Č. 11606.

Domovské právo (Slovensko): * Domovské příslušnosti v obci na Slovensku nenabývalo se pouhým splněním náležitostí, v § 6 zák. čl. 5:1876 vytčených, nýbrž teprve konstitutivním aktem výslovného přijetí dotyčné osoby do domovského svazku obce.
(Nález ze dne 18. prosince 1934 č. 23779.)
Věc: Karel N. v B. proti zemskému úřadu v Užhorodě o domovskou příslušnost.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Okresní úřad v Berehově výměrem z 30. září 1930 zrušil usnesení obecního zastupitelstva v Berehově z 27. července 1930, kterým byla přiznána st-li domovská příslušnost a sice z těchto důvodů: Plnoletí předkové Karla N. ke dni 10. června 1871 v Berehově nebydleli a příslušnosti podle § 7 zák. čl. 18:1871 v Berehově nenabyli. Otec jeho žil sice od své zletilosti do smrti v Berehově, daně platil, nebyl však výslovně do svazku obce přijat a nenabyl tedy ani podle zák. čl. 5:1876 před rokem 1886, ani podle jiného zákonného ustanovení v pozdější době domovského práva v Berehově. Poněvadž pak do 1. ledna 1910 nenabyl ani v jiné obci ležící na nynějším území československé republiky domovské příslušnosti, nemůže býti ani otec, ani shora jmenovaný považován za československého státního občana podle § 1:1 úst. zák. č. 236 z r. 1920 a nemůže býti uznána jeho příslušnost v Berehově.
Nař. rozhodnutím byl tento výměr potvrzen z důvodů 1. stolice, k nimž dodáno: Domovské právo je podle platného právního řádu nerozlučně spojeno se státním občanstvím. Každý státní občan, avšak pouze on musí, resp. může míti v některé obci právo domovské. Zrušil-li tedy okr. úřad usnesení zastupitelského sboru města Berehova o přiznání domovského práva st-li pro nezákonnost z důvodu, že ani on sám, ani jeho otec nemůže býti považován za československého státního občana, jednal tak ve shodě s platnými předpisy. Že pak předpoklad okr. úřadu v otázce státního občanství jmenovaných byl správný, jest prokázáno dodatečným rozhodnutím ministerstva vnitra z 19. dubna 1932, podle kterého Karel N., narozený r. 1887, není československým státním občanem podle § 1:1 úst. zák. č. 236 z r. 1920 Sb., ježto nenabyl nejpozději dnem 1. ledna 1910 na území republiky československé práva domovského a podržel tedy domovské právo svého otce, kterého tento původem nabyl na území, ležícím mimo území československé republiky. Námitka st-le, že výše zmíněné usnesení obec. zastupitelstva v Berehově nabylo již moci práva a tudíž nemohlo býti zrušeno, také není důvodná, neboť vzhledem k výše uvedenému jest každé opatření obce, kterým bezpodmínečně přiznává domovskou příslušnost osobě, která není československým státním občanem, nejen nezákonné, ale i absolutně zmatečné a tato zmatečnost má za následek, že takovéto opatření nemůže pro dotyčnou osobu založiti nižádných účinků, tím méně nabýti právní moci a může býti úřadem vyzbrojeným dozorčím právem kdykoliv z moci úřední zrušeno.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Stížnost dovozuje, že usnesení obce ve věci domovské příslušnosti je vnitřní záležitostí obce a že není zákonného ustanovení, které by opravňovalo okr. úřad ke zrušení takového pravoplatného usnesení. Město Berehovo usnesením z 27. července 1930 st-li domovskou příslušnost přiznalo, usnesení to stalo se pravoplatným a je proto nezákonným, jestliže okr. úřad a v pořadí stolic i žal. úřad usnesení to zrušil.
