Čís. 3891

Dal-li zákazník bance příkaz, by převedla pohledanost z účtu třetí osoby, nad níž měl disposiční právo, na jeho vlastní debetní účet, jde o placení, jehož účinky pojí se ke dni, kdy byl příkaz bance udělen a jemuž není na závadu, že bylo pak bance poskytnuto příročí podle nařízení ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 21. května 1924, Rv I 413/24)
Žalobce měl u žalované banky své konto a kromě toho mu příslušelo disposiční právo nad kontem Anny K-ové u téže banky. Ku krytí těchto kont deponoval žalobce u žalované bianco směnku na 16 500 Kč. Dne 24. dubna 1923 vykazovalo konto žalobcovo debet 14 710 Kč a konto Anny K-ové kredit 8 320 Kč. Žalobce dal dne 23. dubna 1923 žalované bance příkaz, by z běžného účtu Anny K-ové převedla 8 320 Kč na jeho účet a téhož dne poukázal žalobce žalované 6 390 Kč k dobropisu na jeho účtu. Dne 30. dubna 1923 usnesla se valná hromada žalované na likvidaci a dne 3. srpna 1923 bylo ji povoleno příročí podle nařízení ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 sb. z. a n. Žalobě o vydání krycí bianco směnky 16 500 Kč bylo oběma nižšími soudy vyhověno. Nejvyšší soud nedal místa dovolání.
Důvody:
Žalobcovo oprávnění k žalobě vzato bylo v pochybnost teprve v dovolání, avšak mylně, ježto žalobce, jenž podle nesporného přednesu stran měl disposiční právo nad oběma konty v žalobě uvedenými, má též právo domáhati se toho, by žalovaná firma, vedoucí účty ty, vyhověla příkazu, udělenému jí žalobcem vzhledem k těmto účtům, a důsledkem toho vydala mu i krycí směnku, již neprávem zadržuje. Nařízení vlády čís. 660 r. 1919 a čís. 394 r. 1922 nepřicházejí v tomto sporu důvodně v úvahu, ježto účinek jich pro žalovanou firmu nastal nesporně teprve povolením příročí vyhláškou ministerstva financí ze dne 3. srpna 1923. V tento den nebyl ovšem proveden žalobcův příkaz, znějící na změnu obou kont a udělený žalované firmě dávno před tím, o němž jest jisto, že žalovaná firma jej obdržela před 30. dubnem 1923, kdy usnesla se na likvidaci. Dovolatelka poukazuje na to, že převod z účtu Anny K-ové na účet žalobcův za účelem zapravení dluhu žalobcova jest ve skutečnosti placením. S náhledem tím jest souhlasiti tak dalece, že nikoli převod sám o sobě jako účetní manipulace, nýbrž příkaz, t. j. disposiční projev žalobce jako osoby k tomu oprávněné, za tím cílem udělený, jeví právní účinky placení. Žalobce byl 23. dubna 1923 dlužníkem žalované firmy, manželka jeho byla její věřitelkou, oba měli u žalované firmy běžný účet, jímž disponoval žalobce, čímž byl oprávněn
i k disposici vkladem manželčiným. Pokud žalovaná firma prováděla v účtech příkazy, udělované jí žalobcem vzhledem k těmto účtům a tím i vzhledem k majetkovým hodnotám, účty těmito vykázaným, vykonávala tím pouhou účetní manipulaci, jež sama o sobě neměla právních účinků. Tyto účinky mohly míti jen projevy vůle stran, směřující ke změnám majetku, vykázaného účty. Přikázal-li žalobce jménem své manželky, by na jejím účtu odepsána byla celá částka, vykázaná jako dluh banky, a připsána na účtu žalobcově na vyrovnání jeho dluhu, nastal tak zánik jak pohledávky Anny K-ové, tak i dluhu žalobcova, již sdělením tohoto příkazu. K přijetí jeho postačilo doručení žalované firmě, aniž záleží na tom, že tato odepřela účetní provedení jeho dopisem ze dne 24. dubna 1923, ježto neprokázala k tomu oprávnění. Povinnost žalované firmy, provésti přikázané změny účetní, vyplývá ze závazku, jejž převzala zřízením běžných účtů pro žalobce i jeho manželku, a uznáním disposice žalobcovy vzhledem k oběma účtům. Důsledkem toho není oprávněna vykazovati nadále v účtech pohledávku Anny K-ové a dluh žalobcův ve stejné výši, ježto pominuly vzájemným odpočtem, a je důsledkem toho povinna, vydati žalobci krycí směnku, jíž měl býti zajištěn dluh žalobcův, když účel směnky té pominul. Názor tento nepříčí se ani pojmům bankovního a peněžního obchodu, neboť z vývodů dovolatelky v tomto směru vyplývá, že má na mysli příkazy, udělené již za příročí, kdežto žalobcův příkaz došel jí před tím.

Citace:

č. 3891. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, číslo/sešit Civilní rozhodnutí VI., s. 821-822.