Č. 13068.
Živnostenské právo: 1. Také pochybnost vzešlou o rozsahu práv živnostenských s hlediska zákona č. 155/1925 Sb. rozhoduje politický úřad zem. podle § 36 živn. řádu. — 2. Zednický mistr, který přeložil svoji živnost ze Slovenska na území, kde plati zákon o stavebních živnostech č. 193/1893 ř. z., jest oprávněn provozovati živnost zednického mistra v rozsahu § 3 tohoto zákona.
(Nález z 18. listopadu 1937 č. 13237/37.)
Prejudikatura: ad 2. Boh. A 10896/33.
Věc: Josef K. v Moravských Bránicích proti rozh. min. obchodu z 26. března 1934 o rozsahu živn. oprávnění.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje.
Důvody: St-l nabyl koncese zednického mistra podle vlád. nař. z 26. května 1925 č. 103 Sb. K jeho žádosti ze 7. ledna 1927, aby mu za účelem přeložení živnosti do Moravských Bránic byla udělena příslušná koncese, propůjčila mu bývalé zem. správa politická v Brně výměrem z 1. února 1927 koncesi k provozování živnosti mistra zednického se stanovištěm v Moravských Bránicích. Z podnětu trestního řízení proti st-li pro přestupek § 17 zákona č. 193/1893 ř. z. a § 3 vlád. nař. č. 103/1925 Sb. bylo zem. úřadem v Brně k návrhu okr. úřadu tamtéž zavedeno řízení podle § 36 odst. 2 živn. řádu o rozsahu živnostenského oprávnění st-lova. Po provedeném řízení rozhodl zem. úřad na základě posléze cit. ustanovení výměrem z 22. listopadu 1932, že st-l jako majitel živnostenského oprávnění znějícího na živnost zednického mistra, nabytého přenesením koncese murárského mistra ze Slovenska, překročil rozsah svého živnostenského oprávnění tím, že bez dozoru stavitele provedl od 2. listopadu 1931 v Pršticích stavbu rodinného domku, jehož šířka měřila 18 m a hloubka 6 m. Toto své rozhodnutí založil zem. úřad na právním názoru, že zednický mistr, který nabyl svého živnostenského oprávnění podle předpisů platných na Slovensku a Podkarpatské Rusi, může na základě zákona č. 155/1925 Sb. toto své oprávnění vykonávati na ostatním území čsl. státu (tedy v oblasti, na níž platí zákon č. 193/1893 ř. z.) jen v rozsahu, v jakém může živnost tu vykonávati na Slovensku nebo na Podkarpatské Rusi.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lovo a výměr 1. stolice potvrdil.
Stížnost podaná na toto rozhodnutí vytýká především po stránce formální, že v daném případě nebylo předpokladů pro zavedení řízení a rozhodování podle § 36 odst. 2 živn. řádu a uplatňuje zároveň jako vadu řízení, že se žal. úřad s obdobnou rekursní námitkou vůbec nevypořádal. Námitky tyto neuznal nss důvodnými.
Je sice pravda, že se žal. úřad v nař. rozhodnutí s námitkou odvolání uplatňující nedostatek podmínek pro rozhodování podle § 36 odst. 2 živn. řádu o rozsahu živnostenského oprávnění st-lova zvláště nezabýval. Než pustiv se do věcného řešení sporu a zamítnuv odvolání in toto, zamítl tím implicite i posléze zmíněnou námitku. To pak učinil po názoru soudu právem.
