Č. 12939.

Školství: * Příslušnosti, jež min. nař. z 11. února 1888 č. 19 ř. z. o habilitaci soukromých docentů na universitách přikazuje do působnosti profesorského sboru, nejsou výkonem subjektivních práv samosprávné korporace, nýbrž plněním úředních povinností profesorského sboru jako orgánu státní správy vyučovací.
(Nález z 14. června 1937 č. 8836/34.)
Věc: Profesorský sbor lékařské fakulty university Komenského v Bratislavě proti rozh. min. škol. a nár. osvěty v Praze z 2. prosince 1933 o habilitačním řízení.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. Důvody: Ve schůzi profesorského sboru lékařské fakulty university Komenského v Bratislavě konané 25. října 1933 usneseno bylo 11:9 hlasům nepřipustiti MUDr. Jaroslava S., primáře státní nemocnice v Košicích, k habilitačnímu řízení z oboru psychiatrie a neurologie. Ve schůzi ohlášeno menšinou současně minoritní votum a usneseno dále odeslati žádost min. škol. a nár. osvěty a uvědomiti zároveň žadatele o zamítnutí jeho žádosti. Usnesení sboru spolu s minoritním votem předloženo bylo pak děkanstvím lákařské fakulty žal. úřadu.
Nař. výměrem vrátil žal. úřad spisy této věci se týkající děkanství lékařské fakulty s tím, aby v habilitačním řízení bylo pokračováno podle § 7 habil. řádu, ježto profesorský sbor usnesením z 25. října 1933 většinou hlasů žadatele sice odmítl, omezil se však na pouhé odhlasování a nezabýval se důvody, pro které k odmítnutí žadatele dospěl. Takovéto opatření se příčí zákonu, poněvadž není v moci profesorského sboru, aby žadatele o habilitaci zamítl bez udání důvodů, řečené usnesení nemůže tedy míti právní účinnosti. Ze spisů nevyplývá a není ani jinak po formální stránce prokázáno, že proti žadateli byly důvody podle § 5 habil. řádu, takže profesorský sbor má přistoupiti k dalšímu řízení habilitačnímu a v něm pokračovati. Proti tomuto rozhodnutí je podána stížnost profesorského sboru lékařské fakulty university Komenského v Bratislavě.
Zkoumaje nejen z popudu stížnosti samotné a odvodního spisu žal. úřadu, ale i z moci úřední předpoklady své kogniční činnosti s hlediska § 2 zákona o ss, zjistil soud — jak plyne zcela nepochybně z oddílu C stížnosti — že profesorský sbor vystupuje zde jako orgán fakulty na obranu tvrzených práv této fakulty jako právnické osoby.
Nss vyslovil již v nálezu Boh. A 1596/22 právní názor, že všeobecně není možno říci, že sbor profesorský, pokud představuje fakultu university, nemá za sebou právního subjektu, a není proto možno sboru profesorskému zásadně a naveskrz uzavírati cestu k nss vedoucí, byť i sbor tento — jak v nálezu tom dovoděno — v některých svých funkcích měl povahu jen úřadu státního. Bylo by proto přiznati mu stížnostní legitimaci. Leč právě proto, že funkce sboru nejsou právnicky stejnorodé, nýbrž jednou funkce orgánu korporace, po druhé funkce státního úřadu, bylo zkoumati, ke které sféře právní náleží právě ona funkce sboru profesorského, v níž pokládá sbor fakultu za zkrácenou v jejích právech, a zdali v této sféře je vůbec místo pro subjektivní práva, jež nař. rozhodnutím mohla by býti zkrácena. Při zkoumání této otázky neměl soud příčiny odchýliti se od zásad uložených v cit. svém nálezu o struktuře a povaze university, resp. fakult universitních