Čís. 3852.

Vyrovnací řád.
Vyrovnacímu věřiteli, jemuž přísluší zadržovací právo, není zabráněno, by se nedomáhal plné vyrovnací kvóty, třebas zadržovacího
práva dosud nerealisoval. Zaplatil-li vyrovnací dlužník již za řízení vyrovnacího, ale před uzavřením vyrovnání část pohledávky, jest vyrovnací kvótu vypočítati pouze ze zbytku pohledávky, třebas věřiteli příslušelo pro celou pohledávku právo zadržovací.

(Rozh. ze dne 13. května 1924, Rv I 373/24.)
O jmění firmy prvžalovaného bylo dne 13. dubna 1921 zavedeno řízení vyrovnací, v němž se prvžalovaný dne 20. května 1922 vyrovnal na
28%. Žalobkyně přihlásila k vyrovnání 328.390 Kč. Dne 15. října 1921
uplatil prvžalovaný žalobkyní na částečné zaplacení dluhu 62.484 Kč
18 h proti tomu, že mu žalobkyně vydala 5 beden příze z 18 beden,
k nimž uplatňovala právo zadržovací. Žalobou domáhala se žalobkyně
na prvžalovaném i na druhém a třetím žalovaném, kteří přistoupili k vyrovnání jako rukojmí a plátci, zapravení splatných vyrovnacích kvot,
vzavši za základ výpočtu celou pohledávku 328.390 Kč. Procesní
soud prvé stolice přiznal žalobkyni splatné vyrovnací kvóty
pouze z pohledávky 265.905 Kč 82 h a uvedl mimo jiné v důvodech:
Jest nesporno, že žalovaný splatil žalující v říjnu 1921 na svůj dluh
62.484 Kč 18 h, by mu žalující strana vydala 5 beden zadržené příze,
již nutně potřeboval. Strana žalující neodůvodněně v žalobě na tuto
splátku nebéře zřetele a od salda 328.390 Kč jí neodpočítává, ačkoliv
ji odpočítávati má. S ohledem na tuto splátku snižuje se saldo z 328.390
Kč na 265.905 Kč 82 h a z této částky 265.905 Kč 82 h a nikoliv z částky 328.390 Kč jest počítati vyrovnávací kvótu. Odvolací soud
nevyhověl odvolání žalovaných, k odvolání žalobkyně pak vypočetl požadované vyrovnací splátky z celé pohledávky 328.390 Kč. Důvody:
Žalovaní se domnívají, že žaloba jest předčasná proto, že není ještě jisto, jak dalece pohledávka žalobkyně jest kryta zadržením zboží, to že
by teprve soudem muselo býti zjištěno. Tento názor nemá však opory
v zákoně. Podle §u 11 vyr. ř. nejsou zahájením vyrovnacího řízení dotčena práva na oddělení. Věřitel, oprávněný k oddělení, nemůže tudíž ani ohledně způsobu, ani ohledně času, ve kterém chce uplatňovati své
zadržovací právo, omezován býti řízením vyrovnacím. Ani zhoršení postavení rukojmí (§ 1353 obč. zák.) nenastane tím, že žalobkyně od nich
žádá zaplacení bez ohledu na zadržovací právo, pokud jen od rukojmí
není více požadováno, než žalobkyni bylo přiřknuto v řízení vyrovnacím. Neboť jako vyrovnací rukojmí jsou oni povinni tak, jako vyrovnací dlužník, platiti dle poměru uskutečněného vyrovnání v řízení vyrovnacím. Je-li tedy žalobkyně na základě vyrovnání oprávněna žádati
od prvžalovancho kvótu z celé k vyrovnání ohlášené pohledávky
328.390 Kč nehledě k výtěžku nebo ceně zboží zadrženého, má totéž
oprávnění také oproti vyrovnacím rukojmím. Solidární závazek žalovaných jest odůvodněn v čl. 280 a 281 obch. zák. Konečně otázku, zda
žalobkyně jest povinna, by prvožalovaným v říjnu 1921 zaplacených
62.484 Kč 18 h proti vydání 5 beden zadrželé příze dala si předem sraziti z celé své pohledávky 328.390 Kč a zda vyrovnací kvóty mají býti
počítány jen ze zbytku 265.905 Kč 82 h, prvý soud kladně zodpověděl.
