Č. 12936.

Školství: * Pro výměru odbytného vdově po učiteli státní ludové školy ve smyslu § 14 zák. čl. XXXII:1875 lze bráti v počet toliko vdovskou podporu vypočtenou podle § 15 cit. zák. čl. bez drahotních, mimořádných a nouzových výpomocí.
(Nález z 11. června 1937 č. 13188/37.)
Věc: Kristina P. v Myjavě proti rozh. referátu min. škol. a nár. osvěty v Bratislavě ze 14. června 1933 — o odbytném.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-lka jako vdova po učiteli státní ludové školy požívala od r. 1918 vdovské pense, která jí byla dnem 1. listopadu 1922 zastavena, ježto se 21. října 1922 provdala za Karla P., úředníka okr. soudu v Myjavě. Podáním de praes. 24. března 1925 žádala, odvolávajíc se na § 14 zák. čl. XXXII:1875, § 30 zákona č. 274/1919 Sb. a nař č. 181/1920 Sb., za odbytné s doložením, že v případě opětného ovdovění nemíní uplatňovati nárok na pensi po prvním manželu. — — — —
Nař. výnosem bylo poukázáno st-lce na její žádost z 24. března 1925 podle § 14 zák. čl. XXXII:1875 odbytné v částce 3.110 Kč 40 h jako dvojnásobná částka roční vdovské pense Kč 1555,20 ke dni 31. října 1922 posledně požívané. — — — —
O stížnosti uvažoval nss takto: — —
Stížnost namítá především, že ve smyslu § 14 zák. čl. XXXII:1875 činí odbytné dvojnásobek roční vdovské pense a že — vzhledem k tomu, že v době vydání zákona nebylo drahotních a jiných příplatků, — smyslem tohoto ustanovení může tedy býti toliko to, že odbytné se rovná dvojnásobku všech ročních požitků vdovy. Na této zásadě nezměnily prý nic ani pozdější zákony upravující výši požitků vdov, zejména ani zákon č. 99/1921, ani nař. č. 247/1922 a zákon č. 394/1922 Sb. Je pak nezákonným, jestliže žal. úřad při výpočtu odbytného nevzal v úvahu též drahotní výpomoc, mimořádnou výpomoc a nouzovou výpomoc, jak byly st-lce upraveny spolu s její vdovskou pensí dekretem žal. úřadu z 27. prosince 1927; vadným je pak po názoru stížnosti postup žal. úřadu potud, že v řízení správním neposkytl st-lce příležitost, aby hájila toto své stanovisko, jakož i potud, že ani nař. rozhodnutí neuvádí důvody, proč žal. úřad béře toliko částku 1555,20 Kč za základ pro výpočet odbytného. Námitky ty nemohl však nss shledali důvodnými.
St-lka sama doznává, že v době vydání zák. čl. XXXII:1875 nebylo drahotních a jiných příplatků. Mohl tedy zákon v době svého vydání »dvojnásobkem roční vdovské podpory« v § 14 cit. zák. čl. rozuměli pouze dvojnásobek oné vdovské podpory, o níž jednají § 3 b) 1, §§ 13 až 17 cit. zákona. Předpis § 14 cit. zákona užívá sice různých termínů, leč co rozumí touto »vdovskou podporou«, je patrno z § 15, kde je po této stránce hledati sedes materiae. Podle tohoto předpisu činí roční vdovská pense 40% pensijní částky zajištěné muži po 40leté služební době. Je tedy pro výměru vdovské podpory rozhodnou toliko pense, jež příslušela muži podle jeho služební doby. Přiznává-li pak st-lka sama, že na zásadě vyplývající ze zákona pozdějšími zákony nebylo nic změněno, pak zbývá jen přihlédnouti k tomu, zda drahotními přídavky a nouzovými výpomocemi později zavedenými došlo skutečně k nové úpravě základních vdovských zaopatřovacích požitků, resp. zda výše vdovské pense jako takové ve smyslu zák. čl. XXXII:1875 a zákonů jej doplňujících byla přídavky těmi nově stanovena. Neboť jen v případě kladného zodpovědění této otázky bylo by zapotřebí v normách, přídavky a výpomoce zavádějících, výslovného ustanovení, že mají býti z vdovské pense jako základu pro výpočet odbytného vyloučeny. A tu sluší uvážiti, že již z pouhého gramatického výkladu slov »drahotní výpomoc«, »mimořádná výpomoc«, »nouzová výpomoc« plyne, že jed-
Bohuslav-Dusil, Nálezy správní XIX. 35 nalo se tu o mimořádné, na dobu kritických hospodářských poměrů obmezené přídavky k normálním vdovským pensím na další budoucnost naprosto nezaručené, jež měly v době nouze vypomoci, a nikoli snad o úpravu řádné, normální vdovské pense, jak byla její výše zákonem stanovena. Tato řádná pense zůstala nedotčena, proto i když přídavky ty je možno počítati všeobecně k požitkům vdovy, nejsou její vdovskou pensí ve smyslu zákonů upravujících výši vdovských pensí.
Nepodařilo se proto stížnosti, která jinak sama doznává, že vlastní vdovská pense st-lce byla výměrem žal. úřadu z 27. prosince 1927 určena částkou 1555,20 Kč, a která ani neuvádí blíže norem oněch přídavků a výpomocí se týkajících, aniž se odvolává na nějaká výslovná ustanovení ve prospěch jejího stanoviska svědčící, otřásti nař. výrokem, pokud za základ výpočtu odbytného vzal vlastní vdovskou pensí st-lce stanovenou shora cit. výnosem v částce 1555,20 Kč. Za tohoto spisového stavu, daného zejména poslední dekretální úpravou požitků st-lčiných z 27. prosince 1927, nelze pak shledati ani vytýkaných vad, kdyžtě při znění tohoto dekretu, rozlišujícího mezi vdovskou pensí a výpomocemi, a při znění st-lkou dovolaného § 14 zák. čl. XXXII:1875 nebylo třeba nějakého zvláštního odůvodnění, proč za základ výpočtu béře žal. úřad pouze částku Kč 1555,20, kdyžtě ani podání st-lčino své stanovisko nijak neodůvodňovalo, ba ani ho nevyslovilo, neuvádějíc ani ciferně výšku požadovaného odbytného. — — — —

Citace:

Č. 12936.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 696-698.