi ns a zem. úřadem v Praze.
O tomto návrhu vyjádřil se ns poukazem ke svému rozhodnutí, zem. úřad v Praze vyjádření nepodal, obec Jaroměř pak ve svém projevu zdůraznila, že nejde o kompetenční konflikt, poněvadž ns neodmítl žalobu pro nepříslušnost, nýbrž rozhodl o ní meritorně, nevyhověv dovolání.
Předem jest uvážiti, zda jde vůbec o záporný kompetenční konflikt mezi ns v Brně a zem. úřadem v Praze.
Ns, vycházeje z právního názoru, že soudy mohou přezkoumávati disciplinární nález obecního zastupitelstva jen po stránce formální, kdežto přezkum nálezu po stránce věcné přísluší jen nadřízenému úřadu samosprávnému, zamítl žalobu v podstatě proto, že podle jeho názoru disciplinární řízení bylo provedeno formálně správně ve smyslu § 8 vlád. nař. č. 483/1920 Sb., kteréžto nař. je kryto § 10 zákona ze 17. prosince 1919 č. 16 Sb. Odmítl tedy jednati o správnosti disciplinárního nálezu po stránce hmotné.
Zem. úřad zamítl odvolání Františka S., vycházeje z názoru, že spory o další právní trvání služebního poměru obecního zřízence patří podle § 24 zákona č. 161/1920 Sb. na pořad práva soukromého a že § 8 vlád. nař. č. 483/1920 Sb. není kryt § 10 zákona č. 16/1920 Sb.
Z názoru, že spory o další trvání služebního poměru trvale ustanoveného obecního zřízence patří podle § 24 zákona č. 16/1920 Sb. na pořad práva, vycházel arci i ns, ale rozpor záleží v tom, že podle stanoviska ns je proti disciplinárnímu nálezu první stolice, kterým bylo uznáno na disciplinární trest propuštění ze služby po stránce hmotné přípustným opravný prostředek k vyššímu úřadu samosprávnému, kdežto podle stanoviska zem. úřadu lze onomu disciplinárnímu nálezu odporovati jen žalobou podanou u soudu.
Je tu tedy záporný kompetenční konflikt, který se ovšem omezuje na otázku, zda k přezkoumání disciplinárního nálezu první stolice, kterým bylo uznáno na disciplinární trest propuštění ze služby po stránce hmotné, je příslušný vyšší úřad samosprávný nebo soud.
Konfliktní senát uvážil toto:
Řešení konfliktu, o který běží, závisí od otázky, byla-li vláda zmocněna, aby nař. podrobila propouštěcí usnesení obecního zastupitelstva — a jen o to v daném případě jde — revisi zem. administrativní instance.
Na váhu padá § 24 zákona č. 16/1920 Sb., jenž podle svého doslovu všecky spory ze služebního poměru, t. j. všecky diference vzniklé ze služebního poměru mezi obcí a jejím zřízencem odkazuje na řádné soudy. Při této vyčerpávající úpravě musí slova § 10 cit. zákona č. 16/1920 Sb. o obdobě pro služ. pragm. pro státní zřízence býti vykládána restriktivně, nemá-li vzniknouti rozpor mezi §§ 10 a 24 zákona č. 16/1920 Sb. K tomu přistupuje úvaha, že každé zmocnění dané moci nařizovací je v pochybnosti vykládati v neprospěch moci nařizovací. Zmíněná slova § 10 zákona č. 16/1920 Sb. mohou při tomto stavu věci znamenati jen, že při tak závažném aktu, jako je propuštění ze služeb obce, měla býti vyplněna mezera dosavadního obecního práva obdobou služ. pragm. pro státní zřízence. Vláda nebyla tedy nikterak zmocněna podrobovati nařízením propouštěcí usnesení obecního zastupitelstva vyššímu administrativnímu přezkoumávání.
XCIV.
Záporný kompetenční konflikt mezi okr. soudem v Sevluši a okr. úřadem v Sevluši v trestní věci proti Ondřeji Cs. v Kvasově pro přestupek krádeže podle § 91 zák. čl. 31:1879.
(Usnesení ze 14. května 1937 č. 901/37.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Lesní správa Roberta Z. v Šalankách učinila u okr. soudu v Sevluši trestní oznámení na Ondřeje Cs., že jí 1. dubna 1936 v lese odcizil 10 kusů dřeva v ceně 54,60 Kč.
Okr. soud v Sevluši usnesením z 3. června 1936 postoupil ono oznámení okr. úřadu v Sevluši podle příslušnosti, jsa toho názoru, že jde o lesní přestupek podle § 69 a) zák. čl. 31:1879.
Okr. úřad v Sevluši výměrem z 19. června 1936 vrátil spis okr. soudu s doložkou, že tam nepatří.
Poté okr. soud v Sevluši předložil usnesením z 24. června 1936 spisy senátu pro řešení kompetenčních konfliktů. Ani okr. soud, ani okr. úřad v Sevluši, ani účastník nepodali o návrhu vyjádření.
Předpokladem záporného kompetenčního konfliktu je podle § 4 odst. 1 zákona č. 3/1918 Sb., aby soud i správní úřad popřely příslušnost, tedy řešily otázku své příslušnosti. To se v souzené věci nestalo. Okr. soud tím, že trestní oznámení postoupil okr. úřadu, aby zahájil trestní řízení správní podle § 69 a) zák. čl. 31:1879, projevil, že v činu kterého se trestní oznámení týká, neshledává skutkovou podstatu činu, jehož stíhání přísluší soudům, učinil tedy meritorní výrok, kterým obviněného ze žaloby propustil, protože v činu jemu za vinu kladeném není ztělesněna skutková podstata trestného činu, jehož souzení podléhá pravomoci trestního soudu. Je bez podstatného významu, že okr. soud zároveň postoupil spisy správnímu úřadu, neboť tím učinil jen opatření, aby správní úřad mohl věc po případě podrobiti své rozhodující činnosti, jestliže spatří v oznámeném činu příznaky trestného činu správního. Šlo-li podle toho o meritorní rozhodnutí soudu — o rozhodnutí ve věci samé — není tu se strany soudu popření příslušnosti a tedy ani nahoře označeného předpokladu záporného kompetenčního konfliktu.