Odvolací soud nemohl se však k tomuto náhledu připojiti z této úvahy:
§ 11 vyr. ř. stanoví, že práva na oddělení zahájením řízení vyrovnacího
nejsou dotčena. Zadržovací právo zůstává tudíž v platnosti, zadrželé
zboží nemůže nikdy tvořiti část vyrovnací podstaty, slouží výhradně jen
k uspokojení věřitelů oprávněných k oddělení. Podle §u 46 vyr. ř. nemění se vyrovnáním nároky věřitelů, oprávněných k oddělení. Z toho
následuje, že pohledávka věřitele, oprávněného k oddělení, nesmí dojíti tak, jako pohledávka ostatních věřitelů, jen k uspokojení stejnému
a kvotientnímu, nýbrž že věřitel, oprávněný k oddělení, může úplné
uspokojení své pohledávky žádati, pokud výtěžek ze zadrženého zboží
stačí, a sice tak, že, když výtěžek k úplnému krytí pohledávky postačuje, jest úplně uspokojen, když však není možným plné uspokojení,
může použiti výtěžku ze zadrženého zboží ku krytí kvotou nekrytého
schodku. To odpovídá čl. 315 obch. zák. a zcela všeobecnému pojetí
§u 46 vyr. ř., dle něhož nároky věřitelů, oprávněných k oddělení, nemají vyrovnáním doznati změny, tedy ani zmenšení, pokud toho pro nedostatečnost po ruce jsoucích prostředků k uspokojení nebude právě
třeba. Opačný náhled by vedl, byť jen i nepřímo, přece k tomu, že výtěžek ze zadrženého zboží by prospěl nejen věřiteli oprávněnému k oddělení, nýbrž i ostatním vyrovnacím věřitelům, poněvadž pro ostatní
vyrovnací věřitele zvětšila by se kvóta o výtěžek ze zadrženého zboží a
o zmenšení pohledávky věřitele oprávněného k oddělení, tím způsobená. Věřitel oprávněný k oddělení měl by oproti ostatním věřitelům
horší postavení, protože, vzhledem ku pohledávce přihlášené k vyrovnání, by obdržel menší kvótu než onu, kterou ostatní věřitelé vyrovnací dostávají, ježto těmto se připočítává kvóta dle stavu jejich přihlášky. Názor odvolacího soudu opírá se také o další úvahu, že retenční
věřitel nesmí míti nepříznivější postavení, než onen věřitel, jehož pohledávka byla zajištěna zástavním právem, získaným před zahájením vyrovnacího řízení, nebo rukojemstvím téže povahy. Zástavního práva i
rukojemství bylo by možno použíti ku krytí schodku v řízení vyrovnacím.
Toto právo musí tedy zajisté příslušeti i věřiteli retenčnímu (čl. 314 obch. zák.), totiž právo, z výtěžku ze zadrženého zboží krýti schodek
v řízení vyrovnacím. Námitka, že žalobkyně musí si dáti sraziti 62.484
Kč 18 h ze své pohledávky před vypočtením kvóty z toho důvodu, že
tato částka byla zaplacena za vyrovnacího řízení, tedy před potvrzením
vyrovnání, jest nepřípadná, poněvadž odporuje §u 7 vyr. ř., podle něhož právní účinky zahájeného vyrovnacího řízení nastávají již počátkem
dne, kterého edikt na soudní tabuli byl vyvěšen. Že se žalobkyně súčastnila pohledávkou 328.390 Kč v řízení vyrovnacím, jest nesporno,
rovněž i to, že výtěžek 62.484 Kč 18 h za zadržené zboží nestačí k úplnému uspokojení žalobkyně. Žalobkyně jest proto oprávněna vypočítati
kvótu z celých 328.390 Kč.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalovaných potud, že obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Žalovaní vznesli do rozsudku soudu stolice druhé dovolání jednak
potud, pokud odstavec II. rozsudku prvého soudu byl v druhé stolici
potvrzen, jednak potud, pokud odvolací soud změnil odstavec III. rozsudku procesního soudu prvé stolice a uznal žalované povinnými, by
žalující firmě zaplatili také částku 11.247 Kč 16 h, v tomto odstavci III.
