Č. 11602.

Pozemková reforma: Pravoplatné rozhodnutí o propuštění půdy podle § 11 odst. 2 záb. zák. nemůže stpú měniti a půdu tu znovu záboru podrobiti proto, že vlastník nesplnil určitý svůj závazek, jestliže v rozhodnutí půdu propouštějícím propuštění to nevázal na podmínku, že onen závazek bude splněn.
(Nález ze dne 15. prosince 1934 č. 23283.)
Věc: Marie F. v H. (adv. Dr. Mořic Weden z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu o združstevnění lihovaru a škrobárny v B., o odepření odkladného účinku stížnosti na nss a o zrušení propuštění půdy podle § 11 záb. zákona.
Výrok: Stížnost do výměrů ze dne 31. května a 26. července 1933 se odmítají pro nepřípustnost, stížnost na rozhodnutí ze dne 28. srpna 1933 se zamítá pro bezdůvodnost a rozhodnutí ze dne 27. července 1933 se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 2. října 1929 upozornil stpú Marii F., vlastnici velkostatku H., že trvá na splnění závazku združstevniti lihovar a škrobárnu v B. a vyzval ji, aby do 15. listopadu 1929 združstevnění lihovaru a škrobárny v B. provedla, jinak že se bude míti za to, že předpoklad pro propuštění půdy rozhodnutím z 12. září 1927 nebyl splněn a stpú bude oprávněn toto rozhodnutí o propuštění půdy zrušiti, znovu poznamenati zábor a zamýšlené převzetí a nárok podle § 11 zák. záb. a § 20 příď. zák. vyřešiti pouze v mezích zákonem předepsaných.
Výměrem z 18. září 1931 vyzval stpú st-lku, aby závazku svému vyhověla do 15. října 1931. Výměrem z 18. dubna 1932 stpú sdělil st-lce, proč trvá na své výzvě z 18. září 1931 a znovu určil lhůtu do 15. května 1932 k jejímu splnění a k zahájení jednání s lihovarským družstvem v B. pod následky tam uvedenými. Výměrem z 31. května 1933 sdělil stpú, proč nemůže souhlasiti s postupem st-lčiným, uvedl, že trvá na důvodech svého výměru z 18. dubna 1932 a znovu ji vyzval, aby do 30. června 1933 vyhověla definitivně výměru z 18. září 1931 pod následky tam uvedenými (zrušení propuštění půdy dle druhé věty § 11 zák. záb., resp. další), lihovar v B. združstevnila a o provedení do stanovené lhůty podala zprávu. Dalším výměrem z 26. července 1933 stpú odepřel st-lce prodloužiti lhůtu k nezávaznému jednání se zástupci lihovarského družstva v B., uvedl toho důvody a doložil, že se rozhodl, ježto je zřejmo, že vlastnice velkostatku nehodlá uznati svou povinnost ke združstevnění lihovaru a škrobárny v B., a že by tak neučinila ani ve lhůtě eventuelně prodloužené, provedením ohlášené sankce proti vlastnici velkostatku ukončiti tuto záležitost.
Proti oběma těmto výměrům směřuje první stížnost.
Výměrem z 28. srpna 1933 nepřiznal stpú odkládací účinek této stížnosti do obou shora uvedených výměrů z důvodů uvedených v těchto výměrech a doložil, že si vyhražuje právo pokračovati v řízení o združstevnění lihovaru v B. bez ohledu na event. stížnost k nss-u. Proti tomuto výměru směřuje druhá stížnost.