Na námitku stejného obsahu již v odvolání vznesenou odpověděl žal. úřad, že usnesení obce, kterým bezpodmínečně přiznává domovskou příslušnost osobě, která nemá československého státního občanství, je absolutně zmatečné, nemůže založiti nižádných účinků a může býti dozorčím úřadem kdykoliv z moci úřední zrušeno. Nss shledal, že toto stanovisko nař. rozhodnutí je ve shodě se zákonem. Vyslovil totiž soud ten již opětně právní názor, že usnesení příslušného obecního orgánu na Slovensku, kterým bylo cizímu státnímu občanovi po účinnosti zákona č. 236/20 Sb. bezpodmínečně přiznáno domovské právo v obci, je zmatečné a může býti kdykoliv dozorčím úřadem zrušeno. Na tomto právním názoru nss trvá a odkazuje podle § 44 jedn. ř. na důvody uvedené v nál. Boh. A 823. Proto je uvedená námitka bezdůvodná, předpokládajíc ovšem, že st-l v době, kdy stalo se ono usnesení zastupitelstva města Berehova, jehož zrušení okr. úřadem nař. rozhodnutí potvrdilo, nebyl československým státním občanem.
V nař. rozhodnutí řeší žal. úřad tuto otázku státního občanství st-lova, ovšem jen jako otázku prejudicielní, aby mohl rozhodnouti, byl-li okr. úřad oprávněn považovati usnesení obec. zastupitelstva z 27. července 1930 za zmatečné a jako takové je zrušiti. Nař. rozhodnutí zodpovědělo tuto předchozí otázku záporně, uznavši, že st-l státním občanem československým není a v kritické době nebyl.
Po té stránce vytýká stížnost, že žal. úřad opírá se o rozhodnutí ministerstva vnitra z 19. dubna 1932, ač toto rozhodnutí st-li nikdy nebylo doručeno, takže se proti výroku v něm obsaženému, že není státním občanem československým, nemohl brániti. Proto nemohl prý žal. úřad o toto rozhodnutí, jež je i v rozporu se zákonem, se opříti. Námitka stížnosti není důvodná.
Žal. úřad řešil si sám předchozí otázku státního občanství st-lova a přiklonil se k důvodům první stolice, z nichž dospěl k závěru, že st-l zdejším státním občanem není a nebyl. Jen na podporu tohoto závěru uvádí nař. rozhodnutí, že i ministerstvo vnitra vyslovilo, že st-l státního občanství československého nemá. Nedochází tedy žal. úřad k zápornému zodpovědění otázky státního občanství st-lova proto, že záporně zodpověděl otázku tu úřad příslušný k judicionelnímu jejímu řešení, nýbrž vlastními svými úvahami a důvody, netřeba se proto věcně zabývati oněmi vývody stížnosti, jež mají za to, že žal. úřad neuznává st-le za státního občana československé republiky proto, že tak vyslovilo ministerstvo vnitra výnosem, který je v nař. rozhodnutí citován a v tom vidí nezákonnost, resp. vadu nař. rozhodnutí. Oněmi vývody stížnosti, které dovozují, že v nař. rozhodnutí citovaný výnos ministerstva vnitra je nezákonný, nemůže se pak nss zabývati, ježto formelně stížnost proti tomuto výnosu vůbec řízena není, označujíc jako nař. rozhodnutí jen rozhodnutí zemského úřadu v Užhorodě z 9. května 1932 v záležitosti domovské příslušnosti. — — — — —
Dále dovozuje stížnost, že st-l je státním občanem československým, ježto narozením stal se po svém otci příslušníkem města Berehova. Otec jeho, Vojtěch N., nabyl v Berehově domovské příslušnosti podle § 6 zák. čl. 5:1876, ježto tam od roku 1875 do své smrti, t. j. do roku 1928 bydlel. Stížnost brojí proti názoru, který vyslovuje žal. úřad — recipovav důvody 1. stolice — že otec st-lův, ač v Berehově od své zletilosti až do své smrti nepřetržitě žil a daně platil, nenabyl v obci té podle zák. čl. 5:1876 domovské příslušnosti, ježto nebyl výslovně do svazku obce té přijat. Podle vývodů stížnosti cit. zákonný článek výslovného přijetí k nabytí domovské příslušnosti nepožaduje. Nss neshledal názor stížnosti správným.