XCV.
Domnělý záporný kompetenční konflikt mezi zem. úřadem v Užhorodě a kraj. soudem v Užhorodě v příčině nároků Petra T., hospodářského dělníka ve Velkém Slemenci, z hospodářského čeledínského poměru.
(Usnesení z 21. prosince 1937 č. 890/37.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Petr T., hospodářský čeledín z Malých Gejovců, podal 6. května 1929 u okr. úřadu v Užhorodě stížnost na Františka E., velkostatkáře z Malých Gejovců, jíž se domáhal, aby E. byl uznán povinným zaplatiti mu zbytek mzdy za rok 1929, poněvadž prý ho 2. května 1929 bezdůvodně propustil ze služby, jež byla sjednána na celý rok 1929.
František E. uvedl, že 2. května 1929 žádal na něm Petr T. 300 Kč zálohy na mzdu a vydání komencionálního listu. E. mu nabídl jen 200 Kč zálohy a slíbil vydání komencionálního listu později. T. na to prohlásil, že nedá-li mu E. 300 Kč, ať mu nedává nic, a že jde z hospodářství pryč. Později Františku E. stále hrubě nadával a štval proti němu ostatní čeleď.
Po konaném šetření uznal okr. úřad výměrem z 13. května 1929, že František E. nebyl oprávněn čeledína Petra T. bez výpovědi propustiti, a přiznal tomuto nárok, aby mu byla vydána celoroční mzda dle ujednání neb aby byl v hospodářství na ujednanou dobu ponechán. Vycházel z názoru, že E. byl povinen vydati T., svému hospodářskému čeledínu, podle 1. odst. § 5 zák. čl. 45:1907 nájemní (komencionální) list, což neučinil, a že vyzývavé chování T. vůči E. nezakládá čin, který by bylo kvalifikovati podle § 45 uved. zákona, nýbrž skutkovou podstatu obsaženou v bodě d) § 42 tohoto zákona, takže nebylo důvodu k propuštění bez výpovědi, nýbrž k propuštění s jednoměsíční výpovědní lhůtou, což zaměstnavatelem ani nebylo uplatňováno. Svoji příslušnost odůvodnil okr. úřad § 62 zák. čl. 45:1907.
František E. podal proti tomuto rozhodnutí odvolání k zem. úřadu pro zemi Podkarpatoruskou v Užhorodě, v němž dovozuje, že propuštění T. bylo pro jeho vyzývavé chování a podněcování čeledi proti němu odůvodněné a oprávněné.
Zem. úřad pro zemi Podkarpatoruskou v Užhorodě výměrem z 21. června 1929 vyhověl odvolání, nař. rozhodnutí okr. úřadu zrušil s poukazem na § 23 zákona č. 244/1922 Sb., dle něhož prý je nároky z předčasného propuštění ze služby uplatňovati před soudem a nikoli před administrativní vrchností, takže okr. úřad nebyl k vydání nař. rozhodnutí příslušný. Tento výměr byl doručen Petru T. dne 2. července 1929.
Poté podal T. 18. září 1929 žalobu na Františka E. u okr. soudu v Užhorodě, v níž uplatnil v podstatě týž nárok na zbytek mzdy, který podrobně rozvedl, žádaje úhrnem 4277 Kč. Mimo to uplatnil také nárok na náhradu škody 800 Kč, kterou prý utrpěl tím, že mu bylo znemožněno chovati vepře. Odchylkou od obsahu stížnosti tvrdí v žalobě, že byl protiprávně vypověděn 25. dubna 1929 a že žádá zaplacení roční mzdy zbývající k tomuto dni. Žalovaný při ústním jednání 12. listopadu 1929 prohlásil, že žalobce byl propuštěn bez výpovědi, poněvadž byl vznětlivé povahy, svárlivý, jeho chování vůči zaměstnavateli bylo vyzývavé a kromě toho nekonal ani práce, které mu byly přikázány.
Při ústním jednání 17. září 1931 přednesl žalobce, že odešel ze služby, poněvadž jej žalovaný ze služby vykázal, žalovaný pak vypověděl, že žalobce ze služby nevykázal, ale jen mu oznámil, že může ve službě zůstati neb odejíti, zůstane-li však, že musí pracovat.
Okr. soud rozsudkem z 13. června 1932 odsoudil žalovaného, aby žalobci zaplatil 1249 Kč s 5% úroky od 18. září 1929. Se zbytkem žalobu zamítl. Zjistil jako nesporné, že žalobce byl přijat do služby žalovaného jako zemědělský dělník na rok 1929 a že byl 25. dubna 1929 ze služby propuštěn. Zjistil dále na základě provedených důkazů chování žalobcovo vůči žalovanému a dospěl k právnímu názoru, že žalovaný nebyl oprávněn propustiti žalobce bez výpovědi.
Proti rozsudku okr. soudu odvolaly se obě strany, žalobce proto, že přisouzenou částku pokládá za příliš nízkou, žalovaný pak, že neměl býti vůbec odsouzen, poněvadž byl oprávněn žalobce pro neposlušnost a jeho chování bez výpovědi propustiti. Mimo to prý žalobce i po propuštění pracoval každého dne jako čeledín, resp. nádeník, takže prý mu nepřísluší požadovaná částka, resp. náhrada.
