Čís. 3516.

Přikázal-li odesílatel zasílateli, by zboží bylo zasláno určité (cizozemské) firmě k disposici odesílatelově, splnil zasílatel příkaz tím, že jej poznamenal v nákladním listě. Poznámka odesílatele pro příjemce na nákladním listě jest přípustná, nemůže býti dráhou škrtnuta a víže příjemce zásilky.
(Rozh. ze dne 20. února 1924, Rv I 1321/23.).
Žalovaná, provozujíc speditérskou živnost, vzala na se úkol, žalobcem na ni vznesený, obstarati dopravu zboží, které prodal žalobce Gustavu B-ovi v Amsterodamě. Kupní cenu měl zaplatiti B. jednou polovinou až obdrží fakturu, druhou polovinou, až obdrží duplikát nákladního listu. Žalobce, maje zájem na tom, by B. nedostal zboží do rukou dříve, dokaváde nezaplatí celou kupní cenu, uložil žalované, aby zboží pro В-a zaslala na speditérskou firmu D. v Amsterodamě, ale tak, aby zboží to zůstalo prozatím u této firmy k žalobcově disposici. Žalovaná uvedla v nákladních listech jako příjemce firmu D. a poznamenala v nich, že zboží jest chovati k žalobcově disposici. Zboží bylo však přes to vydáno přímo Gustavu B-ovi. Tvrdě, že utrpěl tímto předčasným vydáním zboží škodu, domáhal se žalobce její náhrady na žalované. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Žalovaná má za to, že příkazu náležitě vyhověla, uvedši v nákladních listech jako příjemce jen firmu D., o B-ovi se ani nezmínivši, a poznamenavši mimo to ještě v nákladních listech, že zboží jest chovati k žalobcově disposici. Na toto stanovisko žalované přistoupil již procesní soud prvé stolice a zcela správným shledává je i soud odvolací. Vždyť opatření ta, již každé samo o sobě, tím více tudíž obě dohromady, byla úplně způsobilými a dostatečnými, by firma D. seznala, že nesmí zboží vydati nikomu třetímu bez výslovného svolení žalobce, jenž podle poznámky na nákladních listech vyhradil si pro sebe právo disposice se zbožím. Namítá-li žalobce, že ona poznámka na nákladním listě jest podle čl. 391 a 392 obch. zák. a podle předpisů železničního dopravního řádu nepřípustnou a, byvši přes to učiněna, nemá právního významu, jest námitka ta vyvrácena § 56 (8) nařízení vlády republiky Československé o dopravě na železnicích ze dne 13. května 1921 čís. 203 sb. z. a n. a 186/1890 ř. z., § 2. Ostatně by firma D. nebyla směla zboží beze všeho vydati B-ovi ani tenkráte, kdyby oné poznámky na nákladních listech nebylo bývalo, protože v tomto případě byla by měla zapotřebí výslovného svolení firmy, nyní žalované. Upozorňovati firmu D. ještě zvlášť, zejména zvlášt- ním dopisem, že disposice se zbožím zůstává vyhražena žalobci, nejen že nebylo nutným, nýbrž naopak bylo by bývalo zbytečným a nelze tudíž důvodně žalované vytýkati, že zanedbala povinnosti, jí jako speditérce náležející. I když přišel žalobce ke škodě tím, že firma D. vydala zboží dříve, než cenu kupní zaplatil, nezodpovídá za škodu tu žalovaná, splnivši náležitě smlouvu spediterskou. Bylo zajisté na žalobci, by upozornil firmu D. na své právo disposiční, pokládal-li to za nutné, když B-ovi duplikáty nákladních listů zaslal. Žalobce požádal sice o to žalovanou, ale teprve po odeslání duplikátů, tu však již bylo pozdě, jak patrno z toho, že ihned odeslaný expresní dopis žalované — jiného nic nežli odeslání takového dopisu žalobce nežádal — došel na místo určení, když bylo již zboží B-ovi vydáno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Pokud jde o výtku nesprávného právního posouzení věci, sdílí dovolací soud právní názor obou nižších soudů, že žalovaná firma vyhověla žalobcovu příkazu, by zboží, o něž se jedná, »zaslala firmě D. v Amsterodamě k žalobcově disposici«. Žalobce v prvé stolicí vůbec netvrdil, že žalované původně udělil příkaz, aby zpravila firmu D. zvláštním dopisem o tom, že zboží má u ní zůstati k žalobcově disposici. Bylo tedy žalované ponecháno, aby sama volila způsob tohoto oznámení; učinivši tak poznámkou na nákladním listě, vyhověla z plna uděleného jí příkazu. Že firma D. přes toto opatření zboží dále vydá, nemohla žalovaná předpokládati, to tím méně, ježto v nákladním listě uvedla jako příjemce tuto firmu, o G. B-ovi vůbec se ani nezmínivši, takže zbožím mohl disponovati jen odesílatel, §§ 73 a 99 žel. dopr. ř. ze dne 13. května 1921 čís. 203 sb. z. a n., čl. 15. mezinárodní úmluvy o dopravě na železnicích ze dne 14. října 1890 čís. 186 ř. zák. z r. 1892, pokud se týče jen firma D. jako adresát, §§ 73, 76 žel. dopr. ř. a čl. 16 mezinárod. žel. dopr. řádu, tato ovšem jen dle disposic žalobcem jí udaných, pročež i v případě, že by poznámky oné na nákladním listě nebylo, byla by musila firma D. vyčkati zvláštního žalobcova příkazu, aby zboží vůbec mohla někomu vydati. Nelze tudíž žalované vytýkati, že zanedbala péči řádného obchodníka ve smyslu čl. 380 obch. zák. Že poznámka odesílatele pro příjemce ohledně další disposice na nákladním listě jest přípustná, stanoví výslovně § 56 (8) žel. dopr. ř. ze dne 13. května 1921 čís. 203 sb. z. a n., jakož i § 2 prováděcího nařízení k mezinárodní úmluvě o dopravě na železnicích ze dne 14. října 1890 čís. 186 ř. zák. z roku 1892. Poznámky toho druhu jsou ovšem dle citovaných předpisů pro dráhu nezávazný, proto však nesmí býti drahou škrtnuty, jak dovolatel nesprávně usuzuje, neboť určeny jsou pro příjemce a přípustnost jejich výslovně jest uznána. Dovolatel ostatně ani netvrdí, že dráha poznámku onu skutečně Škrtla. Z okolností, že žalovaná později, již po odeslání zboží opětně firmě D. stejné sdělení zvláštním dopisem učinila, nelze vyvozovati, jak činí dovolatel, že k tomu byla povinna hned původně, neboť toto druhé oznámení stalo se k novému výslovnému příkazu žalobcovu. Rovněž nesprávným jest názor dovolatelův, že žalovaná v žalobní odpovědi obratem »... hat er uns gebeten, ihr nochmals zu schreiben...« uznala, že již původně bylo smluveno, by firmu D. o disposici žalobcově zpravila zvláštním dopisem. Pravdou jest, že žalovaná hned od počátku v celém sporu stále zdůrazňovala, že takového příkazu nedostala, a může míti onen obrat jen ten význam, že příkaz žalobcův měl býti firmě D. opakován. Nelze-li žalované firmě přičítati zanedbáni povinné péče řádného obchodníka, nemůže býti činěna zodpovědnou za případnou škodu, jež vzešla žalobci tím, že zboží bylo G. B-ovi firmou D. bez svolení žalobcova vydáno. Odvolací soud posoudil věc správně po stránce právní
a není dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s. opodstatněn.

Citace:

č. 3663. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 466-467.