Č. 14031.

Církevní věci: 1. * Místem při správě farního úřadu, které je podle ustanovení § 7 odst. 1 vlád. nař. č. 124/1928 Sb. bez dalšího průkazu pokládati za místo systemisované se souhlasem státní správy kultové, není místo pravoslavného duchovního v náboženské obci, jejíž stanovy vzala státní správa kultová podle ustanovení § 3 odd. 2 ústavy pravoslavné církve (nař. z 10. srpna 1868 č. 108 R. T.) na vědomí teprve po dni 1. ledna 1926. — 2. * Církevní obec pravoslavné církve je s hlediska státní správy kultové považovati za zřízenou ve smyslu ustanovení 2. odd. § 3 nař. z 10. srpna 1868 č. 108 R. T. teprve dnem, kdy byly její stanovy příslušnou správní vrchností vzaty na vědomí.
(Nález z 22. prosince 1937 č. 4677/4-35.)
Věc: Petr U. v Zavidově (adv. Dr. František Barnet z Prahy) proti rozh. min. škol. a nár. osvěty v Praze z 2. května 1935 o kongrue.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Výměrem zem. úřadu v Užhorodě z 23. prosince 1933 vzato na vědomí, že byl st-l ustanoven duchovním správcem pravoslavné farnosti v Zavidově. Důsledkem toho poukázána st-li počínajíc dnem 1. listopadu 1933, t. j. od prvního dne měsíce jdoucího po dni vyhlášení systemisace pravoslavných farností, záloha na kongruu s tím, že definitivní úprava bude provedena po stanovení místního důchodu uvedené farnosti. Dalším výměrem z 29. listopadu 1934 zastavena st-li dnem 1. listopadu 1933 výplata zálohy na kongruu a od téhož dne přiznány mu definitivní kongruové požitky. Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad k odvolání st-lovu toto: Požitky byly st-li jako pravoslavnému faráři v Zavidově přiznány teprve od 1. listopadu 1933, poněvadž obě pravoslavné duchovní stanice, na nichž působil, resp. působí, t. j. Kanora a Zavidovo, byly státně systemisovány teprve výnosem min. škol. a nár. osvěty z 10. června 1933, který byl vyhlášen výměrem zem. úřadu v Užhorodě ze 14. října 1933. Poněvadž však rozhoduje datum výnosu min. škol. a nár. osvěty, vydaného v dohodě s min. fin., přiznává min. nárok na kongruu, resp. doplnění kongruy, již od 1. července 1933. Naproti tomu nevyhovělo min. vlastnímu obsahu odvolání, neboť úředním šetřením bylo zjištěno, že sice v Kanoře a v Zavidově působili před systemisováním obou těchto duchovních stanic výše uvedeným výnosem min. školství, tedy ode dne 1. ledna 1926, pravoslavní duchovní, avšak nebyli jako duchovní při správě farních úřadů nebo jiné veřejné duchovní správě, nýbrž jen jako misionáři. Proto nemůže se st-l právem dovolávati ani ustanovení § 1 odst. 6 zákona č. 122/1926 Sb., neboť podle tohoto ustanovení byl by musil požívati podle předpisů před 1. lednem 1926 platných kongruy snížené. V té době neměl však vůbec nároku na kongruu a působil na místech nesystemisovaných. Poukaz na kongruovou věc J. I. je nevhodný, resp. nepřípustný, neboť nárok st-le na doplnění kongruy nutno posuzovati podle platných kongruových nařízení a nikoli podle způsobu, jak upravena byla kongrua jiného duchovního, tedy na podkladě jiné skutkové podstaty.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Na sporu je pouze otázka, od kterého dne má st-l stihatelný nárok na přiznání kongruového doplňku ve smyslu zákona č. 122/1926 Sb. a vlád. nař. č. 124/1928 Sb. Stížnost v úvodu požaduje sice zcela všeobecně, aby nař. rozhodnutí bylo zrušeno, pokud se jím st-li odpírá nárok na kongruu a její zvýšení od 11. února 1924 do 1. července 1933, leč v dalším svém obsahu provádí tuto námitku toliko, pokud jde o období ode dne 1. ledna 1926. Jedině v tomto směru jde o námitku řádně konkretisovanou s hledisek § 18 zákona o ss č. 36/1876 ř. z. a musil proto soud námitku tu, pokud jde o dobu před 1. lednem 1926, ponechati mimo okruh svých úvah. Pokud pak námitka ta se dotýká i otázky zvýšení kongruového doplňku, má zřejmě na mysli tříleté postupy do vyšších stupňů a dojde svého zásadního vyřešení v odpovědi, která bude dána na otázku, od kterého dne měl st-l nárok na přiznání kongruy. Nebylo proto třeba, aby ji soud dále zvlášť sledoval, a to tím spíše, když stížnost v jiných směrech námitku tu ani neprovádí. Jen v těchto mezích bylo tudíž přezkoumati nař. rozhodnutí. Toto odmítlo přiznati st-li kongruu již od 1. ledna 1926 z toho důvodu, že duchovní stanice v Kanoře a Zavidově, na nichž st-l působil, byly teprve za účinnosti zákona č. 122/1926 Sb. státně systemisovány, a to výnosem min. škol. a nár. osvěty z 10. června 1933. Poněvadž pak cit. zákona poskytuje v § 1 nárok na kongruu duchovenstvu kongruálních církví... činnému při správě farních úřadů, jakož i jiné duchovní správě na místech »systemisovaných se souhlasem státní správy kultové...«, je zřejmo, že žal. úřad odmítl přiznati st-li nárok na kongruu od 1. ledna 1926 z toho důvodu, že v té době nebyla splněna podmínka tohoto nároku, ježto chyběl státní souhlas se systemisací duchovní stanice. Než po názoru žal. úřadu nebyly dány ani předpoklady, aby takový státní souhlas mohl býti presumován, jak to připouští ustanovení § 7 odst. 1 vlád. nař. č. 124/1928 Sb., kdyžtě pravoslavní duchovní, kteří 1. ledna 1926 v Kanoře a Zavidově působili, nebyli tam činni jako duchovní při správě farních úřadů.