Kraj. soud v Užhorodě usnesením z 13. února 1933 spor podle § 182 o. s. p. zastavil maje zato, že je tu sporu překážející okolnost podle bodu 1 § 180 o. s. p., poněvadž uplatňování žalobního nároku z důvodu předčasného propuštění ze služby nepatří na pořad práva, nýbrž dle § 62 zák. čl. 45:1907 do kompetence administrativních úřadů. Usnesení toto bylo doručeno žalobci 22. února 1933, který si proti němu nestěžoval.
Podáním z 15. března 1933 učinil Petr T. návrh na řešení záporného kompetenčního konfliktu konfliktním senátem.
O tomto návrhu vyjádřil se ve smyslu § 6 zákona č. 3/1918 Sb. kraj. soud v Užhorodě podáním ze 16. června 1936, v němž svůj názor odůvodnil takto: »Podle § 43 zákona č. 131/1931 Sb. mají býti spory zahájené do dne, kdy zákon nabude účinnosti, rozhodovány dle předpisů dosud platných. Takovým předpisem je zák. čl. 45:1907, dle něhož patří spory z poměru zaměstnanců na velkostatcích na cestu administrativní a nikoli soudní. Je tedy o veškerých nárocích zaměstnanců, z tohoto poměru povinen rozhodovati úřad administrativní. Paragraf 23 zákona č. 244/1922 Sb. sice uvádí, že nároky pro předčasné propuštění musí býti vzneseny u soudu během 6 měsíců po uplynutí toho dne, kterého mohly býti činěny, jinak se promlčují. Zákon ten uvádí v § 26, které zákony se zrušují, avšak mezi těmi zák. čl. 45:1907 uveden není, platí tedy dále. To plyne i z ustanovení § 44 zákona č. 131/1931 Sb., který výslovně prohlašuje, že tímto zákonem pozbývají platnosti určité zákony, mezi nimi i zák. čl. 45:1907. Platil tedy tento zákon až do účinnosti zákona č. 131/1931 Sb.«
Zem. úřad v Užhorodě, ani účastník vyjádření nepodali.
Senát pro řešení kompetenčních konfliktů návrh Petra T. zamítl jako nepřípustný ve smyslu § 6 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb., poněvadž dle odst. 1 § 4 tohoto zákona jde o záporný kompetenční konflikt jen tehdy, jestli otázka příslušnosti v předepsaném instančním postupu poslední přípustnou stolicí byla popřena. V souzeném případě však otázka příslušnosti nebyla se strany řádných soudů v přípustné poslední instanci vůbec řešena, poněvadž proti usnesení kraj. soudu v Užhorodě nebyl podán rekurs, přípustný dle § 181 odst. 6, 7, § 183 a § 540 o. s. p.
XCVI.
Záporný konflikt mezi zem. úřadem v Bratislavě a ns v Brně ve věci Štěpána N. proti Likvidační komisi katolických církevních velkostatků se sídlem v Bratislavě na výplatu služebních požitků.
(Rozsudek z 21. prosince 1937 č. 891/37.)
Výrok: Pokud se nárok navrhovatelův opírá o výpověď ze dne 1. dubna 1931, jsou příslušny k rozhodnutí o něm úřady správní.
Pokud však je založen na předčasném propuštění v srpnu 1931, náleží o něm rozhodovati řádným soudům.
Důvody: Štěpán N. podal 27. října 1931 u okr. úřadu v Staré Ďale stížnost proti Správě katolických církevních velkostatků v Bratislavě, v níž se domáhal, aby odpůrkyně byla uznána povinnou zaplatiti mu podle § 17 zák. čl. 45:1907 mzdu a vůbec všechny požitky, které mu příslušely za dobu od 1. května do 31. prosince 1931, včetně útrat a škod.
Svůj nárok odůvodnil tím, že již od svého 12. roku byl ve službách velkostatku v Lándoru až do roku 1917, kdy odešel do války. Byv raněn, vrátil se v r. 1919 a byl pro svoji slabost po utrpěném zranění zaměstnán jen obracením obilí, v roce 1921 byl pasákem koní až do r. 1926, poté se stal pomocným hajným, v kteréžto funkci byl přeložen do Kolosze, kde byl v únoru 1928 pověřen činností hospodáře, při tom však pobíral plat hajného. Poté v listopadu 1930 byl jako hospodář přeložen zpět do Lándoru, kde mu byla neprávem přikázána jen služba hajného s odpovídajícím tomu platem. Poněvadž se mu rána zanítila, odešel do nemocnice, kde pobyl do konce prosince 1930. Ač byl od 1. ledna 1931 způsobilý konati službu, nebyl zaměstnán a 1. dubna 1931 dostal výpověď, poněvadž prý byl tři měsíce nemocen. Výpověď nepřijal a vyjednával o přidělení služby hajného nebo hospodáře, na niž byl původně sjednán. Bajčský inspektor mu prohlásil, že, chce-li, zaměstná ho jako bíreše, v opačném případě, aby šel »s Bohem«. Poté přišel písemný poukaz od inspektorátu, aby šel za bíreše do Gyótvy, že tam bude přestěhován. Ač na tuto službu se nesjednal, chtěl rozkazu uposlechnouti a zašel do Gyótvy, aby si prohlédl přidělený byt. Shledal jej však neobyvatelným a proto prohlásil, že se tam stěhovati nebude. Asi za 2 týdny (kolem 15. srpna 1931) byl zavolán do kanceláře, kde mu bylo sděleno, že mu inspektor Sch. vypovídá službu s okamžitou účinností, poněvadž přidělenou mu službu odepřel. Podle toho porušil prý zaměstnavatel zřejmě smlouvu, jednak tím, že mu přikázal konati práci, na kterou se nezavázal a která je nad jeho síly nebo schopnosti (§§ 18 a 23 zák. čl. 45:1907), jednak tím, že se pro něho nepostaral o hygienický byt (§ 29 cit. zákona). Výpověď jemu daná stala se s porušením uvedených zákonných ustanovení.
