Čís. 3800.

Bylo-li několik samostatných nároků spojeno k společnému projednávání, jest posuzovati přípustnost dovolání (§ 502 c. ř. s.) ohledně jednoho každého nároku zvlášť, třebas byly stejnorodými (§11 čís. 2 c. ř. s.).
(Rozh. ze dne 30. dubna 1924, Rv I 363/24.)
Šest propuštěných zaměstnanců žalované firmy domáhalo se na
firmě zaplacení služebních požitků, prvých pět po 1386 Kč, šestý 1001 Kč. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolání.
Důvody:
Předmět sporu činí u každého z prvních pěti žalobců 1386 Kč a
u žalobce Vojtěcha T-a 1001 Kč. Jde o nároky docela samostatné,
vlastně o šest rozepří, z nichž u žádné hodnota předmětu sporu 2000 Kč nepřevyšuje, pročež není proti souhlasným rozsudkům nižších stolic dovolání přípustno (§ 502 c. ř. s. ve znění cís. nař. ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák. a čl. IV. zák. ze dne 8. června 1923, čís. 123 sb. z. a n., nabyvšího účinnosti dnem 1. července 1923). Tomu nevadí, že stejnorodost uplatňovaných nároků podle §u 11 odstavec druhý c. ř. s. umožnila jich sloučení v jeden spor. Také ustanovení §u 55 j. n. nepřichází zde v úvahu, neboť nejde o otázku příslušnosti soudu, nýbrž
o otázku přípustnosti dovolání. Dovolání bylo proto odmítnuto, což dle §u 507 odstavec prvý c. ř. s. měl učiniti již soud prvé stolice.

Citace:

č. 3800. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 682-683.