Čís. 3499.

Vyrovnáním soudně potvrzeným, a soudním smírem nelze opodstatniti procesuelní obranu věci právoplatně rozhodnuté.
(Rozh. ze dne 13. února 1924, R II 37/24.).
Žalobkyně domáhala se na žalovaném zaplacení zbytku původní pohledávky kupní ceny za prodané zboží, tvrdíc, že žalovaný nedodržel správně lhůtních splátek, ke kterým se zavázal ve vyrovnávacím řízení, takže tím obživla její pohledávka v původní výši, pokud vyrovnávací kvotou nebyla zaplacena. První soud na námitku žalovaného odmítl žalobu z toho důvodu, že věc jest již právoplatně rozhodnuta, protože vyrovnávací návrh schválen byl usnesením sedrie v Hustu ze dne 15. června 1922, a protože podle §u 62 uherského vyrovn. ř. může býti povolena exekuce na základě vyrovnání, opatřeného právoplatným soudním schválením, a výtahem ze soupisu věřitelů, z něhož jest zřejmo, že dlužník přihlášené pohledávky nepopřel. Rekursní soud zamítl námitku věci právoplatně rozhodnuté, a nařídil procesnímu soudu, aby ve věci jednal a rozhodl a to z toho důvodu, že žalobní nárok má za základ nový skutkový děj, totiž obživnutí pohledávky v původní výši pro nedodržení splátek, a že vyrovnání vztahuje se jen na vyrovnávací kvótu a nikoli na zbytek dluhu, ji převyšující, který právě jest touto žalobou uplatňován. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

Lze ponechati stranou otázky, zdali v námitce žalovaného, učiněné při prvním ústním jednání v tom smyslu, že vyrovnávací usnesení tvoří exekuční titul, že tedy podání žaloby bylo zbytečné, a že se ohražuje proti odsouzení k útratám sporu — jest spatřovati procesní námitku věci právoplatně rozhodnuté, či věcnou námitku novace; lze to ponechati stranou proto, že soud musil by k právoplatnosti rozhodnutí hleděti i bez námitky (§ 240 odstavec třetí c. ř. s.") a protože žalovaný v dovolacím rekursu věc právoplatně rozhodnutou skutečně tvrdí. Rovněž lze ponechati stranou otázky, které rekursní soud řešil, protože v tomto případě jsou otázky ty pro rozhodnutí o procesní námitce věci právoplatně rozhodnuté nepodstatnými. Námitku věci právoplatně rozhodnuté lze totiž podle §§ 239 odstavec druhý, 240 odstavec třetí a 261 c. ř. s.opírati jen o právoplatný rozsudek, neb o rozhodnutí, jemu
na roveň postavená, nikoliv o soudní smír neb o vyrovnání, soudně potvrzené, třebaže smír nebo vyrovnání tvoří titul exekuční. Jak při soudním smíru, tak i při vyrovnání v řízení vyrovnávacím jde o uzavření smlouvy mezi dlužníkem a věřitelem, takže soud nemá o čem by rozhodoval; ani v řízení vyrovnávacím nerozhoduje soud o přihlášených pohledávkách, nýbrž bdí jen nad zachováním předpisů vyrovnacího řádu. Byl-li tedy předmět sporu již před sporem buď smírem nebo soudně potvrzeným vyrovnáním mezi stranami upraven, možno sice uplatňovati hmotnou obranu novace, o které se rozhoduje rozsudkem, ale nikoli procesní námitku věci právoplatně rozhodnuté, o které se rozhoduje usnesením. Předpisů §§ 239, 240 a 261 c. ř. s., pokud jednají o námitce právní moci, nelze ani obdobně použiti pro obranu, že věc byla smírem nebo vyrovnáním již odbyta, a to jednak proto, že výpočet procesních námitek, ve zmíněných předpisech uvedených, jest vyčerpávající, jednak proto, že účinky obojího způsobu odklizení sporu jsou různé. Právoplatný výrok soudcovský možno totiž napadnouti jen ve případech §§ 529, 530 a 531 c. ř. s., kdežto soudní smír také ve případech §u 869—877 obč. zák. a §u 1385 a dalších obč. zák., a soudně potvrzené vyrovnání také ještě ve případech §§ 57 a 58 vyr. ř.

Citace:

Rozhodnutí č. 3499. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 242-243.