Čís. 3784.

K platnosti a účinnosti mimořádného opatření ve smyslu §u 2 čís. 3 vlád. nař. ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 sb. z. a n., netřeba jeho uveřejnění ve sbírce zákonů a nařízení. Opatření takové jest právem nutkavým, jehož nutno povždy dbáti z moci úřední.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1924, R I 339/24.)
Usnesením prvého soudu ze dne 7. listopadu 1923 byla povolena
proti bance P. v likvidaci exekuce na svršky. Ve stížnosti proti tomuto usnesení uváděla dlužnice, že výnosem ministerstva financí ze dne 3. srpna 1923 bylo jí na základě vládního nařízení ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 sb. z. a n. zakázáno konati platy. Rekursní soud usnesením ze dne 18. prosince 1923 usnesení prvého soudu potvrdil pro zákaz novot v rekursu. Dlužnice domáhala se po té zrušení exekuce, poukazujíc k onomu výnosu ministerstva financí. Soud prvé stolice návrh zamítl, rekursní soud mu vyhověl a exekuci zrušil. Důvody: První soudce návrh na zrušení exekuce zamítl, domnívaje se mylně, že výnos ministerstva financí nemá moci zákona, poněvadž nebyl
uveřejněn předepsaným způsobem ve sbírce zákonů a nařízení. Zdá se, že první soudce vykládal si při tom nesprávně usnesení rekursního soudu ze dne 18. prosince 1923, kterým nebylo vyhověno stížnosti povinné strany do povolení exekuce. Bylo-li tam poukázáno na to, že onen výnos nebyl uveřejněn ve sbírce zák. a nař., stalo se tak jen proto, by bylo z toho dovozeno, že první soudce, povoluje exekuci, nebyl povinen znáti jeho obsah a bráti naň zřetel, zvláště když ani justiční správou v době, kdy exekuci povoloval, mu výnos ten sdělen nebyl. Byloť teprve
výnosem presidia vrchního zemského soudu ze dne 1. února 1924 slíbeno, že soudy budou o všech opatřeních na základě vlád. nař. ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 sb. z. а n., zpraveny, jakmile seznam dotyčných peněžních ústavů dojde od ministerstva financí (vnitra). Bylo by mylným domnívati se, že rekursní soud při svém usnesení ze dne 18. prosince 1923 byl snad názoru, že onen výnos ministerstva financí nemá moci zákonné a právní platnosti. Nic takového soud rekursní neměl na mysli. Výnos tento ze dne 3. srpna 1923, o který jest opřen návrh na zrušení exekuce, vydán byl na základě vládního nařízení, čís. 660/19. Již výnosem ministerstva ze dne 26. ledna 1924 byly rozptýleny veškeré pochybnosti, jež vyskytly se ve příčině platnosti tohoto nařízení. Bylyť ve výnosu tom upozorněny soudy, že při vydání vlád. nař. ze dne 6. prosince 1923, čís. 231 sb. z. a n., kterým posléze byla prodloužena jeho platnost stejně jako ve všech případech předchozích, tedy také při vlád. nař. ze dne 22. prosince 1922, čís. 393 sb. z. a n., byla učiněna všechna zákonem předepsaná opatření, zejména, že zachována byla osmidenní lhůta §u 3 zák. ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 sb. z. a n., pro předložení vládního nařízení Národnímu shromáždění. Jsou proto všechna dotyčná nařízení vládní platna a mají moc zákona a výnosy na základě jich vydané právně závazný. Oním výnosem zakázalo ministerstvo financí bance P. v likvidaci k ochraně zájmů banky samé a jejích věřitelů, podle §§ 1, 2 a 5 vlád. nař. z 19. prosince 1919, čís. 660 sb. z. a n., prodlouženého a částečně pozměněného nařízením vlády z 22. prosince 1922, čís. 393 sb. z. a n., plniti závazky a přijímati nové vklady. V § 5 onoho nařízení ve znění vlád. nař. z 22. prosince 1922, čís. 393 sb. z. a n., platného v minulém roce, nařizuje se doslova: »Zákaz plnění závazků) (§ 2 odstavec třetí) týká se toliko pohledávek, které vznikly před vydáním zákazu a, byl-li by vyhlášen úpadek, náležely by do třetí třídy konkursních pohledávek. Témuž zákazu podléhají také úroky a ostatní příslušenství z těchto pohledávek vzniklé i po jeho vydání. Po
dobu zákazu nelze žalovati na plnění, ani úpadkového řízení zahájiti, ani zříditi soudcovské právo zástavní nebo úkojné, řízení ve sporech o plnění se přerušují a povolené již exekuce se nevykonají.« Z toho plyne, že první soudce, kdyby mu byl býval znám výnos ministerstva financí ze dne 3. srpna 1923 v době, kdy vyřizoval exekuční žádost proti bance P., byl by povinen, jím se říditi a nebyl by mohl exekuci ani povoliti. Bylo-li zabavení vykonáno, příčí se to platnému předpisu, a jest tu důvod pro zrušení exekuce podle §u 39 čís. 2 ex. ř.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Mimořádné opatření k ochraně dlužnice, učiněné výnosem ministerstva financí ze dne 3. srpna 1923, podle nařízení vlády republiky Československé ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 sb. z. a n., prodlouženého podle zmocňovacího zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 sb. z. a n., nařízeními čís. 643/20, 468/21, 393/22 a 231/23 sb. z. a n., na další léta 1920, 1921, 1922, 1923 a 1924, bylo v době povolení a výkonu exekuce v platnosti, exekuce na jmění dlužnice byla tedy podle §u 5 tohoto nařízení vyloučena a tím byl zrušovací důvod §u 39 čís. 2 ex. ř. opodstatněn. Nařízení vládní čís. 660/19 ve spojení s nař. čís. 393/22 sb. z. a n. jest platným a závazným, ježto se opírá o zmocňovací zákon čís. 337/20 sb. z. a n., činí opatření v jeho mezích, bylo řádně vyhlášeno a dodržena při něm i osmidenní lhůta §u 3 zmocňovacího zákona, jak rekursní soud zjišťuje. Podle §u 10 nař. čís. 660/19 sb. z. a n. přísluší pravomoc, tímto nařízením státní správě propůjčená ohledně dlužnice, ministerstvu financí, které bylo proto samo oprávněno, by vydalo onen výnos ohledně dlužnice, který ovšem jako výnos pouze prováděcí a jednotlivého peněžního ústavu se týkající, nemusil býti prohlášen, aby vůči dlužnici a jejím věřitelům byl platným a účinným. Poněvadž podle usnesení obchodního soudu v Praze ze dne 14. srpna 1923 bylo opatření ministerstva financí v obchodním rejstříku při firmě »banka P. v likvidaci« poznamenáno, jest za to míti, že toto opatření bylo dozorčím komisařem ve smyslu §u 6 cit. nař. čís. 660/19 sb. z. a n. řádně vyhlášeno (srv. § 6 odstavec druhý cit. nař.). Výtka nedůslednosti, rekursnímu soudu činěná srovnáním jeho usnesení ze dne 18. prosince 1923 s napadeným usnesením, není oprávněnou, ježto z onoho usnesení je zjevno, že soud rekursní se cítil býti vázán zákazem novot; ovšem pochybil v tom, že si neuvědomil, že zákonné opatření ministerstva financí z důvodů veřejných jest právo nutící, na něž vždy jest hleděti z moci úřední.

Citace:

č. 3812. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 699-700.