Výměrem z 27. července 1933 zrušil stpú své rozhodnutí z 12. září 1927, pokud jím na st-lčině velkostatku H. byly jí propuštěny podle druhé věty § 11 záb. zák. nemovitosti podrobně tam uvedené o výměře 111 ha 43 a 11 m2, z toho 1 ha 04 a 56 m2 půdy zemědělské, vyslovil, že u těchto parcel obnovuje poznámku záboru a zamýšleného převzetí a výrok svůj odůvodnil takto:
V dohodě z 31. března 1924 o rozsahu převzetí půdy se zavázala osobně vlastnice velkostatku H., »že združstevní lihovar v B. ve smyslu ujednání a za podmínek, které budou na místě sjednány«. Právě tak Dr. Z., právní zástupce vlastnice, vykázaný všeobecnou plnou mocí z 1. října 1923, která nebyla odvolána, prohlásil při jednání u stpú-u dne 12. listopadu 1926 že se vlastnice pravoplatně zavazuje, že lihovar a škrobárnu v B. pronajme družstvu, které se utvoří, kdykoli o to stpú požádá. Jako podmínku tohoto združstevnění kladl, že bude příznivě vyřízena žádost za propuštění půdy velkostatku H. ze záboru podle § 11 zák. záb. a § 20 příď. zák. Stpú vycházeje ze stanoviska, že združstevněním lihovaru bude vhodnou formou postačitelně vyřešena pozemková reforma na velkostatku H. a vyhověno potřebám kvalifikovaných uchazečů, takže nebude třeba přidělovati jim půdu, vyřešil blahovolně žádost za propuštění půdy a rozhodnutím z 12. září 1927 propustil vlastnici ze záboru podle § 11 zák. záb. 362 ha 65 a 90 m2, tedy podle druhé vety výměru 112 ha 65 a 90 m2 a podle § 20 příď. zák. 906 ha 23 a 99 m2. Teprve po vydání tohoto rozhodnutí o propuštění půdy ze záboru dne 29. prosince 1928 ke zdejší výzvě z 19. listopadu 1928 stran provedení združstevnění lihovaru v B. prohlásila vlastnice, že se nepokládá vázanou prohlášením svého právního zástupce z 12. listopadu 1926 a že také příznivým vyřízením své žádosti za propuštění půdy ze záboru není vázána ke združstevnění lihovaru, poněvadž v rozhodnutí z 12. září 1927 není provedení združstevnění výslovně uvedeno jako podmínka blahovolného propuštění půdy ze záboru. Toto svoje stanovisko zdůrazňovala na všechny výzvy zdejšího úřadu v létech 1928—1933, aby přikročila k jednání s družstvem, resp. jeho zástupci o združstevnění lihovaru a provedení združstevnění ustavičnými námitkami oddalovala resp. odmítala. Mezitím, jak ze spisů zdejšího úřadu zřejmo, dožadovaly se osoby, které tvořily lihovarnické družstvo a lihovar v B., převzetí, resp. jejich zástupci splnění tohoto závazku vlastnice a tím vlastně provedení pozemkové reformy na velkostatku H.; stpú, vyvrátiv svými výměry i výzvami z 18. září 1931, 18. dubna 1932, 31. května 1933 a j. námitky vlastnice proti združstevnění, jmenovitě zdůrazniv, že rozhodnutí z 12. září 1927 o propuštění půdy ze záboru podle § 11 zák. záb. a § 20 příď. zák. přirozeně spočívá na všech tomuto rozhodnutí předcházejících jednáních, šetřeních, prohlášeních vlastnice a jejího zástupce, jak jsou obsaženy ve spisech zdejšího úřadu (což dokazují slova tohoto rozhodnutí »konaným šetřením bylo zjištěno atd.«) i když nejsou výslovně v rozhodnutí citovány, a dále že závazek vlastnice ke združstevnění lihovaru byl dostatečně kompensován blahovolným propuštěním půdy, které by jinak bylo nutno použíti pro příděl, stanovil výměrem z 31. května 1933 lhůtu do 30. června 1933 (s pohrůžkou sankce) ke splnění tohoto závazku vlastnice velkostatku. Poněvadž ve lhůtě se tak nestalo, naopak znovu bylo zdůrazněno, že se vlastnice nepokládá za povinnou združstevnění provésti (slovy: bez veškeré prejudice pro svoje stanovisko atd.), zrušil stpú výhodu jí poskytnutou propuštěním půdy podle druhé věty § 11 zák. záb. Zároveň si stpú vyhražuje provésti také revisi propuštění ploch podle § 20 příď. zák., poněvadž i toto propuštění bylo provedeno blahovolně, t. j. bez přísného vyšetření charakteru těchto ploch ve smyslu ustanovení § 20 příď. zák. v předpokladu, že vlastnice splní svůj závazek ohledně združstevnění lihovaru a že tudíž i těchto ploch nebude třeba pro příděl.
Do tohoto rozhodnutí směřuje třetí stížnost.
