Čís. 3925.

Zřekla-li se manželka při rozvodu nároku na výživné, ač mohla předpokládati, že se stane neschopnou k výdělku, nemůže se při napotomní neschopnosti domáhati výživného.
(Rozh. ze dne 30. května 1924, Rv I 472/24.)
Žaloba rozvedené manželky o placení výživného byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Dovolatelka má právní posouzení věci za pochybené, ježto její nárok na novou úpravu výživného následkem změny jejích poměrů nebyl uznán za oprávněný. Dovolatelka tvrdí, že manželovy poměry se sice nezměnily, ale ona že upadla do choroby a není následkem toho schopna výdělku, což již dostačuje, by provedena byla nová úprava výživného, poněvadž úmluvy, upravující majetkové poměry manželů, jsou vždy myšleny s výhradou rebus sic stantibus, jak již Nejvyšší soud opětně rozhodl. I kdyby tomu tak bylo, nebyl by nárok žalobkyně podle jejího vlastního tvrzení, že odbytné bylo stanoveno na dobu až do provedení rozluky, na kterou se pomýšlelo za rok, vznikl do žaloby, podané 4. července 1923, když žalobkyně ani netvrdí, že rozluka byla provedena a když žalovaný se zavázal v notářském spise, platiti jí ještě po dva měsíce po narození druhého, tehdy ještě nenarozeného syna 400 Kč měsíčně. Než dovolací soud přisvědčuje právnímu názoru obou nižších soudu, že výhrada rebus sic stantibus nemá platnosti v tomto případě, poněvadž žalobkyně při úpravě majetkových poměrů před rozvodem mohla a musela na to mysleti, že by se mohla státi neschopnou
výdělku, když se zbavovala úplně tohoto zdroje výživy a zřekla se veškerých nároků proti svému manželu, které jí příslušejí z jakéhokoliv právního důvodu nyní, nebo ještě snad vzniknou v budoucnosti. Zde jde jen o to, zda je takové zřeknutí po zákonu platné. Na tuto otázku jest odpověděti kladně. Není ustanovení, které by bránilo svéprávné manželce, zříci se výživného vůči manželu. (Judikát čís. 244.) Možnost, že by manželka padla v budoucnosti na obtíž veřejné dobročinnosti, není tomu na překážku. Nárok manželky na výživu, které ona se zříká, může býti již ztracen jejím jednáním v manželství, jímž zavinuje rozvod manželství. V takovém případě jest zřeknutí se výživného za odbytné jen patrný úspěch, kterého by manželka nedosáhla právem. Z toho viděti, že manželka může míti velký zájem na tom, aby se vyhnula sporu o rozvod manželství a dosáhla přiměřeného odbytného. Právní posouzení odvolacího soudu, že žalobkyně nemá nároku na výživné vůči žalovanému, poněvadž se ho výslovně vzdala, odpovídá zákonu a není proto dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. opodstatněn.

Citace:

č. 3925. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, číslo/sešit , s. 871-872.