Odpůrkyně uvedla, že Štěpánu N. dala podle § 42 zák. čl. 45:1907 výpověď, poněvadž se nehlásil do služby, ač byl již úplně zdráv. Poté žádal N. o znovupřijetí, kterému bylo vyhověno tím, že byl přeložen dnem 1. srpna 1931 jako deputátník do dvora Gyótva. Poněvadž tomuto rozkazu nevyhověl, byla mu dána okamžitá výpověď.
Okr. úřad ve Staré Ďale výměrem z 28. ledna 1932 zamítl podle § 47 zák. čl. 45:1907 stížnost Štěpána N. s tím, že schvaluje okamžitou výpověď, která mu byla dána v srpnu 1931. V důvodech uvedl, že — jak ze spisů lze zjistiti — N. byl ze služby propuštěn kolem 15. srpna 1931, stížnost proti okamžité výpovědi podal však teprve 27. října 1931, tedy opožděně, neboť si měl stěžovati podle § 47 zák. čl. 45:1907 během 8 dnů ode dne výpovědi. Bylo proto stížnost a limine odmítnouti.
St-l podal proti tomuto výměru odvolání k zem. úřadu v Bratislavě, v němž navrhl, aby výměr byl zbaven účinnosti a aby okr. úřadu bylo uloženo, by o stížnosti meritorně rozhodl. Dovozuje zejména, že stížnost nepodal opožděně, poněvadž výpověď měla mu býti dána písemně, což se dosud nestalo, takže 8denní lhůta ke stížnosti, kterou jest počítati ode dne převzetí sdělení, dosud neuplynula. K jeho propuštění nebylo vůbec důvodu podle § 45 zák. čl. 45:1907. Jeho výpověď, resp. propuštění nestaly se podle předpisu.
Zem. úřad v Bratislavě výměrem z 27. dubna 1932 zrušil výměr okr. úřadu jako nezákonný a odkázal st-le s jeho nárokem na pořad práva. Uvádí, že žalobce uplatňuje proti žalované smluvní nároky z toho důvodu, že byl předčasně bez příčiny vypověděn, pokud se týče propuštěn ze služby. O žalobách toho druhu není však příslušným rozhodovati úřad správní, nýbrž podle § 23 zákona č. 244/1922 Sb. řádný soud.
Štěpán N. podal pak u okr. soudu ve Staré Ďale žalobu nejprve proti »Centrální správě katolických velkostatků« a po jejím odmítnutí podle bodu 6 § 180 o. s. p. dne 17. února 1933 novou žalobu, v níž poukázal na rozhodnutí správních úřadů a v níž uplatnil proti žalované »Likvidační komisi katolických velkostatků pro Slovensko v Bratislavě« nárok na zaplacení služebních požitků za čas od 1. května do 31. prosince 1931 z důvodu, že žalovaná přestala mu vypláceti služební požitky dnem 30. dubna 1931, ač mu zákonně nevypověděla. Při ústním jednání 25. dubna 1933 odvolal se na žalobu a dodal, že skutečně 1. dubna 1931 dostal měsíční výpověď, poněvadž toho dne nenastoupil službu. Výpověď nepřijal s tím, že jsa dosud chorý, nemůže ještě službu nastoupiti a že výpověď není odůvodněna. Obrátil se pak na ústřední správu, která ho odkázala na inspektorát do Bajče, který prý mu přidělí službu. Inspektorát pak mu sdělil, že může službu nastoupiti jen jako jednoduchý deputátník, bíreš. Poněvadž se po operaci necítil schopným k těžší práci a o lehčí službu hospodáře neb hajného, jakým byl dříve, se marně ucházel, přidělenou službu bíreše nenastoupil a podal stížnost u okr. úřadu.
Žalovaná uvedla, že žalobce 19. prosince 1930 oznámil, že je nemocný a musí býti operován. Z léčby v komárenské nemocnici byl propuštěn začátkem února 1931 do soukromé léčby a v březnu byl úplně vyléčen. Přesto se do služby nehlásil a byla mu proto dána dne 1. dubna 1931 výpověď podle bodu a) § 42 zák. čl. 45:1907. Po obdržení a přijetí výpovědi žádal žalobce u inspektorátu v Bajči o znovupřijetí do služby a inspektorát přijal ho za bíreše na zkušební dobu pod podmínkou, že 1. srpna 1931 nastoupí službu ve dvoře Gyótva. Žalobce službu nenastoupil a byl proto podle § 45 uved. zákona s okamžitou platností vypověděn, pokud se týče propuštěn.
