Čís. 3973.

Ustanovení §u 647 obč. zák. nelze použiti, jde-li o otázku, kdo bude fideikomisárním nástupcem odkazovníka.
(Rozh. ze dne 12. června 1924, R I 478/24.)
Poslední vůlí ustanovil zůstavitel Béla D. v odstavci I. universálními dědici svého jmění tři dítky: Vojtěcha, Rudolfa a Marii; v odstavci II. odkázal synu Rudolfovi a dceři Marii veškeré cenné papíry, každému polovici, a v odstavci XVI. ustanovil, že synové Vojtěch a Rudolf nejsou oprávněni se jměním, které na základě této závěti obdrží, volně nakládati, nýbrž jsou povinni, je po své smrti svým zákonným dědicům zanechati. Dle dílčí listiny činilo čisté jmění, Rudolfu D-ovi připadlé, 419747 K, z toho zákonný díl povinný 257315 K, a jmění závazkem substitučním stižené 162432 K, k jehož zajištění složeny byly do soudního uschování pro »substituční podstatu Rudolfa D-a« cenné papíry v nominální ceně 169400 K. Návrh Rudolfa D-a, by substituční svazek ohledně substituční jistiny 169400 K nom. byl zrušen a by jistina byla rozdělena na dva stejné díly, soud prvé stolice zamítl, rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel má za to, že jeho fideikomisárním substitutem může býti po jeho smrti toliko jeho bratr Vojtěch a nikdo jiný, a to proto, poněvadž, jak stěžovatel se domnívá, mohou vzhledem k ustanovení §§ů 647 a 684 obč. zák. fideikomisárními substituty býti jen osoby, které v době smrti zůstavitele, nařídivšího fideikomisární substituci, byly již na živě nebo podle zásady §u 22 obč. zák. byly v době této již v mateřském životě počaty, a, poněvadž takovou osobou byl jako stěžovatelův příští možný dědic jen jeho bratr Vojtěch. Stěžovatel se tedy domnívá, že jen on a tento jeho bratr mají právo k substituční podstatě, z čehož podle jeho mínění plyne, že zrušením substitučního svazku nebudou dotčena práva jiných osob a že tudíž oni dva mohou souhlasnou vůlí domáhati se zrušení tohoto svazku. Stěžovatel spatřuje proto zřejmou nezákonnost v mínění soudů nižších, že jmění, stižené fideikomisární substitucí, o kterou jde, má býti zachováno zákonným dědicům jich obou bez rozdílu, zda tito dědicové již žili, neb aspoň počati byli v době smrti zůstavitele, či teprve později se narodili, se narodí, nebo počati budou. Stěžovateli nelze přisvědčiti. Ustanovení zákonné, že odkazu může nabýti jen osoba, která dožila se zůstavitelovy smrti, a tedy žila neb aspoň byla počata, když zůstavitel zemřel, nemůže zde přijíti v úvahu, poněvadž nejde o otázku, kdo jest přímým odkazovníkem zemřelého Bély D-a, nýbrž o otázku, kdo bude fideikomisárním nástupcem stěžovatele a jeho bratra, v této příčině pak rozhoduje jasné znění poslední vůle zemřelého Bély D-a, podle které substituční podstata připadne po jejich smrti jejich zákonným dědicům, vyjma Lauru D-ovou, tedy jen s tímto jediným omezením a s jedinou změnou, obsaženou v druhé větě XVI. odstavce poslední vůle, týkající se pouze Vojtěcha D-a. Nižší soudy tudíž posoudily věc správně po stránce právní projevivše mínění, že teprve po smrti stěžovatelově bude možno posouditi, kdo jsou jeho zákonnými dědici a tedy jeho substituty, a že jimi budou osoby, které v době smrti stěžovatelovy budou jeho zákonnými dědici bez ohledu na to, zda již v době smrti Bély D-a žili, byli počati, či teprve později.

Citace:

č. 3973. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 944-945.