Čís. 2760.

»Vyhrůžkou« ve smyslu § 99 tr. zák. (opovědí zla) jest projev, že mluvčí (pisatel) má moc a skutečně zamýšlí způsobiti sám nebo prostřednictvím jiného osobě, jíž projev svědčí, újmu na právních statcích v § 98 b) tr. zák. uvedených. Projev vůle pachatele přivoditi pro ohroženého jisté zlo, při čemž jest ohroženému počítati s Nebezpečím, že pachatel pohrůžku také uvede ve skutek (buď sám nebo prostřednictvím jiného) jest nezbytnou náležitostí pojmu »vyhrůžky«; v otázce, zda jde o takovou vyhrůžku, nerozhoduje doslov projevu, nýbrž význam, jaký do něho pachatel vložil a jaký mu musí býti přisuzován osobou, jíž projev svědčí. Předpověď budoucího zla spadá pod pojem vyhrůžky (§ 99 tr. zák.), chtěl-li jí pachatel naznačiti a způsobem pro ohroženého poznatelným též skutečně naznačil, že on má moc způsobiti opovězené zlo buď sám nebo prostřednictvím jiného a že též zamýšlí tak učiniti.
(Rozh. ze dne 30. dubna 1927, Zm II 71/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 23. prosince 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán, vinným zločinem veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním podle §u 99 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 99 tr. zák., jakož i ve výroku o trestu a výrocích s tím souvisejících jako zmatečný a věc vrátil témuž nalézacímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Stížnost jest v právu, pokud svými vývody zřetelně poukazuje k důvodné výtce, že se nalézací soud neřídil správným a úplným výkladem zákona řeše otázku, zda lze v souzeném případě mluviti o výhrůžce ve smyslu §u 99 tr. zák., zejména o výhrůžce takového rázu a stupně, jak předpokládá toto ustanovení zákona, a pokud v souvislosti s tím dále namítá, že při tom nutno přihlížeti nikoliv pouze ke slovu nebo k jednotlivé větě, jež byly vyňaty z obsahu lístku, nýbrž k celému obsahu a k celkové stylisaci závadného anonymního lístku. Nalézací soud, zjistiv formálně bezvadně, že pisatelem a odesílatelem lístku byl obžalovaný, dospívá k závěru, že z obsahu lístku je zřejmo, že obžalovaný vyhrožoval Ferdinandu O-ovi, když ne vraždou, tedy při nejmenším těžkým ublížením na těle. Tento výrok rozsudek odůvodňuje tím,, že tak si vyložil smysl pohrůžky: »aber es geschicht in Kurze ein Verbrechen an diesem Gauner »nejen ohrožený sám, nýbrž i přednosta berní správy Dr. R., který ve svém trestním, oznámení poukazuje k obdobnému případu z nedaleké doby v P., kde bylo po úředníku berní správy pro přísné vyměřování daní stříleno. Z toho je patrno, že nalézací soud vzal za podklad odsuzujícího výroku jednak doslov domnělé výhrůžky obžalovaným podle zjištění pronesené, totiž slova korespondenčního lístku »aber es geschieht in Kurze ein Verbrechen an disem Gauner«, jednak smysl, jaký tomuto projevu přikládala osoba, jíž projev svědčil a přednosta berní správy Dr. R. Avšak rozsudek přehlíží, že uvedená věta korespondenčního lístku podle doslovu obsahuje pouze předpověď, že nastane nějaké zlo, bez zřejmého vztahu k určité osobě, jež má toto zlo uvésti ve skutek, kterýžto druh projevu nelze beze všeho podřaditi pojmu výhrůžky ve smyslu §u 99 tr. zák. Výhrůžkou podle tohoto zákonného ustanovení dlužno rozuměti opověď zla, projev, že mluvčí (pisatel) má moc a skutečně zamýšlí způsobiti sám nebo prostřednictvím jiného osobě, jíž projev svědčil, újmu na právních statcích v §u 98 písm. b) tr. zák. uvedených. Projev vůle pachatele, přivoditi pro ohroženého jisté zlo, při čemž jest ohroženému počítati s nebezpečím, že pachatel pohrůžku také uvede ve skutek a to buď sám, nebo prostřednictvím třetích osob je nezbytnou náležitostí pojmu vyhrůžky. Ovšem nerozhoduje v otázce, zda jde skutečně o pohrůžku a o pohrůžku nebezpečnou, jen doslov projevu, nýbrž význam, jaký do něho mluvčí (pisatel) vložil a jaký mu musí býti přisuzován osobou, jíž projev svědčil Proto může také předpověď budoucího zla býti výhrůžkou, pokud pachatel tím chtěl naznačili a způsobem pro ohroženého seznatelným též skutečně naznačil, že on má moc způsobiti opovězené zlo buď sám nebo prostřednictvím jiného a že též zamýšlí tak učiniti. Zda v obsahu toho, co podle doslovu je v podstatě pouhým předpovídáním, zla pro budoucnost, lze v tom kterém případě spatřovati výhrůžku po rozumu §u 99 tr. zák. ve smyslu shora vyloženém a to jak po objektivní tak i po subjektivní stránce, jest věcí skutkového zjištění v jednotlivém případě. Při tom dlužno přihlíželi ke všem okolnostem, za nichž projev byl učiněn, v souzeném případě tedy zejména k celému ostatnímu obsahu anonymního lístku, jenž v převážné části neobsahuje než hrubé nájezdy a nadávky. Podle toho nutno pak rozhodnouti, zda tyto okolnosti nasvědčují tomu, že šlo pisateli o skutečnou výhrůžku, zejména o výhrůžku nebezpečnou, či zda pachatel měl snad pouze v úmyslu svou předpovědí projeviti tomu, jehož se týká, nevážnost, jak tvrdí zmateční stížnost. S hledisek tuto naznačených nalézací soud o věci neuvažoval, takže zákonný znak výhrůžky nedošel ve výkladu souzeného projevu náležitého opodstatnění skutkového a výrok, jímž skutek obžalovaného přes to byl podřaděn ustanovení §u 99 tr. zák., spočívá na nesprávném použití zákona. Zároveň trpí rozsudek neúplností, pokud v předpokladech onoho závěru neuvažuje o celém obsahu závadného lístku v jeho souvislosti,. Pro dolíčené zmatky podle čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. bylo důvodné zmateční stížnosti vyhověti a rozsudek v napadeném výroku o vině, jakož i ve výroku o trestu a výrocích souvisejících zrušiti, aniž bylo třeba zabývati se dalšími výtkami zmateční stížnosti. Výklad obsahu a smyslu závadného korespondečního lístku a určení, co obžalovaný jím chtěl vyjádřiti a v jakém úmyslu při tom jednal, jsou zjištěními skutkovými, která jsou vyhrazena soudu nalézacímu. Proto nebylo lze uznati ve věci samé, nýbrž bylo věc vrátiti soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozhodl.

Citace:

č. 2760. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 354-356.