Soud první stolice rozsudkem z 1. září 1933 zamítl žalobu. Zjistil obsah administrativních spisů a přiklonil se k právnímu názoru okr. úřadu, pokud rozhodl v oboru vlastní působnosti o otázce, zda stížnost žalobcova proti výpovědi byla podána včas nebo ne, neboť k rozhodování o tom, zda výpověď daná hospodářskému sluhovi, patřícímu pod ustanovení zák. čl. 45:1907, byla odůvodněna, byl před 1. lednem 1932, kdy vešel v platnost zákon o pracovních soudech, příslušným okr. úřad jako paritní komise. Ať již žalobce uplatňuje neplatnost výpovědi, kterou dostal 1. dubna 1931, či oné z 15. srpna 1931, náleželo tedy řešení otázky, zda výpověď byla odůvodněná, do kompetence úřadů správních. Ostatně stížnost proti výpovědi jak podle § 44, tak i podle § 47 zák. čl. 45:1907, kterou bylo třeba podati v 8denní lhůtě od sdělení příčiny výpovědi, uplynula bezpodmínečně před 1. lednem 1932, neboť proti výpovědi, kterou dostal 1. dubna 1931, žalobce stížnost ani nepodal a proti výpovědi z 15. srpna 1931 ji podal až 27. října 1931. Ale i žalobu podal žalobce opožděně, poněvadž 8denní lhůta uplynula nejpozději 23. srpna 1931, kdežto žaloba byla podána 17. února 1933. Pro zameškání lhůty je výpověď, i kdyby byla neodůvodněná, pokládati za přijatou.
Na odvolání žalobcovo kraj. soud v Komárně rozsudkem z 15. prosince 1933 rozsudek soudu prvé stolice potvrdil z jeho vlastních důvodů a dodal, že podle § 23 zákona č. 244/1922 Sb. je nároky vzniklé z předčasného zrušení služební smlouvy uplatniti během 6 měsíců od dne, kdy mohly býti uplatněny, a to jen u soudu. Tuto promlčecí dobu nepřerušuje zákrok u jiných úřadů, i když se tak stalo omylem. V souzeném případě mohl býti nárok uplatněn dnem zrušení smluvního poměru, t. j. 1. května 1931, takže promlčení nastalo 1. listopadu 1931, žaloba proti »Centrální správě« byla však podána teprve 24. května 1932. Okolnost, že ve sporu se jednalo i o to, že služební poměr vlastně trval od 1. května — 15. srpna 1931, poněvadž žalovaná v této době žalobci nabídla jinou službu, nemá významu, neboť žaloba se zakládá na zrušení služebního poměru v den 1. května 1931 a není nárok uplatněn na tom základě, že poměr trval i nadále.
K dovolací žádosti žalobcově pozbavil ns usnesením ze 16. října 1934 rozsudky obou nižších soudů účinnosti, vycházeje z právního názoru, že řádné soudy nebyly k rozhodování o nároku žalobcově vůbec příslušny, poněvadž v době údajně bezprávného zrušení služebního poměru výpovědí dne 1. dubna 1931 byly k rozhodnutí o oprávněnosti výpovědi příslušné paritní komise podle § 5 nařízení min. plnomocníka pro správu Slovenska č. 64/1920 ve znění § 5 nař. téhož ministra č. 3/1923 (Úr. nov. č. 35 a 39), a o nároku na služební požitky z důvodu této prý bezprávné výpovědi náleželo rozhodovati příslušným správním úřadům podle § 62 zák. čl. 45:1907. Poněvadž žalobní nárok jest odvozován z bezprávného zrušení služebního poměru výpovědí z 1. dubna 1931, je lhostejno, zda dostal žalobce i později (15. srpna 1931) výpověď z takové služby, kterou podle vlastního přednesu nenastoupil. Ani proti té, ani proti oné výpovědi nepodal včas námitky u příslušné paritní komise.
Podáním z 24. října 1934 učinil Štěpán N. návrh na řešení záporného kompetenčního konfliktu mezi zem. úřadem v Bratislavě a ns v Brně.
O tomto návrhu vyjádřily se oba tyto úřady poukazem na svá rozhodnutí.
Jde o záporný kompetenční konflikt, poněvadž jak zem. úřad v Bratislavě, tak i ns v Brně odepřely rozhodnouti o nároku Štěpána N., neuznávajíce se k tomu příslušnými.
Konfliktní senát uvážil toto:
Rozhodování o soukromoprávních sporech z poměrů pracovních a služebních nebylo na území Československé republiky upraveno jednotně, nýbrž různými předpisy. Teprve
Bohuslav-Dusil, Nálezy správní XIX. 68 zákonem o pracovních soudech ze 4. července 1931 č. 131 Sb. byly tyto předpisy sjednoceny ustanovením, že zásadně patří rozhodování veškerých sporů z poměru pracovního, služebního a učebního před soudy pracovní, po případě zvláštní oddělení soudů okresních a, kde jich není, řádným soudům okresním. Kompetence byla tedy přikázána zásadně soudům, ovšem s některými výjimkami, o něž v této věci nejde. V důsledku toho pozbyla podle § 44 uved. zákona platnosti všecka ustanovení o předmětech tímto zákonem upravených dnem, kdy tento zákon nabyl účinnosti, t. j. dnem 1. ledna 1932 (§ 43 uved. zákona), s tím obmezením, že spory do toho dne zahájené u soudů neb úřadů příslušných podle práva dosavadního, budou vyřízeny podle dosud platných předpisů.
Z toho plyne, že všechny spory, zahájené již před účinností zákona o pracovních soudech, jest posuzovati vůbec, tedy i v otázce příslušnosti, podle práva platného před účinností zákona o pracovních soudech. Tak je tomu i v souzeném případě.
Štěpán N. podal u okr. úřadu v Staré Ďale dne 27. října 1931 stížnost, jíž se domáhal z důvodu zrušení služebního poměru neodůvodněnou prý měsíční výpovědí dne 1. dubna 1931, pokud se týče bezprávným propuštěním kolem 15. srpna 1931, zaplacení mzdy za dobu od 1. května do 31. prosince 1931. Byl tedy spor zahájen u administrativního úřadu v době před účinností zákona o pracovních soudech a platí proto pro posuzování příslušnosti předpisy v té době platné.