uvedenou, s příslušnými úroky. Žalovaní uplatňují toliko důvod čís. 4
§u 503 c. ř. s. V prvém směru nelze dovolání uznati oprávněným. Žalovaní trvají v tomto směru v dovolacím spise na námitce, vznesené již
před procesním soudem prvé stolice, že žalující firma jest kryta nejméně do výše 140.000 Kč z důvodu zadržovacího práva, jí uplatňovaného; žalovaní mají za to, že žalující firma nemůže domáhati se zaplacení vyrovnací kvóty, dokud neprovede realisace svého zadržovacího
práva a dokud tím nebude zjištěno, zda a která částka její pohledávky
zůstává neuhrazena realisací práva zadržovacího. Nižší soudy právem
prohlásily, že tato námitka žalovaných jest nedůvodna, poněvadž práva
na oddělení — a takovým právem jest zadržovací právo žalující firmy
— nejsou podle §u 11 vyr. ř. dotčena zahájením vyrovnacího řízení a
poněvadž tedy žalující firmě, která jest nejen věřitelkou, k oddělení
oprávněnou, ale také věřitelkou vyrovnací, mající nárok na vyrovnací
kvótu, nelze tento její nárok, pokud stal se již splatným, upírati z důvodu toho, že jest zároveň také věřitelkou, k oddělení oprávněnou. Žalovaní jsou povinni žalující firmě zaplatiti vyrovnací kvótu podle obsahu
soudně potvrzeného vyrovnání, aniž lze při tom bráti jakýkoli zřetel na
její zadržovací právo. V tomto sporu je tudíž nerozhodno, že žalující
firma nerealisovala dosud svého práva zadržovacího a že není známo,
zdali a jakou částkou zůstane její pohledávka po realisací práva tohoto
neuhrazena. V této příčině nebylo tedy dovolání vyhověno. Naproti to-
mu jest dovolání oprávněno, pokud soud odvolací změnil odstavec III.
rozsudku prvého soudu a uznal žalované povinnými, by zaplatili žalující firmě také částku 11.247 KČ 16 h, tam uvedenou, s příslušnými
úroky. To vysvítá z této úvahy: V prvé stolici přednesly obě strany
souhlasně, že 5 beden příze prvního žalovaného, k nimž měla žalující firma zadržovací právo, vydala tato firma asi v říjnu 1921 prvnímu žalovanému jako majiteli firmy, když byl na částečné zaplacení svého
dluhu u žalující firmy uplatil 62.500 Kč, správné 62.484 Kč 18 h. Rozsudek prvního soudu obsahuje zjištění těchto skutkových okolností, jež
podle §u 266 c. ř. s. dlužno pokládati za pravdivé. Zaplacení uvedené
částky 62.484 Kč 18 h prvním žalovaným žalující firmě stalo se podle
skutkových zjištění prvého soudu, převzatých podle prvého odstavce
§u 498 c. ř. s. soudem odvolacím, v říjnu 1921, tedy ovšem po zahájení vyrovnávacího řízení, ale dříve, než bylo v tomto řízení uzavřeno
vyrovnání mezi prvním žalovaným a jeho věřiteli. Není dokázáno, ani
tvrzeno, že toto zaplacení jest neúčinné podle třetího odstavce §u 8 vyr.