přes to, že nález ten se týkal profesorského sboru a lékařské fakulty university Karlovy v Praze, neboť i universita Komenského v Bratislavě, o niž v daném případě jde, byla zřízena zákonem č. 375/1919 Sb. (ohledně pojmenování viz nař. č. 595/1919 Sb.) jako státní universita o čtyřech fakultách a nařízením č. 8/1927 Sb., vydaným ve smyslu § 2 cit. zákona, byly vztaženy na ni, resp. její činnost (zejména i ohledně organisace, studia, zkoušek, nabytí akademických hodností, habilitace soukromých docentů, úpravy právních poměrů studenstva a úpravy služebních a platových poměrů zaměstnanců při ní ustanovených) vydané a dosud platné předpisy o úpravě dotyčných poměrů pro všechny ostatní university republiky Československé. Tyto předpisy a zákonný stav jimi vytvořený byly podkladem úvah v cit. již nálezu Boh. A 1596/22 a možno z nich i v daném případě vycházeti a odvolávati se podle § 44 jedn. řádu pro ss i na bližší odůvodnění v nálezu tom. Historický vývoj a stav vysokého školství v Uhrách nepřichází tu pak vůbec v úvahu a tudíž ani ne otázka, zda »býv. maď. universita v Bratislavě«, jak se o ní mluví v zákoně č. 375/1919 Sb., byla universitou takovou, jakou byly úplné vědecké universitní ústavy v Budapešti a Kološváru, zda a jaké postavení a povahu v důsledku toho měla tato universita, resp. její fakulty, a v jakém směru mohla se uplatňovati korporační povaha této instituce. Neboť, byla-li podle § 1 zákona č. 375/1919 Sb. zřízena na místě býv: maď. university československá státní universita v Bratislavě, je z toho, jakož i z § 2 cit. zákona, ukládajícího provedení zákona vládě bez jakéhokoliv omezení, a z celého prov. nař. č. 8/1927 Sb. patrno, že šlo tu o zřízení naprosto nového československého státního ústavu, který v ničem nechtěl navazovati na maďarský ústav dřívější, nýbrž naopak na ústavy, jak byly ustrojeny v Čechách a na Moravě, a to zejména i po té stránce, jak dlužno posuzovati ty které funkce, v nichž profesorský sbor některé fakulty této university vystupuje na obranu práv fakulty.
V daném případě stěžuje si profesorský sbor proti výroku min. škol., jímž bylo děkanství lékařské fakulty bez odvolání strany nařízeno, aby v habilitačním řízení týkajícím se MUDra S., ukončeném již podle § 5 habil. řádu usnesením sboru o nepřipuštění jmenovaného k habilitačnímu řízení, bylo pokračováno podle § 7 habil. řádu.
Habilitace soukromých docentů se řídí podle § 1 odst. 2 vlád. nař. ze 17. února 1927 č. 8 Sb., vydaného na základě § 2 zákona č. 375/1919, předpisy obsaženými v nař. býv. min. věcí duchovních a vyučování z 11. února 1888 č. 2390, č. 19 ř. z., vydaném na základě nejv. rozhodnutí z 4. února 1888, jímž nahrazen byl »provisorní« habilitační řád, vydaný pouhým min. výnosem z 19. prosince 1848 č. 8175 a uveřejněný pod č. 37 ř. z. z r. 1849, k němuž postupem času vydány doplňující předpisy. Tímto předpisem upravila státní správa vyučovací, jakým způsobem možno vydobýti veniae docendi. Za její udělení dlužno žádati s příslušnými doklady u sboru profesorského (§ 5), který má při závadách v § 6 vytčených žádost habilitační ihned zamítnouti, jinak však pokračovati v habilitačním řízení podle §§ 7, 8, 9, 10 a podle jeho výsledků veniam docendi uděliti nebo žádost zamítnouti (§ 10 