O těchto třech stížnostech uvážil nss takto:
1. Nař. výměry z 31. května 1933 a z 26. července 1933, obsahujíce toliko výzvu žal. úřadu, aby st-lka v určité lhůtě splnila povinnost združstevniti lihovar pod pohrůžkou použití určitých sankcí, resp. obsahující sdělení, že žal. úřad další lhůty nepovolí a přikročí k provedení ohlášených sankcí proti st-lce, nemají autoritativní povahu rozhodnutí nebo opatření dle § 2 zák. o ss, ježto se jimi judikujícím způsobem neupravují ani nezakládají právní poměry st-lčiny, a nemohou tudíž nijak zasáhnouti do jejích subjektivních práv. Bráni proto předpis § 2 zák. o ss, aby se jimi nss věcně zabýval. Bylo tudíž stížnost první odmítnouti pro nepřípustnost.
2. Předmětem i obsahem rozhodnutí stpú-u z 28. srpna 1933 podle § 17 zák. o ss je stížnost st-lčina k nss-u do obou výměrů ad 1. uvedených. Rozhodnutím tím byl stížnosti té odepřen odkladný účinek.
Rozhodnutí správního úřadu o žádosti za přiznání odkladného účinku stížnosti podané u nss-u je ovšem zásadně před nss-em naříkatelné. Předpokladem úspěšné stížnosti je však, že bylo do práv stěžující si strany zasaženo. A tu shledal nss, že rozhodnutím z 28. srpna 1933 do práv st-lky zasaženo nebylo a ani zasaženo býti nemohlo. Neboť výměry stpú-u, proti nimž směřovala stížnost, které nebyl stpú-em přiznán odkladný účinek, nebyly rozhodnutími nebo opatřeními dle § 2 zák. o ss a nebyly vůbec vykonatelny. Byla-li zamítnuta žádost, aby povolen byl odklad jich výkonu, jehož nebyly schopny, nemohlo tím již pojmově býti zasaženo do práv st-lky. Chybí proto předpoklad § 2 zák. o ss, aby stížnost mohla míti úspěch a byla proto pro bezdůvodnost zamítnuta.
3. Obsahem rozhodnutí z 27. července 1933 je judikátní výrok o zrušení rozhodnutí z 12. září 1927 co do nemovitostí propuštěných podle druhé věty § 11 záb. zák. Nemohl se proto nss věcně zabývati námitkami stížnosti do posledního odstavce nař. rozhodnutí, v němž si stpú vyhražuje provésti revisi ploch ponechaných podle § 20 př. zák., neboť taková výhrada, nejsouc rozhodnutím nebo opatřením podle § 2 zák. o ss, není způsobilá dotknouti se subjektivních práv st-lčiných.
Žal. úřad vyslovil, že zrušuje výhodu, kterou poskytl st-lce propuštěním půdy podle 2. věty § 11 zák. záb. proto, že st-lka nedostála svému závazku združstevniti lihovar v B., jemuž se podrobila v dohodě z 31. března 1924 a v prohlášení z 12. listopadu 1926, a jenž byl i důvodem a předpokladem blahovolného vyřešení nároků podle 2. věty § 11 zák. záb.
Stížnost namítá, že otázka propuštění nemovitostí podle 2. věty § 11 záb. zák. byla konečně a pravoplatně vyřešena rozhodnutím státního pozemkového úřadu z 12. září 1927, jímž staly se nemovitosti st-lce podle 2. věty § 11 zák. záb. propuštěné jejím svobodným vlastnictvím, a že stpú, neučiniv propuštění to závislým ani od splnění podmínky združstevnění lihovaru v B., ani nestanoviv sankci opětného záboru nemovitostí pro nesplnění podmínky té, nesmí pozdějšími svými akty zasahovati do subjektivních práv, jichž st-lka z tohoto rozhodnutí nabyla, a že je proto v rozporu se zákonem, když žal. úřad nař. rozhodnutím zrušil propuštění nemovitostí podle 2. věty § 11 zák. záb. záborového nexu zbavených.
