Č. 11499.

Samospráva zemská: I. »Uveřejnění« ve smyslu § 60 odst. 2 org. zák. — II. Povaha zemské pokladny — věty jako u Boh. A 10723/33 sub II. a III. — III. Ani okolnost, že zemská pokladna moravská vedle své vlastní všeobecné agendy vedla, pokud se týče správy zemských zápůjček, i ony obory, které v Čechách prováděla za zemi Zemská banka, a že také obstarávala službu jako platebna zemědělské rady, nečiní ze zemské pokladny jako takové ani zvláštní zařízení ve smyslu § 10, ani ústav, ani podnik podle § 53 org. zák.
Řízení před nss-em: IV. Den doručení úředního rozhodnutí zemi, směrodatný pro počátek lhůty ve smyslu § 14 zák. o ss?
(Nález ze dne 24. října 1934 č. 19873.)
Prejudikatura: ad I.—111. Boh. A. 10723/33, ad IV. srov. Boh. A CCCCXXXII/32.
Věc: Země Moravskoslezská a zem. zastupitelstvo země Moravskoslezské v Brně, František D. v B. a spol. proti ministerstvu vnitra (odb. r. Dr. Otakar Holdík) o zrušení usnesení zemského zastupitelstva o zemské pokladně.
Výrok: Stížnost země Moravskoslezské resp. zem. zastupitelstva odmítá se pro nepřípustnost. Stížnost Františka D. a spol. se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Min. vnitra zrušilo nař. rozhodnutím podle § 60 odst. 1 a 2 zák. o org. polit. správy z 29. února 1920 č. 126 sb. z. a n. ve znění zákona ze 14. července 1927 č. 125 sb. z. a n. usnesení zem. zastupitelstva země M.-ské z 5. června 1930, jímž byl přijat následující návrh člena zem. zast. Dra H. a soudr.: »M.-ské zem. zastupitelstvo považuje svoji zem. pokladnu za trvalé zvláštní zařízení pro správu zem. majetku, zjišťuje, že dosud jako takové po právu trvá, a zařizuje, aby podle dosavadních pravidel dále působila, pokud nebude dáno zem. zastupitelstvem nových instrukcí«, poněvadž usnesení to se příčí zákonu. Své rozhodnutí opřel žal. úřad o tyto důvody: »Bývalé zem. pokladny v zemích moravské a slezské nebyly zvláštním zařízením, jak je mají na mysli §§ 10, 30, 35 a 53 organisačního zákona, nýbrž obstarávaly (podobně jako konceptní a technický personál, zem. účtárna, kancelář atd.) toliko úkony ústřední správy zemské, nikoliv úkony bezprostřední přímé správy (provozu) podniků, ústavů, a jiných zvláštních zařízení zemských. Nemůže býti sporu o tom, že obstarávání úkonů zem. ústřední správy přešlo podle ustanovení § 5 org. zák. na zem. úřad, na který přešla také v mezích v tomto paragrafu vytčených působnost bývalého zem. správ. výboru. Proto také org. zákon vycházeje ze zásady, že potřeba zjednodušení správy vyžaduje, aby veškeré práce konceptní, odborné, účetní, pokladní, kancelářské, manipulační a zřízenecké, potřebné k uskutečnění úřední činnosti zem. úřadu, zem. zastupitelstva a zem. výboru, byly konány jedním správním aparátem, totiž zaměstnanci zem. úřadu, postátnil v § 10 všechny zem. zaměstnance s výjimkou těch, kteří byli 1. července 1927 zaměstnáni ve správě (provozu) zvláštních zařízení (ústavů, podniků, silnic a pod.). V důsledku toho zanikla zem. pokladna spolu s ostatními orgány ústřední správy podle § 9 odst. 3 org. zák. dnem 1. prosince 1928. Jestliže se tedy zem. zast. m.-ské usneslo na tom, že považuje svoji zem. pokladnu za trvalé zvláštní zařízení pro správu zem. majetku, zjišťuje, že dosud jako takové po právu trvá, a zařizuje, aby podle dosavadních pravidel dále působila, pokud nebude dáno zem. zastupitelstvem nových instrukcí, příčí se usnesení to zákonu o org. pol. správy a bylo nutno je zrušiti.«
O stížnostech podaných na toto rozhodnutí uvážil soud:
Prvou stížnost podává zem. president m.-ský jménem země a zem. zastupitelstva. Ve stížnosti té se netvrdí, že nař. rozhodnutím bylo zasaženo do nějakých zvláštních práv zem. zastupitelstva, jako kolegia nebo jako orgánu země, nýbrž stížnost celým svým obsahem se domáhá výhradně ochrany práv země jako územní korporace na výkon samosprávy. Proto zem. zastupitelstvu v tomto sporu postavení samostatné procesní strany nepřísluší, nýbrž může v něm vystupovati jen jako orgán země, povolaný hájiti jejích práv. Nemá tedy také zvláštní uvedení zem. zastupitelstva ve stížnosti vedle země samé právního významu, je to pouhý pleonasmus a není třeba stížnost zemského zastupitelstva zvlášť vyřizovati.