in fine). Usnesení sboru o udělení veniae docendi stane se však perfektním teprve potvrzením ministrovým; k témuž ministru může také rekurovati žadatel, jemuž usnesením sboru byla venia docendi odepřena (§ 11), a to, poněvadž není tu nijakého zvláštního rozeznávání, ať již usnesení to učiněno bylo podle § 6, či v dalších stadiích upravených předpisy §§ 8 až 10. Konečně vedle některých dispensí upravuje se tu i zánik veniae docendi. Z toho, že státní správa vyučovací podle těchto předpisů udělení veniae docendi potvrzuje a o jejím odepření v cestě instanční rozhoduje, plyne, že nejen min. škol., ale i dotyčné universitní orgány povolané ke spolupůsobení při udílení veniae docendi vystupují zde nikoliv u výkonu nějakých korporačních práv university, nýbrž jako orgánové vyučovací správy státní u výkonu povinností, jež jim plynou ze správy státního vyučovacího ústavu. Pouhá okolnost, že podle cit. předpisů na udílení veniae docendi se usnáší profesorský sbor, nestačí k tomu, aby tento akt byl uznán za korporační právo dotyčné fakulty, neboť — jak se praví v cit. již nálezu Boh. A 1596/22 — rozšíření stejně jako založení určité samosprávy universitní a korelátní s ním zúžení sféry ústavu státního (jakým je podle § 1 zákona č. 375/1919 Sb. i universita Komenského v Bratislavě, pro niž podle § 1 nař. č. 8/1927 Sb. platí i cit. habil. řád z r. 1888), znamenající vlastně limitaci moci státní, není možné mysliti si jinak, než ve formě zákona (zásada nyní positivně vyslovená v § 91 úst. list.). Takový zákon však vydán nebyl, ani dříve, ani později, a nelze takové zákonné založení korporačních práv vyčisti ze zákona organisačního č. 63/1873 ř. z., podle nař. č. 8/1927 Sb. i pro universitu Komenského v Bratislavě platného. Zákon ten, jak bylo již řečeno v cit. nál. Boh. A 1596/22, týkal se jen organisace úřadů akademických a většina jeho ustanovení se kryla téměř doslovně se zákonem dřívějším z r. 1849, při čemž podstatné kusy práva universit nebyly jím vůbec dotčeny. Jádrem instituce zůstal i tu ústav státní. Jest ovšem pravda, že i v tomto zákoně lze spatřovati založení určitých práv universitní korporace, jak jsou patrna z § 14, leč jest otázkou, zda pod taková práva bylo by lze zahrnouti i práva, jak je konstruuje stížnost v daném případě.
Podle § 14 odst. 2 č. 1 org. zákona univ. zvláště přísluší každé fakultě »die náchste Sorge für die Vollstandigkeit der Lehrvorträge auf dem ihr anvertrauten Gebiete der Wissenschaften und das Recht, für Besetzung von Professuren Antrage an den Unterrichtsminister zu stellen « Z tohoto znění zákona se snaží stížnost dovoditi, že zabezpečení úplnosti přednášek nelze provésti jinak, než že fakulta pro nové obory vědní (resp. při odštěpení z většího oboru) tvoří nejprve docentury, že tudíž udělení veniae docendi, zahrnuté v právu fakulty, »míti nejbližší péči o úplnost přednášek na svěřeném jí poli vědním«, je právem fakulty jako právnické osoby a že fakulta, resp. její orgán jest oprávněn se brániti, jestliže jí toto právo bylo aktem správního úřadu bezprávně omezováno, a to tím spíše, když docenti jsou studnicí, z níž se takřka bezvýhradně vybírají universitní profesoři, při jichž jmenování má fakulta rovněž jako právnická osoba právo činiti návrhy.
