Č. 12938.

Justiční správa: Stálý soudní tlumočník může býti zbaven své funkce i proto, že vědomě doplnil překlad listiny právní nebo jiné výrazy, které nejsou v orginále, aniž je označil za svoje doplňky.
(Nález z 12. června 1937 č. 13258/37.)
Prejudikatura: Boh. A 12293/36.
Věc: Ph. Dr. Nišan M. v Praze proti rozh. min. spravedlnosti ze 4. června 1934 o tlumočnickém oprávnění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l byl usnesením vrch. soudu v Praze z 22. listopadu 1929 ustanoven stálým přísežným tlumočníkem řeči arménské a turecké pro překlady z těchto řečí do řeči české a německé a naopak. Usnesením z 1. prosince 1933 odňal vrch. soud v Praze st-li toto tlumočnické oprávnění, odůvodniv opatření to zjištěním učiněným ze spisů rektorátu Karlovy university v Praze o nesprávném překladu programu arménského gymnasia v Makri-Köy, který vyhotovil a kterým správný obsah uvedené listiny byl zkomolen. Tím byla porušena spolehlivost a důvěryhodnost, které jsou samozřejmým předpokladem pro působení soudního přísežného tlumočníka.«
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. spravedlnosti stížnosti st-lově, vyslovivši mimo jiné, že st-l do svého překladu přidal slova »moderní a klasické jazyky«. Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí řídil se nss těmito úvahami:
Mezi stranami není sporu o tom, že st-l, pořizuje jako přísežný tlumočník překlad programu arménské střední školy v Makri-Kóy v Turecku z jazyka arménského do češtiny, ve větě, přeložené jím slovy: »Respektujíc dnešní požadavky místních i zahraničních vysokých škol přednášejí se na této škole klasické i moderní jazyky, jakož i veškeré vědy a umění«, — přidal v překladu slova »klasické i moderní«, kterých původní (překládaný) text neobsahoval. Žal. úřad z této nesporné skutečnosti (doplnění překládaného textu určitými výrazy) usoudil, že překlad v nejdůležitější části o tom, čemu se na ústavu učí, je nesprávný proto, že vloženo do něho to, co v původním znění programu není obsaženo; jinými slovy řečeno, shledal nesprávnost překladu v tom, že neodpovídá přesně překládanému textu, tedy v jeho nepřesnosti. Vzhledem ke znění tlumočnické přísahy říditi se přesně zákony, dospěl pak k závěru, že st-l tímto postupem (nesprávným překladem), příčícím se jeho přísaze, vzbudil pochybnosti o spolehlivosti a způsobilosti tlumočnické. Stížnost považuje toto stanovisko úřadu za nezákonné, tvrdíc, že o nesprávnosti překladu nemůže býti řeči, ježto připojením oněch výrazů st-l doplnil překlad jen pro jeho větší jasnost a srozumitelnost, aniž tím pozměnil správnost jeho, resp. zvýšil doplňkem tím význam učiliště. Moderní i klasické jazyky se prý na onom učilišti skutečně přednášejí. Mimo to nešlo o překlad listiny právní, kde doplněk samovolně připojený může míti právní následky, nýbrž pouze o překlad tištěného programu školy, jehož doplnění nelze považovati za postup porušující přísahu za okolností budících pochybnost o spolehlivosti a způsobilosti. Naopak doplnění provedeno prý na základě zvláštních místních znalostí st-lových, které kvalifikaci jeho zvyšují. Tomuto stanovisku stížnosti nemohl však nss dáti za pravdu.