St-l podal arci 17. února 1933 žalobu u okr. soudu ve Staré Ďale, jíž uplatnil tytéž nároky. To se však stalo teprve potom, když byl výměrem krajinského úřadu z 24. dubna 1932 se svým nárokem odkázán na pořad práva. Tím nebyla a nemohla býti dotčena otázka, kterých předpisů má býti použito při řešení, zda ku projednání věci jsou povolány úřady správní či soudy, neboť věc byla zahájena u správního úřadu již v roce 1931 a pozdější podání žaloby na soud bylo jen důsledkem odmítnutí návrhu st-lova krajinským úřadem, podle jehož právního názoru ku projednání věci jsou podle § 23 zákona z 13. července 1922 č. 244 Sb. příslušny řádné soudy. Kompetenční předpisy zákona o pracovních soudech se tedy na tento případ nevztahují.
Podle přednesu obou sporných stran byl služební poměr zrušen jednak měsíční výpovědí danou navrhovateli 1. dubna 1931, jednak výpovědí »s okamžitou účinností«, tedy vpravdě propuštěním, kolem 15. srpna 1931. Obojí bylo předmětem jak stížnosti navrhovatelovy u okr. úřadu ve Staré Ďale, tak i žaloby u okr. soudu tamtéž. Konfliktnímu senátu nenáleží zkoumati, zda přes výpověď z 1. dubna 1931 bylo v původním služebním poměru pokračováno, či byl založen nový služební poměr tím, že navrhovateli byla k jeho žádosti přikázána služba bíreše při dvoře Gyótva, který pak byl zrušen výpovědí s okamžitou účinností (propuštěním), asi 15. srpna 1931, nýbrž jest mu jen vycházeti ze skutečnosti, že se navrhovatel domáhal zaplacení služebních požitků od 1. května do 31. prosince 1931 z obou těchto důvodů, které pokládá za neopodstatněné, pokud se týče bezprávné, a který úřad byl pro rozhodnutí v obojím případě o nároku navrhovatelovu příslušným.
Paragrafem 23 zákona č. 244/1922 Sb. je stanoveno, že nároky pro předčasné propuštění ve smyslu §§ 20 a 21 musí býti vzneseny u soudu během šesti měsíců po uplynutí toho dne, kterého mohly býti učiněny, jinak se promlčí. Paragraf 21 pak předpisuje: jestli zaměstnavatel zaměstnance bez důležité příčiny předčasně propustil nebo je-li vinen na předčasném vystoupení zaměstnancově, zůstávají tomuto — kromě nároku na náhradu další škody — smluvní nároky na mzdu na čas, který by byl měl uplynouti do skončení služebního poměru vypršením smluvní doby nebo řádné výpovědi. Ustanovení § 20, jednající o obdobných nárocích zaměstnavatelů, zde nepřicházejí v úvahu.
Je patrno a vzhledem k jasnému znění uvedených předpisů nepotřebuje zvláštního odůvodnění, že § 23 přikazuje kompetenci řádných soudů rozhodování jen o oněch nárocích zaměstnanců, jež se zakládají na skutečnosti, že zaměstnanec byl zaměstnavatelem bez důležité příčiny propuštěn nebo zaviněním zaměstnavatelovým ze služby vystoupil předčasně, t. j. buď před uplynutím služebního poměru, byl-li založen na určitý čas, nebo s porušením lhůty výpovědní, nikoli však všechny spory o nárocích ze služebního poměru, zejména tedy spory o nároku na mzdu z důvodu neodůvodněné měsíční výpovědi. Kompetenci k řešení sporu o těchto nárocích zákon č. 244/1922 Sb. neupravuje a platí tu předpisy zák. čl. 45:1907. Tomu nebrání § 26 zákona č. 244/1922 Sb. v doslovu § 1 zákona z 25. září 1924 č. 217 Sb., neboť tímto předpisem byla prohlášena za výslovně zrušená dosavadní psaná i zvyková ustanovení jen potud, pokud se ustanovením zákona č. 244/1922 Sb. příčí v neprospěch zaměstnanců, z čehož plyne, že zákon mohl tu míti na mysli jen ona ustanovení dřívější, která jsou povahy materiálně-právní, z procesních pak jen taková, jež nárok zaměstnancův v jakémkoliv směru omezují, nikoli však ona, jež obsahují čisté normy kompetenční.
Spadá tedy rozhodování o nároku žalobcově, pokud je založen na bezdůvodné prý měsíční výpovědi dne 1. dubna 1931 podle § 62 zák. čl. 45:1907 do příslušnosti úřadu administrativního, pokud však se opírá o zrušení služebního poměru předčasným propuštěním (výpovědí s okamžitou účinností) v srpnu 1931, jsou k rozhodování o něm podle § 23 zákona č. 244/1922 Sb. příslušny řádné soudy.
XCVII.
Záporný kompetenční konflikt, který prý vzešel tím, že okr. soud v Topolčanech odepřel vydati navrhovateli Dr. Mořici G., advokátu v Nitře, doklady o hodnotě nemovitostí za účelem odpisu vkladního poplatku a že okr. fin. ředitelství v Nitře odkázalo jej zase na okr. soud.
(Usnesení z 21. prosince 1937 č. 897/37.)
68* Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Dr. Mořic G., advokát v Nitře, podal 24. května 1934 u okr. soudu v Topolčanech žádost o vydání kolku prostých výpisů z pozemkové knihy o vložkách č. 13, 62, 63 a 80 kat. území Žabokreky, jichž prý potřebuje jako dokladů k žádosti o odpis vkladního poplatku.
