Čís. 3537.

Revírní rada nemůže se žalobou na soudě domáhati na podnikateli hor předložení rozvahy a zjištění její nesprávnosti.
(Rozh. ze dne 26. února 1924, R II 32/24.) Revírní rada pro okres M. domáhala se na důlní společnosti žalobou předložení rozvahy a zjištění, že předložená rozvaha jest nesprávná. Námitku nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice zamítl, rekursní soud námitce vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Předem dlužno na to poukázati, že pravomoc řádných soudů se obmezuje dle jurisdikční normy a civilního soudního řádu na rozhodování právních poměrů, spočívajících na právu občanském, totiž dle ustanovení čl. XXX. uv. zák. k с. ř. s. na předpisech obč. zák., práva obchodního, řádu směnečného i na normách soukromého práva, v jiných zákonech obsažených. Strana žalující opírá však dle znění žaloby žalobní nárok výslovně o zákony ze dne 25. února 1920, čís. 143 a 144 sb. z. a n., jakož i o nařízení vlády ze dne 23. března 1921 čís. 114 sb. z. a n., které nejsou normami soukromoprávními, nýbrž dle svého výhradně sociálně, politického obsahu a dle vůle zákonodárcovy normami práva veřejného. Již dle tohoto uvážení nepatří tato věc před řádné soudy. Avšak nehledíc k tomu, že se zde vůbec nejedná o právní věc občanskou, byla by, i kdyby se mělo za to, že zde běží o soukromoprávní nárok, pravomoc řádných soudů vyloučena dle §u 1 j. n., jelikož sporná záležitost jest citovanými zákony přikázána jiným úřadům (orgánům). Strana žalující domáhá se totiž — třebaže to zakrývá, rozdělujíc konečný žalobní návrh v několik částí zdánlivě samostatných, ve skutečnosti však jen otázky předběžné tvořících, které mají vzbuditi dojem soukromoprávních nároků — ve skutečnosti přece jen soudního výroku, že podíl hornictva na čistém zisku za rok 1921 nebyl správně stanoven, že má býti zvýšen o 1 000 000 Kč, po případě také změny použitého rozdělovacího klíče. Řešení veškerých těchto právních otázek (uplatňovaných nároků) jest však dle §u 3 a 12 zákona ze dne 25. února 1920, čís. 143 sb. z. a n., dále dle §u 33, 16, 18 a 19 nařízení vlády ze dne 23. března 1921 čís. 114 sb. z. a n. výslovně přikázáno jiným orgánům (jiným úřadům) a vymyká se tudíž pravomoci řádných soudů, nehledíc ani k tomu, že dle cit. zák. ustanovení ctraně žalující vůbec nepřísluší nějaký vliv na stanovení zaměstnaneckého podílu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

Dovolací rekurs není odůvodněn. Nejvyšší soud sdílí právní názor rekursního soudu a poukazuje žalobkyni na správné důvody napadeného usnesení s dodatkem, že žalobkyně neuplatňuje soukromoprávního důvodu k opodstatnění žalobní žádosti, aby žalovaná byla odsouzena k předložení rozvahy, a by bylo zjištěno, že 10% podíl na výtěžku z hornictví 826 876 Kč 65 h, přikázaný žalobkyni, spočívá prý na věcně nesprávném sestavení rozvahy za obchodní rok 1921 a že jest prý nesprávně sestaven i účet o zisku a ztrátě ke dni 31. prosince 1921. Žalobkyně může se dovolávati k odůvodnění tohoto žalobního nároku pouze zákona ze dne 25. února 1920, čís. 143 sb. z. а n., o účasti zaměstnanců při hornictví na správě dolů a jejich podílu na čistém zisku, který, rovněž jako zákon z téhož dne čís. 144 sb. z. a n. o závodních a revírních radách jest první etapou v soustavném postupu socialisace báňské těžby a výronem sociálně-politického smýšlení zákonodárců a proto, jak stěžovatelka sama uznává, ovládán veřejnoprávními zásadami. Že pravomoc soudů v těchto záležitostech jest vyloučena, lze seznati z ustanovení prováděcího nařízení ze dne 23. března 1921, čís. 114 sb. z. a n. k uvedenému zákonu čís. 143, kde rozhodnutím o stížnostech jest pověřeno báňské hejtmanství a ministerstva veřejných prací, obchodu a sociální péče a zejména z ustanovení §u 19 tohoto nařízení, dle něhož revírní rady mohou si stěžovati do rozdělovacího klíče u báňského hejtmanství, které rozhodne konečně. Nikoliv pro stanovisko stěžovatelky, že pořad práva jest přípustným, nýbrž pro opačné stanovisko mluví ustanovení §u 18 prováděcího nařízení, že u hornických podniků, při nichž nejsou zřízeny podnikové rady, určí podíl zaměstnanců na čistém zisku revírní báňský úřad v dohodě s příslušnou berní správou, nedocílí-li se dohody mezi majitelem hornického podniku a závodní radou. Není potřebí šířiti se o tom, že ani předpis §u 12 zákona ze dne 25. února 1920, čís. 143 sb. z. a n. a §u 15 prováděcího nařízení, že každý hornický podnik na vyhrazené nerosty jest povinen, vésti řádné knihy, uschovávati obchodní spisy, ponechati si opisy, sestaviti rozvahy a účet zisku a ztráty ve smyslu prvé knihy IV. titulu obchodního zákona, ani mezery, vady a nedostatky, jež stěžovatelka vytýká uvedeným veřejnoprávním předpisům, nejsou s to, by změnily veřejnoprávní poměr v soukromoprávní a učinily přípustným pořad práva pouze pro přechodní dobu, t. j. co do bilance za obchodní rok 1921, která prý dosud ani zkoumána ani schválena nebyla podnikovou radou.

Citace:

č. 3603. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 377-378.