Čís. 3539.

Prohlásil-li dlužník, že vzájemnou pohledávku namítá započtením, teprve po vzniku exekučního titulu, může se domáhati zrušení exekuce žalobou dle §u 35 ex. ř., třebas namítaná vzájemná pohledávka byla již před vznikem exekučního titulu (skončením ústního jednáni) právoplatnou.
Předpisy §u 188 a 391 c. ř. s. nedoznalo ustanovení §u 1438 obč. zák. změny. Namítanou vzájemnou pohledávku nelze učiniti likvidní a dospělou ve sporu o zrušení exekuce dle §u 35 ex. ř.
(Rozh. ze dne 26. února 1924, R II 68/24).
Žalobou dle §u 35 ex. ř. domáhal se žalobce na žalovaném zrušení exekuce, vedené na základě usnesení ze dne 9. července 1923, tvrdě, že mu dle rozsudku ze dne 1. října 1923 přísluší proti žalovanému vzájemná pohledávka. Procesní soud prvé stolíce žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc soudu druhé stolice, by o odvolání znovu rozhodl.

Důvody:

V tomto případě jde toliko o to, zdali vymáhaná pohledávka započtením zanikla a zda se její zánik stal po vzniku exekučního titulu odpůrcova neb alespoň po onom čase, do kterého v předchozím soudním řízení účinně mohla býti uplatňována. Odpověď na poslednější otázku nebude nesnadná, má-li se na paměti, že podle ustáleného již výkladu §§ 1438, 1439 obč. zák. vzájemné pohledávky nezanikají, třebaže se k započtení hodí, již v okamžiku, kdy se střetnou, nýbrž až tehdy, když ten neb onen dlužník započtení uplatní, je prohlásí. Teprve jeho prohlášení započtení je onou skutečností, která vymáhanou pohledávku zrušuje. Při tom je lhostejné, zdali namítaná vzájemná pohledávka je právoplatná či není. Ani právoplatná pohledávka dlužníkova nepřivádí zánik vzájemné pohledávky věřitelovy, nebylo-li její započtení prohlášeno. Nelze proto žalobkyni jako dlužnici v tomto případě odepírati právo žaloby podle §u 35 ex. ř. proto, že započtení a jí přivoděný zánik pohledávky, již před vznikem odpůrcova exekučního titulu vzniklé, mohla uplatňovati v dřívějším řízení, a nebylo by to lze ani tehdy, kdyby její pohledávka v době onoho řízení byla bývala dokonce právoplatná. Ze svou vzájemnou pohledávku namítá započtením, prohlásila teprve
po vzniku exekučního titulu, mohla proto také teprve nyní uplatňovati zánik vymáhané pohledávky. Jde jen ještě o odpověď na první z obou otázek, nahoře nadhozených, zda totiž vymáhaná pohledávka prohlášením započtení skutečně zanikla. Odpověď ta bude kladná jen tehdy, má-li namítaná pohledávka všechny náležitosti, které §§ 1438 a 1439 obč. zák. předpokládají, totiž zda je nejen stejnorodná, nýbrž i pravá a dospělá. Že to není, o tom není mezi stranami sporu. Nemůže proto prohlášení jejího započtení míti za následek zánik vymáhané pohledávky. Proti tomuto názoru se nedá nic vyvozovati z předpisů §§ 188 a 391 c. ř. s.. Jimi nedoznala ustanovení hmotného práva o započtení (§ 1438 a násl. obč. zák.) žádné změny. Jimi bylo jen stanoveno, že, byla-li proti zažalované pohledávce namítána vzájemná pohledávka, nutno o ní rozhodnouti v témž řízení. K zrušení vzájemných závazků dojde však i tu teprve tehdy, až namítaná pohledávka soudním rozhodnutím se stane likvidní a dospělou. Likvidní a dospělou nelze ovšem započtením uplatňovanou vzájemnou pohledávku učiniti ve sporu o zrušení exekuce podle §u 35 ex. ř. Předpis §u 188, 391 c. ř. s. platí jen pro případ, že byla zažalována pohledávka a proti ní vzájemná pohledávka namítána, nikoli však také pro tento případ, kde žalováno na zrušení exekuce, spor tedy jde o nárok, který se podle své povahy k započtení vůbec nehodí. Ježto spisy v tomto případe pro řešení obou nadhozených otázek pro rozřešení sporu rozhodných podávají dostatečný podklad, nebylo třeba rozhodnutí prvé stolice zrušiti a naříditi šetření, jež pro výsledek sporu nemůže míti významu.

Citace:

Rozhodnutí č. 3539. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 297-299.