V § 6 cit. zák. článku se ustanovuje, že ten, kdo se z obce, v níž měl domovskou příslušnost, přestěhuje do obce jiné, nevystupuje ještě ze svazku své obce domovské; jestliže bydlí nepřetržitě po 4 roky v obci nové, přispívá k úhradě jejích břemen a obec ta po dobu tu nevznesla proti němu námitek uvedených v § 5 a) a b), považuje se za příslušníka svazku této obce nové a za vystouplého ze svazku obce dřívější, leč by po dobu tu přispíval k úhradě břemen obce, z níž vystoupil. Citovaný paragraf, čte-li se sám o sobě, dopouštěl by ovšem výklad, že slovy »považuje se za příslušníka svazku této obce« rozuměti je totéž jako »stává se příslušníkem svazku této obce«. Leč takový výklad byl by v rozporu s jinými ustanoveními téhož zákona.
Podle § 8 odst. 2 dlužno o přijetí do svazku obecního zároveň s přijetím vyrozuměti představenstvo oné obce, ze které přijatý vystoupil. Toto evidenční ustanovení vztahuje se na všechny případy nabytí nové domovské příslušnosti a tedy zajisté také na případ § 6. Podle § 9 stává se řádným členem obce, kdo do svazku obecního byl přijat, čemuž lze rozuměti jen tak, že řádným členem stával se — nehledě k derivativnímu nabytí domovského práva podle § 2 a k případu § 3 — jen ten, kdo byl do svazku obce přijat. Ze všech těchto ustanovení je patrno, že domovské příslušnosti podle zák. čl. 5:1876 nenabývá se pouhým splněním náležitostí v § 6 téhož zákona vytčených, nýbrž že vyžaduje se výslovného prohlášení obce, že osobu, u níž splnily se podmínky § 6, do svazku svých příslušníků přijímá. Názoru tomu nestojí v cestě ustanovení § 4, v němž se praví, že domovského práva nabývá se usídlením nebo bez toho výslovným přijetím ve svazek obecní. Zde postaveny vedle sebe dva způsoby nabývání domovského práva: jeden, o němž mluví § 8, kde není nároku na přijetí a kde závisí na libovůli obce, chce-li či nechce-li domovské právo uděliti, a další případy, jichž vzpomíná zákon v §§ 6 a 7, kde straně vzniká nárok na toto přijetí.
Veden těmito úvahami shledal nss, že žal. úřad správně vyložil si ustanovení zák. čl. 5:1876, když vyslovil, že otec st-lův podle tohoto zákonného článku v Berehově domovské příslušnosti nenabyl, ježto nebyl výslovně aktem příslušného obecního orgánu přijat.
Proti právnímu názoru žal. úřadu, že pro nedostatek aktu výslovného přijetí do svazku obce Berehova otec st-lův, ani st-l sám v Berehově nenabyli práva domovského podle zák. čl. 22:1886, není ve stížnosti žádné podle § 18 zák. o ss formulované námitky. Vytýká však stížnost dále, že prý úřady aplikovaly na daný případ zák. čl. 18:1871 a nad to nesprávně jej vykládají. Je ovšem správné, že žal. úřad, recipovav důvody 1. stolice, i onen článek cituje. Bylo však jen vysloveno, že podle tohoto zákonného článku nemohl st-l nabýti v Berehově domovského práva, ježto dne 10. června 1871 nebydlel v Berehově žádný jeho zletilý předek. Vyslovil se tedy žal. úřad jen negativně, že onen zákonný článek nedá se na případ, o který jde, použíti. Ježto stížnost sama tvrdí, že otázku domovské příslušnosti st-le resp. jeho otce nelze posuzovati podle tohoto zákonného článku, nelze seznati, jak se mohl výrok žal. úřadu, pokud se zákonným článkem tím obírá, dotknouti práv st-lových a nebylo třeba věcně vývody stížnosti po té stránce se zabývati.
Z toho co uvedeno jde, že vývody stížnosti nedokázaly nesprávnost nebo vadnost výroku žal. úřadu, že st-l není a v rozhodné době, t. j. 27. července 1930, nebyl státním občanem československým. Nebyl-li však st-l tímto občanem dne 27. července 1930, kdy obec Berehovo mu domovskou příslušnost přiznala, pak usnesení o jeho domovské příslušnosti bylo zmatečné a nadřízený úřad byl oprávněn je jako takové zrušiti. Pak není však nezákonnosti v tom, když žal. úřad, zamítnuv odvolání st-lovo, výrok okresního úřadu potvrdil.

Citace:

Č. 11606.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 685-689.