Okr. soud v Topolčanech zamítl tuto žádost usnesením z 23. července 1934 z důvodu, že výpisy z pozemkové knihy bez kolku lze vydati jen úřadu a nikoli soukromé straně, i když tato požívá práva chudých. Uvedené usnesení bylo Dr. Mořici G. doručeno 24. července 1934 a nebylo napadeno rekursem.
Dr. Mořic G. zaslal poté okr. fin. ředitelství v Nitře podání z 25. července 1934, k němuž připojil ono usnesení okr. soudu v Topolčanech a ve kterém mimo jiné navrhl, aby okr. fin. ředitelství samo dožádalo jmenovaný okr. soud o vydání kolku prostých úplných knihovních výpisů o nemovitostech Štěpána B. Okr. fin. ředitelství v Nitře vyřídilo tuto žádost výměrem z 15. ledna 1935 a oznámilo v něm žadateli, že není povinností finanční správy, aby z úřadu opatřovala straně příslušné doklady.
Dr. Mořic G. podal pak 31. října 1934 konfliktnímu senátu návrh na řešení záporného kompetenčního konfliktu, který podle jeho domnění vznikl tím, že jak okr. soud v Topolčanech, tak i okr. fin. ředitelství v Nitře odepřely vyhověti jeho žádosti o vydání potřebných dokladů.
Okr. soud v Topolčanech odkázal ve svém projevu na usnesení vydané 23. července 1934.
V projevu okr. fin. ředitelství v Nitře bylo uvedeno, že podle jeho názoru nejde tu vůbec o záporný kompetenční konflikt.
Senát pro řešení kompetenčních konfliktů seznal, že návrh Dr. Mořice G. je podle § 6 zákona č. 3/1918 Sb. nepřípustný, protože v tomto případě ve skutečnosti nevzešel záporný kompetenční konflikt, o němž by měl rozhodovati konfliktní senát.
Podle § 4 odst. 1 uvedeného zákona je tu záporný kompetenční konflikt mezi řádnými soudy se strany jedné a správními úřady se strany druhé tehdy, jestliže otázka příslušnosti v předepsaném instančním postupu byla popřena poslední přípustnou stolicí. V projednávané věci okr. soud v Topolčanech nerozhodoval o otázce své příslušnosti a nepopřel ji, nýbrž zamítl žádost Dr. Mořice G. pro nedostatek žadatelova oprávnění požadovati nekolkované knihovní výtahy. Okr. soud jako soud první stolice rozhodl tedy ve věci samé a jeho usnesení nebylo ani napadeno opravným prostředkem, takže již z tohoto důvodu nejde o záporné rozhodnutí o příslušnosti řádných soudů, vydané poslední přípustnou soudní stolicí. Je-li tomu tak, není ani třeba dále zkoumati, zda snad okr. fin. ředitelství v Nitře jako úřad správní popřelo svou příslušnost v této věci a zda se tak stalo poslední přípustnou instancí administrativní nebo ne.
XCVIII.
Záporný kompetenční konflikt, který prý vzešel mezi kraj. soudem v Užhorodě a zem. úřadem v Užhorodě ve věci vymáhání nedoplatků za vymetání komínů.
(Usnesení z 21. prosince 1937 č. 899/37.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Ervín L., kominický mistr ve Svalavě, podal 27. května 1932 u okr. soudu v Nižních Vereckách žádost o vydání platebního příkazu proti Samuelu M. ve Svalavě pro 144 Kč s přísl. za vymetání komínu. Okr. soud vydal žádaný platební příkaz, ale žal. podal proti němu odpor a při ústním jednání 4. října 1932 vznesl námitku podle § 180 bod 3 c. s. por., že vymáhání pohledávek za kominické práce patří k příslušnosti okr. úřadu. Okr. soud v Nižních Vereckách usnesením ze 4. října 1932 námitce žalovaného vyhověl a další jednání podle § 182 o. s. por. zastavil. Na rekurs žalobcův kraj. soud v Užhorodě jako soud rekursní usnesením z 20. ledna 1933 potvrdil usnesení soudu první stolice z důvodu, že vymáhání odměn za kominické práce patří na pořad administrativní.
Ervín L. podal mimo to 16. listopadu 1932 — tedy ještě před tím, než bylo vydáno rozhodnutí rekursního soudu o jeho rekursu v uvedeném soudním sporu, — u okr. úřadu ve Svalavě žádost, aby byly vymáhány peníze podle jeho výkazu dlužných poplatků za čištění komínů. O které dlužníky a o jaké dlužné částky mu při tom šlo, nelze z předložených spisů okr. úřadu ve Svalavě vůbec seznati. Výměrem z 15. června 1934 nevyhověl okr. úřad ve Svalavě žádosti Ervína L. ze 16. prosince 1932 o vymáhání dlužných kominických poplatků cestou exekuce politické, ježto jejich vymáháni má se díti cestou soudní. Ervín L. podal proti tomuto výměru odvolání, ale zem. úřad v Užhorodě je zamítl výměrem z 8. října 1934, v jehož důvodech bylo uvedeno, že politická exekuce může býti provedena jen tehdy, je-li tu exekuční titul podle § 90 vlád. nař. č. 9/1928 Sb., ale že za takový (exekuční titul) nelze pokládati výkaz kominického mistra o nezapravených dávkách za kominické práce, třebas úředně stanovených podle § 67 živn. zákona č. 259/1924 Sb.
Ervín L. učinil pak návrh na řešení záporného kompetenčního konfliktu, který prý vznikl u vedené věci mezi kraj. soudem v Užhorodě a zem. úřadem v Užhorodě.