Jak bylo vysloveno a odůvodněno již v nálezu nss ze 17. února 1936 č. 3646/34 Boh. A 12293/36 na základě ustanovení §§ 288 a 289 nesp. pat. č. 208/1854 ř. z., dále dvorského dekretu z 22. prosince 1835 č. 109 Sb. zák. soud. (v souvislosti s výnosem min. spravedlnosti z 12. června 1897 č. 12697 Věstník min. č. 24/1897), mohou vrch. soudem za tlumočníky cizích jazyků býti ustanoveny jen osoby, o nichž vrchní soud »každým způsobenu nabyl přesvědčení, že jsou úplně znalé jazyka, pro nějž mají býti ustanoveny, a že jsou spolehlivé. Tato úplná znalost jazyka a spolehlivost je pak nezbytným předpokladem nejen pro původní ustanovení určité osoby přísežným tlumočníkem, nýbrž i pro trvání úřední činnosti tlumočníka. Dovoženo to z toho, že podle § 289 nesp. pat. č. 208/1854 ř. z. (bod 4 dv. dekr. č. 109/1835 Sb. zák. soud.) musí tlumočník, dovolávaje se výkonu tlumočnické přísahy, na konci překladu osvědčiti, že překlad přesně souhlasí s původní listinou, a potvrditi osvědčení svým podpisem a úřední pečetí. Důsledkem tohoto postavení soudního přísežného tlumočníka je pak podle § 292 nesp. pat. č. 208/1854 ř. z. (viz i bod 6 dekretu dv. č. 109/1835 Sb. zák. soud.), že překlad tlumočníka přísežně ustanoveného je tímto soudem, jakož i jinými soudy a úřady pokládati za správný. Předpisy tyto vtiskují tedy soudnímu přísežnému tlumočníku znak zvláštní důvěryhodnosti a spolehlivosti po stránce znalosti jazyka, pro který byl tlumočníkem ustanoven. Z povahy věci pak plyne — jak v cit. nálezu dále uvedeno —, že dospěje-li vrch. soud po ustanovení určité osoby tlumočníkem na podkladě provedeného šetření k přesvědčení, že předpoklady úplné znalosti jazyka a spolehlivosti u ustanoveného tlumočníka nejsou dány, jest oprávněn a ve veřejném zájmu i povinen osobě takové udělené tlumočnické oprávnění odníti. Na právním názoru v uvedeném nálezu vysloveném setrvává nss i v případě st-lově a odkazuje podle § 44 jedn. řádu na bližší odůvodnění nálezu toho. Z vývodů těch pak plyne:
1. že požadavek přesnosti překladu ve smyslu prve zmíněných zákonných ustanovení nečiní žádného rozdílu mezi druhem listin, jež byly tlumočníku k překladu předloženy, zda jde o listiny právni či jiné. Nemůže tudíž ani st-l z okolnosti, že šlo o překlad pouze tištěného programu školního a nikoli listinu právní, nic ve svůj prospěch dovozovati;
2. že nepřesný překlad, t. j. takový, který nesouhlasí přesně s listinou překládanou, nelze pokládati za správný bez rozdílu, zda nepřesnost spočívá ve věcné nesprávnosti překladu, která může prameniti v neúplné znalosti jazyka, pro který byl tlumočník ustanoven, nebo v tom, že překlad byl vědomě tlumočníkem doplněn dodatky, vsuvkami nebo doplňky, které se v originálu nevyskytují a které ani v překladu nejsou tlumočníkem za takové označeny, takže osoba neznalá jazyka originálu musí nutně předpokládati, že tyto dodatky v překladu jsou součástí původního znění listiny překládané, kde tedy nepřesnost pramení v nedostatku spolehlivosti tlumočníkově. Je proto i v případě st-lově nerozhodno, že st-l vsunutím slov »klasické i moderní« (rozuměj jazyky) jen pro větší srozumitelnost věcné správnosti překladu neporušil, kdyžtě nepopírá, že přidaná slova jako taková neoznačil, ani netvrdí, že by jinak vysvětlující ráz jejich vytkl. Nemůže proto stížnost důvodně namítati, že by úsudek žal. úřadu o tom, že st-lův překlad, pokud obsahuje přidaná slova »klasické i moderní, je zcela nesprávný, odporoval zákonu.