Stížnosti je dáti za pravdu. Rozhodnutím, jímž stpú propustil vlastníku zabraného majetku v mezích 2. věty § 11 záb. zák. nad výměry v § 2 zák. záb. uvedené, zbavuje se propuštěná půda nexu záborového. Pravoplatné takové rozhodnutí nemůže stpú měniti a půdu propuštěnou znovu záboru podrobiti proto, že vlastník snad nesplnil určitý svůj závazek, jestliže stpú v rozhodnutí půdu podle § 11 2. věty z. z. propouštějícím, propuštění to nevázal na podmínku, že závazek onen bude splněn. Stalo-li se propuštění to bezpodmínečně, nelze je rušiti jen proto, že závazek vlastníka, který nebyl do rozhodnutí o propuštění pojat jako podmínka propuštění, splněn nebyl. Propuštění takové, na něž strana nemá právního nároku, mohl by úřad na podmínky vázati. Ale neučinil-li tak, nemůže je pro nesplnění něčeho, co nebylo jako podmínka propuštění v rozhodnutí uvedeno, rušiti a odvolávati. Rušením takovým zasáhl by stpú nezákonně do nabytých práv vlastníka. V rozhodnutí z 12. září 1927 nebylo propuštění půdy podle § 11 odst. 2 záb. zák. vázáno na žádnou podmínku, jak stížnost ve shodě se zněním tohoto rozhodnutí správně tvrdí.
Žal. úřad v odvodním spise ovšem namítá, že mohl vymáhati na st-lce splněni závazku združstevniti lihovar, ježto prý se ve svém rozhodnutí z 12. září 1927 výslovně dovolal celého předchozího řízení a šetření jako podkladu pro propuštění půdy podle § 11 zák. záb. a § 20 příď. zák., a že prý proto spočívá toto rozhodnutí na všech jemu předcházejících aktech, směřujících k vyřešení žádosti podle § 11 zák. záb. a § 20 příď. zák., a tudíž i na obou aktech v nař. rozhodnutí citovaných. Vývody těmi dovozuje žalovaný úřad patrně, že rozhodnutí z 12. září 1927 onu podmínku propuštění půdy podle § 11 věty 2 záb. zák. obsahuje, byť ne výslovně, tedy přece tím, že vydáno bylo na podkladě předchozího řízení. Leč nazírání to nemá oporu v doslovu tohoto rozhodnutí z r. 1927, neboť uvádí se v něm jediné, že bylo konaným šetřením zjištěno, že jsou tu dány podmínky propuštění podle 2. věty § 11 záb. zák., i předpoklady ponechání nemovitostí podle § 20 příď. zák. Tato jasná dikce nepřipouští široký výklad, jaký jí dává žal. úřad, že v ní je uvedeno, že propuštění to děje se jen pod podmínkou, tím méně pod určitou podmínkou, totiž združstevnění lihovaru.
Z řečeného vychází, že nař. rozhodnutí, zrušující rozhodnutí z 12. září 1927, pokud jím st-lce byla podle § 11 2. věty záb. zák. propuštěna půda ze záboru, proto, že st-lka nesplnila svůj závazek, jehož splnění však nebylo stanoveno jako podmínka onoho propuštění, není ve shodě se zákonem.
Předposlední odstavec nař. rozhodnutí uvádí, že propuštění podle 2. věty § 11 záb. zák. bylo zrušeno, poněvadž st-lka ve lhůtě dané jí výměrem z 31. května 1933 závazek združstevnění lihovaru nesplnila, naopak prohlásila, že závazek ten splniti není povinna. Pokud by to mohlo býti považováno za zvláštní důvod nař. rozhodnutí, neobstál by ani ten. Neboť výměr z 31. května 1933 nebyl žádným právní moci schopným rozhodnutím (viz svrchu), což ostatně žal. úřad sám v odvodním spisu podaném ke stížnosti na tento výměr doznal. Proto nedbání tohoto výměru nemohlo pro st-lku míti žádných nepříznivých následků a nemohlo býti důvodem pro zrušení pravoplatného rozhodnutí o propuštění půdy podle § 11 2. věty záb. zák.
Z těchto důvodů bylo nař. rozhodnutí z 27. července 1933 zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž bylo potřebí se zabývati otázkou, zda st-lka skutečně ke združstevnění lihovaru je povinna, kteroužto povinnost stížnost popírá.

Citace:

Č. 11602.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 672-676.