Zabývaje se tedy stížností touto jen jako stížností podanou zemí M.-skou musil soud v prvé řadě zkoumati, byla-li podána včas, t. j. v zákonné lhůtě 60denní ode dne, kdy nař. rozhodnutí bylo stěžující si zemi doručeno. Ve stížnosti samé uvádí se jako den doručení 25. březen 1931, t. j. den, kdy obsah nař. rozhodnutí byl zem. presidentem oznámen ve schůzi zem. zastupitelstva. Stanovisko toto spočívá na mylném výkladu zákona. Z povahy země jako územní korporace vyplývá, že zásilky pro ni určené, a tedy také úřední rozhodnutí jí adresovaná, platí za platně jí doručená oním dnem, kdy byly dodány orgánu, který je oprávněn jménem korporace zásilky takové přijímati, a tedy jistě také orgánu, který je povolán korporaci na venek zastupovati. U země je to podle § 54 org. zák. zem. president. Ježto pak úřední zásilky určené pro zem. presidenta dlužno dodati do podatelny zem. úřadu, platí za den doručení zásilky takové den, kdy zásilka ta byla dodána do této podatelny — leda že by pro zásilky, určené jemu jako zástupci země, byla zřízena podatelna zvláštní (srov. Boh. A CCCCXXXII/1932). Ježto pak není o tom sporu, že na Moravě není zřízena zvláštní podatelna pro zem. presidenta jako zástupce země, platí i v daném případě za den, kdy naříkané rozhodnutí bylo doručeno zemi, den, kdy rozhodnutí to bylo dodáno do podatelny zem. úřadu. Tímto dnem pak jest podle výtahu z podacího protokolu presidia zem. úřadu v Brně z 30. června 1931 ve spisech založeného 23. prosinec 1930, a nikoli 23. březen 1931, jak bylo ve stížnosti nesprávně uvedeno. Za tohoto stavu však dlužno stížnost země, podanou teprve dne 15. května 1931, tedy dávno po uplynutí zákonné lhůty 60denní, uznati za opožděnou a proto nepřípustnou.
Mohl se tudíž soud věcně zabývati jen stížností Františka D. a spol. Tato stížnost uplatňuje především, že usnesení zem. zastupitelstva, které nař. rozhodnutím bylo zrušeno, bylo uveřejněno v Zem. Věstníku pro Moravu a Slezsko dne 24. června 1930, že nař. rozhodnutí bylo presidiu zem. úřadu v Brně doručeno 23. března 1931, tedy po uplynutí 6měsíční lhůty podle § 60 odst. 2 zák. org. a jest tedy neplatné. Tato námitka jest bezdůvodná již proto, že nař. rozhodnutí — jak již shora uvedeno — nedošlo zem. presidentu 23. března 1931, nýbrž již 23. prosince 1930, takže i s právního stanoviska stížností zastávaného, že totiž pro výpočet lhůty se přihlíží ke dni, kdy zrušující rozhodnutí min. vnitra bylo zem. presidentu dodáno, byla by 6měsíční lhůta § 60 odst. 2 org. zák. zachována.