Stížnost naproti tomu dovozuje, že duchovní stanice v Zavidově existovala již 1. ledna 1926, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 122/1926 Sb., st-l byl v té době na ní pravoplatně ustanoveným farářem a stanice ta byla trvale obsazena již 1. ledna 1926, takže ji bylo bez dalšího ve smyslu § 7 odst. 1 nař. č. 124/1928 Sb. považovati za systemisovanou se souhlasem státní správy. Má proto st-l podle názoru stížnosti již od 1. ledna 1926 nárok na kongruu. Dokazuje tedy stížnost, že v daném případě byly splněny předpoklady, aby státní souhlas se systemisací duchovní stanice byl ve smyslu předpisu § 7 odst. 1 cit. nař. presumován. Činí však tak neprávem.
Podle § 7 odst. 1 nař. č. 124/1928 Sb. pokládají se bez dalšího průkazu za místa systemisovaná se souhlasem státní správy kultové při správě farních úřadů, jakož i jiné veřejné duchovní správě všechna místa duchovních při správě farních úřadů, jakož i jiné veřejné duchovní správě, která byla 1. ledna 1926 trvale obsazena. Nejde-li tedy o duchovní místa »při jiné veřejné duchovní správě«, je podle cit. ustanovení podmínkou, aby bylo možno určité místo považovati za systemisované se souhlasem státní správy kultové, v prvé řadě to, že jde o místo duchovního při správě farního úřadu. K tomu přistupuje ještě další podmínka, že takové místo bylo 1. ledna 1926 trvale obsazeno. Z uvedeného plyne, že, není-li splněna již primární podmínka, t. j. že jde o místo při správě farního úřadu, existujícího již 1. ledna 1926, nepřichází vůbec v úvahu presumce státního souhlasu se systemisací místa ve smyslu § 7 odst. 1 nař. č. 124/1928 Sb.
S tohoto hlediska zabýval se proto soud nejprve těmi vývody stížnosti, které svým obsahem dovozují, že je splněna právě uvedená primární podmínka. Že šlo o místo při správě farního úřadu, dokazuje stížnost tím, že pravoslavná církevní obec v Zavidově byla zřízena již v prosinci 1925 a že zřízení této farní obce, jakož i ustanovení st-le farářem této parochie bylo řádně ohlášeno župnímu úřadu v Mukačevě 24. ledna 1926. Tím bylo prý plně vyhověno podmínkám, zejména i postulátu §§ 1 a 8 odd. 1. a §§ 1 a 3 odd. 2. nař. z 10. srpna 1868 č. 108 R. T. z r. 1868, podle nichž k systemisaci pravoslavné náboženské obce a parochie je zapotřebí jen to, aby zřízení jich vyslovila pravoslavná konsistoř a oznámila zřízení příslušnému správnímu úřadu. Podle toho má stížnost na mysli ustanovení § 3 odd. 2. cit. nař. (ústava pravosl. církve), k němuž, jako k normě ve smyslu zákona č. 11/1918 Sb. platné do doby vydání nové ústavy této církve potvrzené usnesením min. rady z 6. června 1929 (výnos min. škol. a nár. osvěty z 6. prosince 1929 č. 161.181-IV, Věstník z r. 1930, str. 34) dlužno i soudu přihlédnouti, ježto jde o stav před novou církevní ústavou.
Podle cit. ustanovení § 3 odd. 2. nař. z r. 1868 může změnu hranic existujících církevních obcí, jakož i založení nových samostatných církevních obcí vysloviti toliko diecesní konsistoř (církevní župy). V obou případech konsistoř vyslechne dotyčné strany a vyrozumí o nastalé změně příslušnou správní vrchnost za tím účelem, aby ji vzala na vědomí. Dovolává-li se stížnost tohoto ustanovení, zastává tím právní názor, že byla-li pravoslavná církevní obec založena již v prosinci 1925, dlužno ji považovati za zřízenou i s hlediska zákona kongruového č. 122/1926 Sb. již před účinností tohoto zákona, t. j. před 1. lednem 1926. Tomuto názoru stížnosti nemohl však soud přisvědčiti.