V § 36 odst. 1 živn. řádu se stanoví, že rozsah práva živnostenského sluší posuzovati podle obsahu živnostenského listu nebo koncese, šetříc při tom předpisů obsažených v následujících paragrafech. V dalším odstavci tohoto paragrafu se praví, že vzniknei-li pochybnost o rozsahu práv živnostenských, rozhodne ji politický úřad zem., vyslechna obchodní a živnostenskou komoru, která o věci té slyšeti má zřízenou snad odbornou jednotu společenstevní a příslušné společenstvo. Z doslovu těchto předpisů, jakož i z jejich vzájemné souvislosti plyne — jak vyslovil tento soud již v nálezu Boh. A 8681/1930, k jehož bližšímu odůvodnění se podle § 30 jedn. řádu pro nss č. 191/1937 Sb. odkazuje — že zem. úřad politický, rozhoduje podle § 36 odst. 2 živn. řádu, není povolán řešiti abstraktní otázku rozsahu živnostenského oprávnění celé kategorie s platností všeobecnou, nýbrž jediné a výhradně otázku, zda konkrétní živnostenská oprávnění určité osoby, jejíž projednávaná záležitost zavdala podnět k pochybnosti, zahrnuje v sobě právo provozovati živnost v rozsahu, jenž se stal sporným. Podnět k tomuto řízení může zavdati, jak nss již opětovně vyslovil (srov. na př. Boh. A 9487/31, 10373/33, 10810/33 a j.), zejména i trestní řízení zavedené proti majiteli živnostenského oprávnění pro jeho překročení. Je tudíž opačné stanovisko stížnosti vyznívající v ten smysl, že ustanovení § 36 odst. 2 živn. řádu má za účel abstraktní vymezení rozsahu té které živnosti bez zřetele na určité konkrétní živnostenské oprávnění a že toto řízení nemá místa v případě stíhání živnostníka pro překročení živnostenského oprávnění, právně mylné.
Podle toho, co shora uvedeno, je tedy předmětem řízení a rozhodování podle § 36 odst. 2 živn. řádu rozsah určitého, konkrétního živnostenského oprávnění. Ale pak nelze shledati, že by zavedení tohoto řízení mohla brániti právní moc koncesního dekretu st-li vydaného bývalou zem. správou politickou v Brně, jak zato má stížnost, kdyžtě existence tohoto pravoplatného dekretu je právě nutným předpokladem pro zavedení dotyčného řízení.
V daném sporu šlo o to, zda zednický mistr, přeloživ svou koncesi, nabytou podle předpisů platných na Slovensku, na území země Moravskoslezské, na němž platí zákon č. 193/1893 ř. z., může ji na tomto území provozovati v rozsahu stanoveném zákonem č. 193/1893 ř. z., či jen v rozsahu stanoveném zákonem č. 103/1925 Sb., v jakém ji může vykonávati na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Že o této otázce v průběhu trestního řízení zavedeného proti st-li okr. úřadem v Brně vzešla pochybnost, a že tudíž i po této stránce byl splněn předpoklad pro zavedení řízení podle § 36 odst. 2 živn. řádu, stížnost nepopírá a vzhledem k obsahu správních spisů by právem ani popírati nemohla. Vytýká toliko, že pochybnost nevzešla o rozsahu živnostenského oprávnění zednického mistra podle zákona č. 193/1893 ř. z.; než o rozsah tohoto živnostenského oprávnění v daném sporu nešlo, nýbrž, jak shora naznačeno, o rozsah podle zákona č. 155/1925 Sb. Je proto zmíněná okolnost pro otázku byly-li in concreto dány předpoklady pro řízeni podle § 36 odst. 2 živn. řádu, nerozhodná. Jsou tudíž obě svrchu zmíněné formální námitky stížnosti bezdůvodné.
Naproti tomu musil soud dáti stížnosti za pravdu ve věci samé. Na sporu — jak již výše bylo řečeno — jest otázka rozsahu živnostenského oprávnění zednického mistra, nabyvšího koncese na Slovensku a přeloživšího svou živnost ze Slovenska na území, na kterém platí zákon č. 193/1893 ř. z. Touto otázkou zabýval se nss, a to právě ve věci dnešního st-le, již v nálezu z 28. listopadu 1933 č. 19396/32 Boh. A 10896/33, jehož se také stížnost dovolává. V tomto nálezu, opíraje se o předpis § 2 zákona č. 155/1925 Sb., vyslovil právní názor, že zednický mistr, který svoji živnost přeložil ze Slovenska na území, kde platí zákon o stavebních živnostech č. 193/1893 ř. z., jest oprávněn živnost tuto prováděti v rozsahu § 3 tohoto zákona. Na tomto právním názoru setrval soud i v dnešním případě a k jeho odůvodnění odkazuje podle § 30 jedn. řádu pro nss č. 191/1937 Sb. na důvody cit. nálezu. Založil-li tudíž žal. úřad své rozhodnutí na stanovisku opačném, vyložil si mylně zákon a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zákona o nss č. 164/1937 Sb.