Pokud by stížnost chtěla vytýkati, že 6měsíční lhůtu jest počítati ode dne, kdy usnesení zem. zastupitelstva bylo vyhlášeno v denních listech, jest rovněž bezdůvodná. Soud trvá tu na názoru, jejž vyslovil již ve svém nál. z 20. září 1933 č. 15708/33, Boh. A 10723/33, že uveřejněním ve smyslu § 60 odst. 2 org. zák. sluší rozuměti uveřejnění způsobem určeným zem. presidentem ve smyslu § 101 cit. zák. Není sporu o tom, že zápis o jednáních zem. zastupitelstva ve smyslu § 25 na základě určení zem. presidenta se uveřejňuje v Zem. Věstníku.
Rovněž bezdůvodnou shledal soud stížnost, pokud vytýká jako vadu řízení, že v nař. rozhodnutí byl citován § 60 odst. 1 org. zák. nemístně, poněvadž prý v daném případě nebylo usnesení zem. zastupitelstva zastaveno zem. presidentem; neboť z nař. rozhodnutí jde nade vši pochybnost najevo, že jde o zrušení usnesení zem. zastupitelstva ministerstvem vnitra, tedy o případ odst. 2 § 60. Žal. úřad pak z ustanovení § 60 odst. 1 pro daný případ ničeho nevyvozuje. I kdyby se tu tedy vůbec dalo mluviti o nějaké vadě řízení, nebylo by lze uznati ji za vadu podstatnou, kdyžtě uvedená citace nebyla způsobilá st-lům jejich obranu nijak ztížiti a také ji neztížila.
Ve věci vytýká stížnost nejprve jako vadu řízení, že žal. úřad nezjistil studiem historie a historického vývoje zem. pokladny, že tato pokladna byla vždy trvalým zařízením zemským a dovozuje zejména na základě tohoto historického vývoje, že zem. pokladna není, jak žal. úřad míní, orgánem ústřední zem. správy, a že tedy nebyla ustanoveními org. zákona zrušena, nýbrž naopak zachována, jak z ustanovení §§ 30 a 35 zák. toho vyplývá.
Soud nemohl ani v tomto ohledu stížnosti dáti za pravdu.
Předem je pro otázku, jež tvoří předmět dnešního sporu, nerozhodným, jaký byl historický vývoj právní povahy zem. pokladny moravskoslezské, resp. dříve zem. pokladny moravské, nýbrž záleží výhradně na právní povaze, jakou pokladna ta měla v den, kdy org. zákon vstoupil v účinnost. Proto nelze uznati za žádnou vadu řízení, jestliže se žal. úřad tímto jejím historickým vývojem nezabýval a jsou také veškeré vývody stížnosti z tohoto historického vývoje čerpané pro posouzení zákonitosti nař. rozhodnutí bezvýznamné.
Právní povahou zem. pokladen v uvedené rozhodné době zabýval se nss již ve svém shora cit. nál. Boh. A 10723/33, v němž vyslovil, že zemské pokladny nebyly v onu dobu ani zvláštním zařízením ve smyslu § 10 ani ústavem nebo podnikem podle § 53 org. zák., a že proto byly tímto zákonem zrušeny. Při názoru tom setrval soud i v daném případě a odkazuje podle § 44 j. ř. na podrobné odůvodnění cit. nálezu, jež vývody dnešní stížnosti nebylo nijak otřeseno.
Zbývá tedy jen zkoumati oprávněnost námitky, že zem. pokladna moravská vykonávala obsáhlejší agendu než zem. pokladna česká, jejíž povahou se nss v cit. nálezu zabýval. Stížnost tu poukazuje zejména na to, že zem. pokladna moravská vedla, pokud se týká správy zemských půjček, i ony obory, které v Čechách prováděla za zemi Zemská banka, a že také obstarávala službu jako platebna zemědělské rady. V prvém směru jde tu opět o normální finanční hospodářství země jako nositele všeobecné zemské samosprávy, takže o nějakém zvláštním zařízení nemůže bytí řeči. Avšak ani okolnost, že zem. pokladna vedle své vlastní všeobecné agendy obstarávala snad nějaké služby pro úřad, do organisace zemské samosprávy přímo nevčleněný, nemůže býti dostatečným kriteriem, aby celé pokladně jako takové odňala povahu části všeobecného správního zařízení zemského a učinila z ní zvláštní zařízení samostatné.
Z těchto příčin bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 11499. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 395-399.