Ve svých projevech setrvaly jak krajský soud v Užhorodě, tak i zem. úřad v Užhorodě na názorech obsažených v jejich rozhodnutích. Senát pro řešení kompetenčních konfliktů seznal, že návrh Ervína L. je podle § 6 zákona zákona č. 3/1918 Sb. nepřípustný, vycházeje při tom z těchto úvah:
Podle § 4 odst. 1 uvedeného zákona je tu záporný kompetenční konflikt mezi řádnými soudy se strany jedné a správními úřady se strany druhé tehdy, jestliže otázka příslušnosti v předepsaném instančním postupu byla popřena poslední přípustnou stolicí. Tomuto ustanovení jest rozuměti tak, že vznik záporného kompetenčního konfliktu předpokládá, že otázka příslušnosti byla popřena v téže věci, a to jak poslední přípustnou instancí soudní, tak i poslední přípustnou instancí administrativní. O tutéž věc by šlo, kdyby bylo rozhodováno jak řádnými soudy, tak i správními úřady o totožném předmětu a mezi týmiž stranami.
V projednávaném případě nelze však podle stavu spisů říci, že soudy se strany jedné a správní úřady se strany druhé rozhodly v jedné a téže věci, neboť předmětem soudního řízení a rozhodování byl jen nárok žalobce Ervína L. proti žalovanému Samuelu M. na zaplacení částky 144 Kč s přísl., kdežto předmětem řízení a rozhodování úřadů správních byla povšechná žádost Ervína L. o vymáhání dlužných poplatků za čištění komínů, ze které nelze vůbec seznati, že by mezi těmito dlužnými poplatky byl zahrnut také onen poplatek, jehož zaplacení se Ervín L. domáhal tehdy ještě pořadem soudním proti Samuelu M.
Mimo to jest uvážiti, že zem. úřad v Užhorodě jako poslední přípustná instance administrativní odůvodnil zamítnutí odvolání Ervína L. v podstatě tím, že žádaná exekuce politická může býti provedena jen tehdy, je-li tu exekuční titul podle § 90 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., a že za takový exekuční titul nelze pokládati výkaz kominického mistra o nezapravených dávkách za kominické práce. Z tohoto odůvodnění vyplývá, že zem. úřad v Užhorodě jako poslední přípustná instance administrativní rozhodl ve skutečnosti o jiné otázce, nežli kraj. soud v Užhorodě. Tento soud totiž jasně popřel otázku příslušnosti řádných soudů ve sporu o zaplacení určité odměny za práce kominické, kdežto zem. úřad v Užhorodě se nevyslovil o tom, zda by správní úřad byl nebo nebyl příslušný rozhodovati o nároku na zaplacení kominických poplatků a zda by tedy bylo nebo nebylo lze se domoci o nich vykonatelného rozhodnutí úřadů správních, nýbrž omezil se na rozhodnutí, že žádost Ervína L. o vymáhání dlužných poplatků za kominické práce je zamítnouti již proto, že pouhý výkaz kominického mistra o nezapravených dávkách za kominické práce není exekučním titulem pro politickou exekuci podle § 90 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.
V rozhodnutí zem. úřadu v Užhorodě nelze tedy spatřovati popření příslušnosti správního úřadu, pravý smysl rozhodnutí zem. úřadu je zamítnutí žádosti strany pro nedostatek věcných podmínek. Nevzešel tedy záporný kompetenční konflikt, o němž by mohl rozhodovati konfliktní senát. XCIX.
Domnělý záporný kompetenční konflikt mezi soudem mládeže v Bratislavě a zem. úřadem v Bratislavě, vzniklý ve věci přestupku Jana M. v Ivánce pri Dunaji.
(Usnesení z 21. prosince 1937 č. 909/37.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Okr. úřad v Bratislavě odsoudil rozsudkem z 13. ledna 1934 Františka M. a Jana M. z Ivánky n. D. pro přestupek odcizení 3 akátů z lesa Valdexa B. z Ivánky n. D. v ceně 75 Kč podle § 90 zák. čl. 31:1879 k pokutám po 37,50 Kč. Zem. úřad zrušil rozsudkem z 2. února 1934 rozhodnutí okr. úřadu, pokud se týká Jana M., a nařídil, aby spisy byly postoupeny příslušnému okr. soudu ke kompetentnímu řízení, protože Jan M., narozený 18. října 1916, byl v době spáchání souzeného činu teprve 17 let, tedy podle § 2 zákona č. 48/1931 Sb. mladistvý.
Soud mládeže v Bratislavě se podle usnesení z 23. dubna 1934 nepokládá za příslušný, protože tu jde o lesní přestupek, v kterém přísluší řízení podle § 117 zák. čl. 31:1879 policejnímu trestnímu soudu, a předložil zároveň spisy senátu pro řešení kompetenčních konfliktů.
K vyzvání předsedy konfliktního senátu nebylo podáno zvláštních vyjádření až na to, že se zem. úřad v Bratislavě v předloze příslušných spisů dovolával právních předpisů, kterými se při rozhodování věci řídil.
Podle § 4 zákona č. 3/1918 Sb. kompetenční konflikt záporný tu jest, když otázka příslušnosti v předepsaném instančním postupu poslední přípustnou stolicí byla popřena. V souzeném případě však tento předpoklad splněn není a jeví se proto návrh nepřípustným. Je nepřípustný totiž proto, že rozhodnutí soudu mládeže v Bratislavě, kterým uznal svou příslušnost, podléhalo podle §§ 545 a násl. zák. čl. 33:1896 o s. tr. poř. dalšímu opravnému řízení, k němuž tu nedošlo. Nebyla tudíž řešena otázka příslušnosti v předepsaném instančním postupu poslední přípustnou stolicí soudní.
Citace:
Dodatek II.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 1203-1231.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).