Čís. 3540.

Odklad exekuce vyklizením (zákon ze dne 26. dubna 1923, čís. 86 sb. z. a n.).
Nájemník může se platně vzdáti výhod zákona o odkladu exekuce vyklizením.
(Rozh. ze dne 26. února 1924, R II 74/24).
Žádost dlužníka o odklad exekuce vyklizením soud prvé stolice zamítl, ježto se dlužník vzdal výhod zákona o odkladu exekuce
vyklizením. Rekursní soud povolil odklad exekuce. Důvody: Dle náhledu rekursního soudu nemůže dlužník smlouvou s vymáhající stranou vzdáti se právní ochrany zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 86 sb. z. a n. Pro správnost tohoto výkladu svědčí předně obdoba se zákonem o ochraně nájemníků (§ 7 (2) zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n.), v němž je stanoveno: »Úmluvou stran nelze účinnost předpisů tohoto zákona vyloučiti neb obmeziti.« Mimo to náleží tato otázka do všeobecné kategorie »o možnosti vzdáti se právní ochrany úmluvou.« Dle §u 19 obč. zák. a dvorního dekretu ze dne 10. prosince 1819, z. s. čís. 1635 nemůže se nikdo vzdáti ochrany právní. Nejedná se tu o práva soukromá, nýbrž o procesní práva (veřejnoprávní); nelze proto tu obdobně použíti předpisu o vzdání se práv soukromých. Stranám je veškerá disposice o ochraně právní zásadně odňata.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.

Důvody:

Ve sporu o vyklízení najatých místností zavázal se povinný soudním smírem ze dne 15. října 1923, že místnosti, vymáhající stranou mu pronajaté, vyklidí a odevzdá bezvýminečně do 15. listopadu 1923, vzdav se výslovně nároku na odklad exekuce. Tím projevil zřejmě svou vůli, že po uplynutí nájemní doby nebude se domáhati odložení exekuce a že nepoužije výhod, které mu poskytuje zákon ze dne 26. dubna 1923, čís. 86 sb. z. a n. Takové ujednání jest přípustným, poněvadž zákon nevnu- cuje závazně nájemníkovi své ochrany, ponechávaje mu na vůli, zda chce práv, zákonem mu vyhražených, v daném případě pro sebe použíti, neboť v §u 1 výslovně ustanovuje, že jen na návrh povinného může exekuční soud exekuci odložiti. Z toho plyne, že nájemník může se i výhod zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 86 sb. z. a n. vzdáti, a mylným jest náhled rekursního soudu, že tu platí obdoba §u 7 (2) zákona o ochraně nájemníků ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. Naopak dlužno usuzovati, že zákonodárce by byl takové ustanovení pojal i do zákona čís. sb. 86 z roku 1923, kdyby byl zamýšlel i tu stejné zásady použíti.

Citace:

Rozhodnutí č. 3540. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 299-300.