Čís. 3785.

Přerušení podle nařízení ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 sb. z. a n., nelze naříditi ve sporu, jímž domáhá se zaměstnanec odškodnění pro výpověď, jež dána mu byla teprve po tom, kdy bance státní správou udělen byl zákaz.
Zrušil-li rekursní soud usnesení prvého soudu v otázce předběžné
a uložil prvému soudu, by jednal ve věci samé, není v oné otázce dovolací rekurs dle §u 527, odstavec druhý, c. ř. s. vyloučen.
Na přerušení sporu dle nařízení čís. 660/1919 nelze užiti formálních předpisů §§ 187—191 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1924, R I 341/24.) Žalobce (bankovní úředník) domáhal se na žalované bance odškodnění za předčasné propuštění ze služby výpovědí ze dne 15. května 1923. Zákaz ve smyslu §u 2 čís. 3 nařízení čís. sb. 660/1919 byl dán žalované bance státní správou dne 19. března 1923. Procesní soud prvé stolice řízení o žalobě dle nařízení čís. sb. 660/1919 přerušil. Rekursní soud usnesení to zrušil a uložil prvému soudu, by o žalobě dále jednal.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Státní správa jest podle §u 2 č. 3 nařízení vlády ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 sb. z. a n. oprávněna k ochraně peněžních ústavů těmto zakázati plnění závazků. Tento zákaz týká se podle §u 5 téhož nař. vlády ve znění změněném nařízením vlády ze dne 22. prosince 1922, čís. 393 sb. z. a n., toliko pohledávek, které vznikly před vydáním zákazu, a jež, kdyby byl vyhlášen úpadek, náležely by do třetí třídy konkursních pohledávek. Takový zákaz byl dán i žalované bance dne 19. března 1923. Žalobce domáhá se odškodnění 941960 Kč 10 h za předčasné propuštění ze služby a vydání životní pojistky na 50000 Kč vzhledem na to, že mu bylo dána žalovanou bankou výpověď dne 15. května 1923 do 30. června 1923, ač banka dle služební smlouvy nebyla oprávněna služební poměr zrušiti. Soud prvé stolice po žalobní odpovědi přerušil sám od sebe řízení se zřetelem na onen zákaz a § 5 (2) nař. vlády ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 sb. z. a n., rekursní soud vyhověl rekursům obou stran, napadené usnesení zrušil a soudu prvé stolice uložil, aby o žalobě dále jednal. Do tohoto usnesení si stěžuje žalovaná banka. Především jest řešiti otázku, zda jest dovolací rekurs vzhledem na § 527 odstavec druhý c. ř. s. a § 192 c. ř. s. přípustným. K otázce této dlužno přisvědčiti. Rekursní soud otázku přerušení sám rozřešil a uložil následkem toho další jednání ve věci samé, takže soud prvé stolice nebude se již touto otázkou zabývati, nýbrž věcí samou a na taková usnesení rekursního soudu se § 527 odstavec druhý c. ř. s. dle svého doslovu nevztahuje. Ustanovení §u 192 c. ř. s. tu použíti nelze, jelikož v tomto případě jde o přerušení řízení vzhledem na příročí, tedy z důvodu hmotně-právního, nikoli z důvodů formelních, jaké mají na mysli §§ 187—191 c. ř. s. Dovolací rekurs však oprávněn není. Vždyť není sporno, že žalovaná dala výpověď žalobci až po onom zákazu, a zažalovaná pohledávka podle §u 29 zák. o obch. pom. vznikla žalobci dle jeho žalobních udání teprve po tomto zákazu, takže nelze ohledně ní použíti §u 5 (2) cit. nař. vlády, jelikož žalobce svůj nárok zakládá na porušení služební smlouvy, jež se stalo po zákazu.

Citace:

č. 3785. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 659-660.