Otázka, zda st-l má zákonem požadovanou znalost jazykovou a zda se mu dostává potřebné spolehlivosti a způsobilosti pro výkon tlumočnické funkce, je již otázkou skutkovou, kterou nss nemůže přezkoumávati po stránce věcné její správnosti, nýbrž toliko s hlediska ustanovení § 6 zákona o ss, byl-li závěr o tom získán způsobem procesně bezvadným.
Po této stránce vytýká stížnost především, že odůvodnění nař. rozhodnutí, že překlad věty shora citované na prvý pohled neodpovídá tomu, jak správný překlad podle vlastního údaje st-lova zníti má, je prý naprosto nesprávné, nedostačující a úplně nejasné. Výtka tato není však důvodnou, neboť z následujících vět důvodů nař. rozhodnutí lze jasně seznati, že úřad vyrozumívá nesprávností překladu jeho nepřesnost způsobenou vložením slov, jež původní znění nevyjadřuje. Správnost tohoto jeho úsudku byla shora již dokázána.
Dále tvrdí stížnost, že žal. úřad v odporu se st-lovým doznáním zjistil, že st-l přidal do překladu slova »moderní a klasické jazyky«, kdežto st-l doznal prý jen přidání slov »klasické a moderní«, kdežto výraz »jazyky« byl v překladu správně uveden. Stížnost má sice pravdu, že st-l v odvolám k žal. úřadu a pak při protokolárním výslechu u kraj. soudu civil, v Praze přiznal, že v překladu přidal na vysvětlení do závorky slova »moderní a klasické« — se. jazyky, kdežto nař. rozhodnutí konstatovalo, že doznává přidání slov »moderní a klasické jazyky«, tedy tří slov na místo st-lem doznaných slov dvou. Ale tato nesprávnost, která zřejmě byla způsobena pouze mylným umístěním uvozovek, není nijak podstatnou (§ 6 zákona o ss), aspoň st-l sám její podstatnost nijak nekonkretisuje (§ 18 zákona o ss), naopak námitky jeho výslovně brojí proti zákonitosti nař. rozhodnutí jen s hlediska doplnění oněch dvou slov »klasické a moderní« — rozuměj jazyky.
Mimo to namítá stížnost, že odporuje spisům tvrzení nař. rozhodnutí, že st-l nejdůležitější část prospektu o tom, čemu se učí na ústavu, přeložil »volně, ale zcela nesprávně«, vloživ do překladu to, co nevyjadřuje původní znění. Výtka tato je lichá, neboť nař. rozhodnutí konstatuje, že st-l onu část prospektu přeložil ne volně, ale zcela nesprávně. Že pak nesprávností se tu rozumí nepřesnost překladu, bylo již shora řečeno. Tvrzená nepřesnost však neodporuje spisům, kdyžtě ji st-l sám doznává.
Za tohoto stavu věci, když nebylo nijak vyvráceno zjištění žal. úřadu, že st-l při svém jmenování tlumočníkem přísahou stvrdil, že bude překládati listiny jemu předložené podle nejlepšího svého vědomí a svědomí a bude se přesně podle zákona říditi, když dále doznal, že doplnil překlad výrazy v originálu neobsaženými, které jako doplněk nebo vysvětlivka nebyly v překladu označeny, ač podle předpisu § 289 nesp. pat. měl potvrditi, že překlad jeho přesně souhlasí s původní listinou, — nelze uznati, že by závěr žal. úřadu o tom, že st-l nepřesným překladem porušil přísežný závazek způsobem budícím pochybnost o jeho spolehlivosti a způsobilosti, byl nelogickým nebo jinak vadným. Není tedy nezákonným, jestliže úřady justiční správy zbavily st-le funkce stálého soudního tlumočníka z důvodu jeho nespolehlivosti a nezpůsobilosti k této funkci.

Citace:

Č. 12938.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 703-706.