Čís. 3827.

Pachtovní smlouva o koncesi smrtí pachtýře vůči jeho pozůstalosti
nezaniká. Lhostejno, že živnostenský úřad nevzal na vědomí prohlášení vdovy, že bude v koncesí pokračovati.
(Rozh. ze dne 6. května 1924, Rv I 597/24.)
Žalovaná byla majitelkou dolu a zároveň majitelkou koncese hostinské a výčepnické. V roce 1917 zpachtoval koncesi Stanislav Č., jenž byl těž správním úřadem schválen. Stanislav C. zemřel dne 7. února 1922, načež majitelka domu ohlásila magistrátu, že převezme provozování živnosti do vlastní režie, kdežto vdova po zemřelém Stanislavu Č-ovi oznámila správnímu úřadu, že v základě vdovského práva bude pokračovati v provozování živnosti na podkladě pachtu koncese, patřící majitelce domu. Všechny tři administrativní stolice souhlasně nevzaly na vědomi oznámení vdovy proto, že vdovu po pachtýři koncesované živnosti nelze na roveň klásti vdově po majiteli koncese po rozumu §u 56 odst. IV. živn. ř. Pozůstalost po Ladislavu Č-ovi domáhala se na žalované, by byla uznána povinnou, dodržeti a splniti
pachtovní smlouvu se Stanislavem Č-em, provozování živnosti hostinské a výčepnické také vůči pozůstalosti, zejména že je povinna zpět vzíti oznámeni magistrátu po smrti Stanislava Č-a toho obsahu, »že zamýšlí živnost hostinskou a výčepnickou v základě koncese jí v roce 1914 udělené provozovati ve vlastní režii a nikoliv pachtýřem jako dosud«. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Žalující strana odvozuje žalobní nárok především z práva občanského, najmě dědického podle §u 1116 a) obč. zák. Předmětem pachtovní smlouvy jest v projednávaném případě koncese, tedy právo ryze osobní, které vtiskuje také pachtovní smlouvě ráz práva osobního, takže obligační poměr zaniká smrtí stran smluvních (§§ 531, 918 prvotní doslov a § 1448 obč. zák).
Tomu nasvědčuje i předpis §u 19 odstavec třetí živn. ř., dle něhož může živnostenský úřad jen z důležitých příčin povoliti, by živnost hostinská byla propachtována. Osobní povaha práva pachtovního, jehož předmětem jest koncese, jest tudíž důsledkem osobní povahy koncese jako práva individuálního, které smrtí zaniká; ani vdova po majiteli koncese, která dovolává se práva, příslušejícího jí dle §u 56 živn. ř., neodvozuje své právo z universální sukcese, nýbrž uplatňuje vlastní právo vdovské, nikoli dědické. Zemřel-li pachtýř koncese, zaniká jeho smrtí pacht, který se vázal jen na osobu pachtýře, zvláště schváleného úřadem živnostenským. Ryze osobní povaha koncese je jasně vyslovena v §u 56 živn. ř., dle kterého smrtí majitele koncese zaniká a dědic neb odkazovník musí se domáhati koncese nové, hodlá-li v živnosti zemřelého pokračovati. Tato osobní povaha koncese, vystupující na straně majitele koncese, má za následek, že i disposice s koncesí, pokud ji zákon dopouští, zejména propachtováním nebo zřízením náměstka (§ 19 odstavec třetí živn. ř.), kterážto disposice jest vázána určitými podmínkami a jeví se vlastně výjimkou z pravidla, že koncese se provozuje osobně, jest obmezena jen na osobu pachtýře nebo náměstka; právo pachtýřovo spočívá na osobním vztahu
majitele koncese k pachtýři a na jeho způsobilosti, pachtýř neprovozuje samostatného oprávnění živnostenského, což vtiskuje právu jeho ráz práva neděditelného, jak to bylo zřejmě vysloveno v prvotním doslovu §u 918 obč. zák. Tak jako koncese sama nepatří do pozůstalosti, ani
pachtovní práva ke koncesi nejsou předmětem právní disposice pachtýřovy, zejména pořizování a nelze taková práva pachtovní čítati k pozůstalostnímu jmění. Z pozůstalostních spisů ostatně je zřejmo, že, ač zůstavitel pořídil o pachtovních právech ke koncesi, nebyla vůbec do inventáře pojata. Z úvah těch plyne, že všeobecná zásada §u 1116 a) obč. zák., že smrtí nezaniká nájemní poměr, doznává výjimky, když běží o právo osobní, jaké mají na zřeteli ustanovení §§531 a 1448 obč. zák.,
jakož i prvotní doslov §u 918.
Nejvyšší soud uznal dle žaloby.
Důvody:
Dovolání, pokud uplatňuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), jest opodstatněno. Odvolací soud zamítl žalobu z důvodu, že prý smrtí Stanislava Ć-а jeho pachtovní právo koncese, jsouc čistě právem jen osobním, zaniklo a na pozůstalost nepřešlo. Tento názor odvolacího soudu nelze uznati správným. U pachtovních smluv, jež mají za předmět živnostenskou koncesi, dlužno rozlišovati pachtovní smlouvu samu a její schválení živnostenským úřadem (§ 19 odstavec třetí a § 55 živn. ř). Jen toto schválení živnostenským úřadem jest čistě osobní, to jest uděluje se podle osobních vlastností a způsobilostí pachtýře (§ 55 odstavec druhý živn. ř.). Pachtovní smlouva sama, pokud jako v případě, o který se jedná, není v ní nic jiného ustanoveno, není vázána na osobu a následkem toho platí i o ní ustanovení §u 1116 a) obč. zák., že se smrtí pachtovní
smlouva neruší. Proto nezanikla také pachtovní smlouva o koncesi se žalovanou smrtí Stanislava Č-a, smlouva trvá a přešla na pozůstalost (§§ 531, 547 obč. zák.). Případ, o který se jedná, nelze stotožňovati s případem, kde zemře majitel koncese, čímž zaniká (§ 56 živn. ř.) také živnostenské oprávnění a, protože zanikl předmět pachtu, ruší se i pachtovní smlouva (§ 1112 obč. zák.). Nezanikla pachtovní smlouva se žalovanou ani tím, že živnostenský úřad odepřel vzíti na vědomí, že pozůstalost chce v pachtovním právu zůstavitele pokračovati. Takové odepření vzetí na vědomost, které by podle §u 1447 obč. zák. vedlo k zániku pachtovního práva, nenastalo, neboť, jak ze spisů vidno, pozůstalost o pokračování v pachtu u živnostenského úřadu dosud nezakročila. Okolnost, že živnostenský úřad nevzal na vědomí oznámení pozůstalé vdovy, že bude vdovským právem (§ 56 odstavec čtvrtý živn. ř.) pokračovati v pachtovním právu manželově, nepadá na váhu v tomto sporu, ježto se v něm nejedná o dodržení pachtovní smlouvy vůči vdově, nýbrž vůči pozůstalosti. Z toho, co uvedeno, plyne, že pachtovní smlouva, o jejíž dodržení vůči pozůstalosti se jedná, smrtí Stanislava Č-a nezanikla a protože ani žádným ze shora uvedených důvodů a, což ještě jest uvésti, ani výpovědí zrušena nebyla, smlouva trvá. Žalovaná jest proto povinna smlouvu plniti a jest povinna, ježto oznámením u živnostenského úřadu, že bude sama živnost provozovati, smlouvu porušila, oznámení toto vzíti zpět.

Citace:

Rozhodnutí č. 3827. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 723-725.