O povaze práva návrhu při obsazování míst universitních profesorů pojednal soud již v cit. svém nál. Boh. A 1596/22, leč z tohoto práva, i kdyby bylo je uznati za právo korporace a nikoli za výkon správy ústavu státního, nelze ještě nic vyvozovati pro právo na jmenování docentů, resp. udílení veniae legendi; v první řadě již proto ne, že při výslovném ustanovení o právu při jmenování profesorů, nedostatek takového ustanovení ohledně docentů mluví spíše proti takovému exten- sivnímu výkladu, neboť nasvědčuje tomu, že připouštění docentů k právům v tomto paragrafu vytčeným nepatří. Ostatně proti takovému extensivnímu výkladu stavěla by se v cestu zásada, že omezování státní moci při ústavu státním ve prospěch korporace universitní je možné jen zákonem, kterážto zásada by sotva připouštěla konkludentní výklady, nýbrž by vyžadovala jasného a jakoukoli pochybnost vylučujícího výslovného ustanovení v zákoně. Proti konstrukci práva, jak ji činí stížnost z obsahu práva »nejbližší péče o úplnost přednášek«, mluví pak — i když se připustí, že právo této »nejbližší péče« je skutečně výlučným právem korporace universitní — jiná ustanovení téhož zákona. Neboť praví-li se v § 2 odst. 3 téhož organ. zákona, že soukromí docenti jsou učitelé státem připuštění (kterážto otázka nemá co činiti s tim, zda jde tu o postavení ve službě státní — srov. Budw. 772/1880), plyne z toho, že od státu, resp. státní správy vyučovací pramení jich připuštění, tedy udělení veniae legendi, z čehož je patrno, že fakulta, resp. profesorský sbor, usnášeje se na udělení veniae legendi (ve smyslu § 6 až 10 habil. řádu), jedná jako orgán ústavu státního a nikoliv orgán korporace. Tak také hleděla ostatně na věc státní správa vyučovací při úpravě i jiných otázek s právními poměry docentů souvisejících, na př. při úpravě kolejného nař. č. 310/1850, vydaným — stejně jako habil. řád — na základě nejv. rozhodnutí a změněným již za doby absolutistické bez nejv. rozhodnutí prostým nař. min. č. 37/1853 ř. z. Právě při ustanovení § 2 odst. 3 organ. zákona č. 63/1873 ř. z. není možný extensivní výklad práva fakultě příslušejícího podle § 14 odst. 3 č. 1 tím spíše, když pouhá »nejbližší péče« o to, aby obor vědní fakultní péči svěřený se celý obrážel v přednáškách, resp. byl jimi do všech detailů zachycen, nedotýká se ještě řízení, jímž má býti postaráno o opatření, resp. ustanovení či připuštění potřebných osob učitelských. I kdyby tedy vůbec bylo možno pomocí navrhovacího práva korporace při obsazování profesorských míst, založeného v témž § 14 org. zákona, vykládati obsah oné »nejbližší péče o úplnost přednášek« v tom smyslu, že je v ní obsaženo i právo, jak je konstruuje stížnost, nelze již při existenci ustanovení § 2 odst. 3 org. zákona výkladu toho udržeti (arg. slova: von diesem [vom Staate] nur zugelassene Lehrer), neboť z ustanovení toho je zřejmo, že stát připouští docenty a že orgánové při tomto připouštění účastnění jednají jako orgánové správy státní.
Z toho však plyne, že kompetence, které habilitační řád z r. 1888 v celém habilitačním řízení, ukončeném i v případě udělení veniae legendi teprve potvrzením státní správy vyučovací (ministrem), přikazuje profesorskému sboru, jsou pouhé příslušnosti státního úřadu správního bez všelikého příměsku práv subjektivních. Vykonávaje tuto příslušnost, neužívá tedy profesorský sbor práv svých či fakultních, nýbrž plní prostě svoji funkci a svou služební povinnost. Již proto nemůže se s úspěchem ochrany nějakých práv dovolávati, kdyžtě práv toho specifického obsahu, jak je stížnost konstruuje, nebylo možno z norem sem spadajících, pokud by mohly býti schopným zdrojem subjektivních práv fakulty nebo profesorského sboru, vyvoditi.

Citace:

Č. 12939.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 706-710.