Ze zákona kongruového č. 122/1926 Sb. (srov. § 1, mluvící o »systemisaci se souhlasem státní správy kultové«, z níž vychází i § 7 nař. č. 124/1928 Sb.) a z § 4 nař. č. 124/1928 Sb., vyslovujícího požadavek, aby tu byl nejen souhlas státní správy kultové se systemisací místa, ale i aby se ustanovení duchovního nestalo proti vůli státní správy kultové, tak i ze zák. čl. 14:1898 (§ 2) a zákonů jej doplňujících (zejména § 2 odst. 1 a 3 zák. čl. 13:1909), plyne, že státní správa poskytuje doplňky kongruové jen duchovním na těch místech, která byla zřízena se souhlasem státní správy kultové. Nestačí tedy podle kongruových předpisů pouhé zřízení místa při duchovní správě církevní vrchnosti, nýbrž musí k němu přistoupiti souhlas státní správy kultové. Dlužno proto i při zkoumání otázky, zda jde o místo při správě farního úřadu, přihlédnouti k tomu, zda zřízení farního úřadu stalo se s vědomím státní správy kultové. Pro otázku nároku na kongruové doplňky mohly by proto uvedené skutečnosti (na př. zřízení místa, farního úřadu, náboženské obce, ustanovení duchovního) přijíti v úvahu jen od té doby, kdy státní správa kultová skutečnosti ty vzala na vědomí, a tím dala najevo, že je uznává se všemi důsledky z tohoto uznání plynoucími.
65* I když podle shora uvedeného ustanovení odd. 2. § 3 cit. nař. z r. 1868 má stížnost pravdu v tom, že zřízení nové farní obce pravoslavné a farního úřadu je věcí církevní vrchnosti, nestačí tato skutečnost sama o sobě k právní existenci jejich, ukládá-li cit. ustanovení církevní vrchnosti, že musí zřízení ta oznámiti příslušné správní vrchnosti. Z toho je zřejmo, že s hlediska státní správy kultové a s hlediska státních zákonů (nikoli s hledisek vnitrocírkevních) počátek existence farní obce a farního úřadu dlužno připnouti k onomu aktu, kterým státní správa kultová zřízení uvedených organisačních jednotek církevní správy i pro svůj obor uznala, resp. na vědomí vzala. V podstatě z těchže hledisek vychází ostatně i nová církevní ústava z r. 1929 v §§ 55 a 54. Dokazuje-li tedy stížnost existenci primární podmínky § 7 odst. 1 nař. č. 124/1928 Sb., t. j. že šlo o farní úřad existující již 1. ledna 1926 tím, že pravoslavná farní obec v Zavidově byla zřízena již v prosinci 1925 a že zřízení to bylo ohlášeno příslušné správní vrchnosti 24. ledna 1926, je již podle tvrzení samé stížnosti zřejmo, že před tímto dnem příslušná státní správní vrchnost ke zřízení farní obce v Zavidově souhlasu nedala, čili, že 1. ledna 1926 s hlediska státní správy kultové ve smyslu zákonů státních (zejm. kongruových) tato farní obec ještě právně neexistovala.
Že tomu tak, svědčí i st-lem samým předložené stanovy této farní obce, datované sice dnem 27. prosince 1925, schválené však civilní správou Podkarpatské Rusi teprve 20. ledna 1926.
Tím padá již předeslaná základní zmínka stížnosti a zůstává neotřeseno stanovisko žal. úřadu, že 1. ledna 1926 nepůsobili pravoslavní duchovní v Zavidově při správě farního úřadu, takže použití presumce státního souhlasu se systemisací místa ve shora uvedené obci ve smyslu § 7 odst. 1 nař. č. 124/1928 Sb. je již tím vyloučeno a není třeba zkoumati, zda by důkaz, že farní obec byla zřízena před 1. lednem 1926, stačil také k prokázání toho, že v té době byl již zřízen a v činnosti také farní úřad.
Za této situace nezbylo než stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost, aniž se bylo soudu třeba zabývati vývody stížnosti, jež se týkají otázky, bylo-li místo, o něž jde, 1. ledna 1926 trvale obsazeno, jak požaduje předpis § 7 odst. 1 cit. vlád. nař. č. 124/1928 Sb., neboť i kdyby v tom snad bylo stížnosti dáti za pravdu, nemohlo by nař. rozhodnutí býti zrušeno, obstojí-li, jak uvedeno, důvod, že 1. ledna 1926 st-l nepůsobil v Zavidově při správě farního úřadu.

Citace:

Č. 14031.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 1176-1180.