ř. z důvodu toho, že by byl snad vyrovnávací správce s ním nesouhlasil
nebo odpor proti němu vznesl; naopak obě strany vycházejí v tomto
sporu z předpokladu, že zaplacení stalo se právoplatně. Tímto zaplacením pominula tudíž podle §u 1412 obč. zák. v říjnu 1921 částka
62.484 Kč 18 h pohledávky žalující firmy, která činila v době zahájení
vyrovnávacího řízení 328.390 Kč, takže zbývalo z ní dne 20. května
1922, kdy vyrovnání bylo uzavřeno, 265.905 Kč 82 h. Okolnost, že žalující firmě příslušelo k oněm 5 bednám příze, které po uvedeném zaplacení vydala prvnímu žalovanému, zadržovací právo, jež podle druhého odstavce §u 10 vyr. ř. dlužno ve vyrovnávacím řízení posuzovati
jako právo zástavní, nemění na tom ničeho, neboť i tenkrát, když dlužník zaplatí úplně nebo částečně pohledávku, zajištěnou zástavním právem, pomíjí tato pohledávka podle §§ 1412 a 469 obč. zák. do výše zaplacení a to spolu s právem zástavním, pokud jest zástavou věc movitá, jak tomu bylo zde. Že by byla žalující firma onu zaplacenou částku
62.484 Kč 18 h přijala na srážku budoucí vyrovnací kvóty, není tvrzeno
a nemohlo by vzhledem na hořejší skutkové zjištění o zaplacení na srážku dluhu prvního žalovaného ani s úspěchem tvrzeno býti, neboť v době
placení nebyl první žalovaný dosud dlužen vyrovnací kvótu, která byla
umluvena teprve 20. května 1922, nýbrž byl dlužen celou pohledávku
328.390 Kč. Poněvadž však podle toho, co právě bylo uvedeno, tato
pohledávka žalující firmy snížila se před uzavřením soudního vyrovnání
následkem částečného zaplacení na 265.905 Kč 82 h, nemohlo se toto
vyrovnání vztahovati na celou původní pohledávku 328.390 Kč, nýbrž
toliko na tento zbytek 265.905 Kč 82 h, pročež žalující firma může žádati vyrovnací kvótu jen z tohoto zbytku a ne z původní pohledávky
328.390 Kč. Tomu nevadí ani ustanovení prvního odstavce §u 11 vyr.
ř., podle něhož oddělovací právo žalující firmy zůstalo vyrovnávacím řízením nedotčeno, ani ustanovení prvního odstavce §u 46 vyr. ř., podle
něhož nárok žalující firmy jako věřitelky, k oddělení oprávněné, nebyl
dotčen vyrovnáním. Právo žalující firmy na oddělení, jakož i její nárok
z práva zadržovacího, totiž nárok na uspokojení ze zadržovaných věcí
před ostatními věřiteli, zůstaly nedotčeny — až ovšem na to, že žalující firma dobrovolně vrátila prvnímu žalovanému 5 beden příze, k nimž
měla zadržovací právo; pouze pohledávka žalující firmy doznala
změny, totiž snížení na 265.905 KČ 82 h, ale nikoli vyrovnávacím řízením, ani vyrovnáním, nýbrž částečným zaplacením, které se stalo prá- voplatně před vyrovnáním. Ustanovení §u 7 vyr. ř., že právní účinky
zahájeného vyrovnávacího řízení vznikají už počátkem toho dne, kdy
vyhláška vyvěšena byla na soudní desce, je zde rovněž nedůležito, neboť podle §u 8 vyr. ř. jest částečné i úplné zaplacení dluhu vyrovnávajícím se dlužníkem přípustno za podmínek tam uvedených. Procesní
soud první stolice tudíž právem vypočítal vyrovnací kvótu žalující firmy
z částky 265.905 Kč 82 h a ne z částky 328.390 Kč a právem zamítl
v odstavci III. svého rozsudku žalobní žádost co do částky 11.247 Kč
16 h s příslušnými úroky, kteréžto rozhodnutí soud odvolací následkem
právního omylu a tedy neprávem změnil v ten způsob, že žalující firmě
přiřkl proti žalovaným i tuto částku. Proto bylo v tomto směru vyhověti důvodnému dovolání žalovaných a obnoviti rozsudek procesního
soudu první stolice.

Citace:

Rozhodnutí č. 3853. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 762-765.