Čís. 3978.

Zákonné zástavní právo na nemovitosti pro dávku z majetku (zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n.) týká se jen částky dávky, která byla vyměřena z nemovitosti. Nebyly-li berním úřadem v tomto směru, jakož i o kvotě čisté hodnoty nemovitosti ke dni 1. března 1919, předloženy potřebné doklady, jest přihlášku k rozvrhu zamítnouti.
(Rozh. ze dne 12. června 1924, R II 173/24.)
Žádost berního úřadu, by z výtěžku dražby za exekučně prodanou nemovitost byla ve výsadním pořadí přikázána pohledávka eráru na dávku z majetku, soud prvé stolice zamítl. Rekursní soud usnesení potvrdil a Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Nižší soudy měly právem za to, že pohledávka eráru na zaplacení dávky z majetku ve zbytku 3760 Kč nebyla přihlášena za tak přesných údajů a dokladů (§§ 210 a 214 ex. ř.), aby mohla býti z nejvyššího podání přikázána. Názor stěžovatelky, že již zákonné předpisy a zvláštní skutečnosti případu i bez podrobné přihlášky postačovaly, aby dávka byla přikázána, není správným. Zejména není správným právní názor stěžovatelky, že dávka z majetku se zákonným obmezením požívá na nemovitostech zástavního práva celá a nikoli jen částkou, která byla z nemovitosti vyměřena. Správnost opačného názoru plyne z doslovu zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. (§ 62, odstavec prvý, slova: »do částky poměrně na ně (nemovitosti) vypadající«) z vysvětlivek v prováděcím nařízení ze dne 27. července 1920, čís. 463 sb. z. a n., v bodě K § 62, k odstavci (1) (viz v odstavci (5) slova: »nemovitost tedy neručí vůbec za dávku vypadající pouze na jmění kapitálové«) a z odůvodnění vládního návrhu zákona čís. 309 z r. 1920, tisk 2267, jež praví v bodě K §§ 61 a 62, že zákonné právo zástavní v zájmu držby hypotekární zabezpečuje jen poměrnou částku dávky na nemovitost vypadající. Vládní osnova stala se v tomto bodě i zákonem, jímž bylo zástavní právo podle zprávy rozpočtového výboru (tisk 2751) jen ještě více omezeno. Bylo proto v tomto případě nezbytno, by podle §u 210 ex. ř. bylo včas doloženo, zda a pokud účtovaná dávka vypadla na nemovitost. Mimo to by muselo býti vzhledem k ustanovení §u 55 zákona čís. 309 z r. 1920 o splatnosti dávky a o úrokové náhradě za předčasné splátky a vzhledem k §u 223 ex. ř. udáno, kdy byl doručen platební rozkaz a dávka se tudíž stala splatnou. Také není správné, že soud byl s to, na základě spisů (§§ 210 a 214 ex. ř.) vypočísti 30% kvotu čisté hodnoty nemovitosti podle stavu ze dne 1. března 1919. Odhadní cena, v exekučním řízení zjištěná, může se od hodnoty ze dne 1. března 1919 — bez ohledu na všeobecné, v různých krajích ovšem různé změny v cenách nemovitostí — podstatně, nahoru i dolů, odchylovati pro zvláštní poměry nemovitosti, zejména pro změny v jejím stavebním rozsahu a stavu. Podobně mohlo knihovní zatížení nemovitostí od 1. března 1919 doznati značných změn. Ty z knihovního výtahu zjistiti nelze, protože z něho podle §u 133 ex. ř. a §u 36 nař. ze dne 12. ledna 1872 ř. z. čís. 5, vymazané položky nejsou patrny. Mimo to zůstávají mnohdy i zaplacené knihovní dluhy v pozemkové knize bezdůvodně váznouti. Ježto tedy ani podle podané přihlášky ani podle listin v §§ 210 a 214 ex. ř. vypočítaných soudu nebylo lze posouditi, pokud nárok na přihlášenou dávku z majetku jest po právu, a exekuční soud není oprávněn, by z úřední moci doplňoval nedostatečnou přihlášku, dokonce bez účasti stran a mimo rozvrhové řízení, ať již jde o přihlášku veřejného úřadu neb osoby soukromé, odpovídá napadený postup nižších soudů plně zákonu a stavu věci. Zamítavé usnesení exekučního soudu nebylo závislým ani na návrhu neb odporu stran, ježto soud musí zákonných předpisů šetřiti z moci úřadu, ani na předchozím pokusu, docíliti vysvětlení od přítomného zástupce eráru, ježto soud musil předpokládati, že by zástupce eráru, byv, jak nepopřeno, k roku se zákon- ným poučením potile §u 210 ex. ř. obeslán, potřebné doklady předložil, kdyby je měl. Že jich skutečně neměl, vysvítá z přílohy k stížnosti finanční prokuratury do usnesení prvé stolice, kterou přílohou potřebná data — ovšem neúplně — byla bernímu úřadu sdělena teprve 13. srpna 1923, kdežto rozvrhový rok se konal již 23. března 1923.

Citace:

č. 3978. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 951-953.