Čís. 3706.
Byla-li krycí koupě provedena v cizí měně a kupní cena smluvena
v Kč, dlužno smluvenou kupní cenu přepočísti na cizí měnu zpravidla
dle kursu ke dni koupě.
Úmluva, že pro případ odepření povolení k vývozu zboží do ciziny
bude zboží dodáno v Československé republice, nepříčí se předpisům,
zakazujícím vývoz bez řádného povolení.
(Rozh. ze dne 9. dubna 1924, Rv I 1706/23.)
Žalující terstská firma koupila dne 5. srpna 1919 od žalované pražské firmy zboží a, ježto žalovaná zboží nedodala, kryla se kupitelka dne
5. srpna 1920 v Terstu. Žalobě o náhradu konkrétní škody, již žalobkyně vypočetla na 36891 lir, bylo oběma nižšími soudy vyhověno.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalované potud, že přiznal
žalobkyni pouze 33358 lir.
Důvody:
Žalující firma domáhá se na žalované firmě náhrady škody ve smyslu čl. 355 až 357 obch. zák., kterou utrpěla tím, že žalovaná bezdůvodně
odepřela jí dodávku jednoho vagonu skleněných pohárků, t. j. 40000 kusů, které dne 5. srpna 1919 za 41600 Kč v Praze od ní byla koupila.
Žalobkyně domáhá se náhrady konkrétní škody, záležející v rozdílu
mezi smluvenou cenou kupní a mezi cenou, kterou sama při krycí koupi,
uskutečněné dne 5. srpna 1920 v Terstu, za pohárky téhož množství a
téže jakosti v sumě 52000 lir zaplatiti musila. Podle toho bylo zjistiti
rozdíl mezi původní cenou 41600 Kč a mezi cenou 52000 lir, při krycí
koupi zaplacenou. Žalobkyně na základě tvrzeného kursu ze dne 5.
srpna 1920, tedy ze dne provedené krycí koupě, kdy prý československá
koruna rovnala se 0,33 lirám, přepočetla původní kupní cenu 41600 Kč
na 13728 lir a vypočetla rozdíl na 38272 lir a navrhla po srážce 10%
za dovozné a clo v částce 1381 lir odsouzení žalované firmy k zaplacení
zbytku 36891 lir. Oba nižší soudy, zjistivše na základě dopisu Bankovního úřadu ministerstva financí a posudku znalce kurs italských lir
v první polovici srpna 1920 asi na 0,35, přidržely se onoho výpočtu žaloby a odsoudily žalovanou podle žalobní žádosti. Žalovaná jíž při ústním líčení dne 22. března 1922 tvrdila, že rozdíl mezi původní cenou
zboží a cenou jeho v čas krycí koupě byl značně menší, než žádá žalobkyně. Vzhledem k této námitce bylo na žalobkyni, by tvrzenou konkrétní škodu dokázala. Právem vytýká žalovaná odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci v tom směru, že pokládá za rozhodný den
pro přepočítání smluvené kupní ceny v československých korunách na
liry teprve den provedené krycí koupě, t. j. 5. srpen 1920, a nikoli den
původní smlouvy, t. j. 5. srpen 1919. Jest zřejmo, že, má-li se správně
vypočísti rozdíl mezi oběma cenami, vyjádřenými v různé měně, a požaduje-li žalobkyně rozdíl tento v lirách, nutno původní cenu, vyjádřenou v Kč, přepočísti na liry a to podle dne původní koupě, t. j. 5. srpna
1919. Toho by nebylo třeba jen tehdy, kdyby bylo zjevno, že kursovní
poměr československé koruny podle stavu ze dne 5. srpna 1919 vůči
liře byl stejný nebo nepříznivější, než podle stavu ze dne 5. srpna 1920,
neboli kdyby za 41600 Kč nebylo bývalo možno ani dne 5. srpna 1919
dostati více lir než 13728, neboť pak by se žalované křivda nestala.
Ale tomu tak není, neboť podle zprávy Bankovního úřadu ministerstva
financí v Praze ze dne 30. října 1921 byl kurs italských lir v době od
1. do 13. srpna 1919 — tedy také dne 5. srpna 1919 — 241 peníze a
244 zboží. Tuto zprávu jest vzíti za základ dalšího výpočtu, protože
vyžádána byla procesním soudem podle průvodního usnesení a byla
při ústním jednání dne 22. března 1922 bez jakýchkoliv námitek stran
proti správnosti přečtena. Ostatně jest to listina veřejná, která podle
§u 292 c. ř. s. tvoří plný důkaz o svém obsahu. Přepočte-li se kupní cena 41600 Kč podle zmíněného kursu 100 lir : 241 Kč na liry, rovná se 17261 lirám, takže rozdíl zmenší se o 3533 lir na 33358 lir s příslušenstvím, kterouž částku bylo toliko přiznati a žalobní žádost co do
zbytku zamítnouti.
Ve všech ostatních směrech jest dovolání neodůvodněno. Žalovaná
vytýká odvolacímu soudu kusost řízení a nesprávné právní posouzení
věci z toho důvodu, že nebyly provedeny důkazy o jejím tvrzení, že vývozní povolení na prodané skleněné pohárky bylo jí odepřeno a nebylo
vůbec dosažitelno, čímž prý by byla prokázána neplatnost úmluvy, že zboží, pro vývoz určené, má býti dodáno v tuzemsku, totiž v Praze. Dovolání není opodstatněno. Podle skutkového zjištění nižších soudů bylo
mezi stranami dodatečně v dubnu 1920 ujednáno, že žalovaná v případě
odepření povolení k vývozu dodá zboží v Československé republice.
Platnosti této úmluvy nijak nejsou na úkor vládní nařízení ze dne 28.
listopadu 1919, čís. 645 sb. z. a n., vyhláška ze dne 10. dubna 1920, čís.
241 sb. z. a n. a vládní nařízení ze dne 9. prosince 1919, čís. 653 sb. z. a n., podle kterých vývoz bez řádného povolení byl zakázán. Úmluva
ta neznamená obcházení těchto předpisů, zvláště když podle dopisu speditera ze dne 26. června 1920 chtěla si žalující firma vývozní povolení
sama opatřiti, když podle spisů ministerstva obchodu takové vývozní
povolení již dne 27. května 1920 v ministerstvu obchodu bylo připraveno a když konečně žalující firma, třeba byla firmou cizozemskou,
mohla zboží platně koupené v tuzemsku dále zciziti. (Čl. 338 obch. zák.,
§ 1053 obč. zák. a § 33 obč. zák.). Nebylo proto třeba zjišťovati, zda
vývozní povolení bylo odepřeno, zda bylo nedosažitelno a z jakého důvodu se tak stalo, a není v tom směru ani řízení odvolacího soudu kusým, ani jeho právní posouzení nesprávným.