Č. 11 408.

Živnostenské právo: * Dispens od průkazu způsobilosti pro nastoupení a provozování živnosti podle cís. nař. č. 364/1915 ř. z. nelze uděliti po dni, kdy toto cís. nař. podle ustanovení § 2 zák. č. 193/1928 Sb. platnosti pozbylo, t. j. po 1. prosinci 1929, třebas žádost za udělení dispense byla podána ještě za platnosti cit. cís. nař.
(Nález ze dne 8. září 1934 č. 11 757/33.)
Věc: Grémium zubních techniků v Brně proti ministerstvu obchodu o přípustnost opravného prostředku.
Výrok: Stížnost na rozhodnutí z 5. listopadu 1931 se zamítá pro bezdůvodnost. Rozhodnutí ze 14. července 1932 se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem z 15. května 1931 udělil zem. úřad v Brně Vilému J. podle ustanovení 3. odst. § 3 cís. nař. ze 7. prosince 1915 č. 364 ř. z. dispens od průkazu způsobilosti za účelem nastoupení a samostatného provozování živnosti zubotechnické a zároveň mu udělil koncesi k provozování této živnosti se stanovištěm v M. Opis tohoto výnosu doručený stěžujícímu si grémiu byl opatřen právním poučením, že z výnosu toho není podle ustanovení 2. odst. § 8 cit. nař. odvolání. Než grémium přesto odvolání podalo. Výnosem z 5. listopadu 1931 uložilo min. obch. zem. úřadu, aby podle § 78 odst. 1 vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb. a s poukazem na § 8 odst. 2 cís. nař. ze 7. prosince 1915 č. 364 ř. z. odmítl toto odvolání jako nepřípustné. Dodáno bylo toto: »Pokud pak se odvolání zmíněného grémia dovolává instanční revise, poznamenává min. obch., že nenalezlo příčiny, aby zakročilo ve smyslu § 146 odst. 4 živn. ř. z moci úřední, ježto zákon porušen nebyl«.
Rozhodnutím z 15. března 1932 odmítl zem. úřad v Brně řečené odvolání stěžujícího si grémia na základě ustanovení § 78 odst. 1 vl. nař. č. 8/1928 Sb. s poukazem na § 8 odst. 2 cís. nař. ze 7. prosince 1915 č. 364 ř. z. jako nepřípustné. Rozhodnutím ze 14. července 1932 nevyhovělo min. obch. dalšímu odvolání stěžujícího si společenstva.
Grémium zubních techniků v Brně podalo k nss-u dvě stížnosti a to 1. na výnos min. obch. z 5. listopadu 1931 č. 70277 a 2. na rozhodnutí téhož úřadu ze 14. července 1932. O těchto stížnostech uvažoval nss takto:
Ad 1. Stížnost není důvodnou.
Stěžující si grémium má za to, že žal. úřad mylně považoval podání grémia z 8. června 1931 za dozorčí stížnost podle § 146 odst. 4 živ. ř., ačkoli bylo odvoláním a že měl proto žal. úřad o odvolání tom rozhodnouti a ne je vyříditi tím způsobem, že nenalezl příčiny, aby zakročil ve smyslu § 146 odst. 4 živ. ř. z moci úřední, ježto zákon nebyl porušen. Neprávem.
Stěžující si grémium zubních techniků tvrdilo ve svém odvolání, že mu přísluší právo odvolací o otázce, rozhodoval-li úřad právem na základě cís. nař. č. 364/1915 ř. z. a že rozhodnutí zem. úřadu v odporu s platným právem neobsahuje po této stránce správné poučení o opravných prostředcích. V dalším obsahu tvrdilo grémium a dokazovalo, že na základě cit. cís. nař. v daném případě dispense udělena býti nesměla. Toto odvolání předložil zem. úřad min. obch. k rozhodnutí. Než to je vrátilo nař. výnosem z 5. listopadu 1931 zem. úřadu a uložilo mu, aby je odmítl jako nepřípustné. Současně poznamenalo, že nemá příčiny k zakročení z moci úřední podle § 146 odst. 4 živn. ř., pokud se odvolání domáhá takového zakročení.
Z tohoto obsahu cit. výnosu je patrno, že žal. min. považovalo odvolání společenstva z rozhodnutí zem. úřadu za řádný opravný prostředek, neboť odvolání vrátilo zem. úřadu, aby o něm jako o odvolání rozhodl. Na tom nic nemění, že min. současně uvedlo, že nemá příčiny k zakročení z moci úřední podle § 146 odst. 4 živn. ř. Tento výrok učinilo in eventum pro ten případ, kdyby v odvolání snad mohla býti spatřována žádost o úřední zakročení. Dalo-li min. výříditi toto odvolání jako řádný opravný prostředek a tvrdí-li stížnost sama, že podání to je řádné odvolání a nikoli dozorčí stížnost, pak nemohlo býti tím, že žal. úřad in eventum vyslovil, že nemá příčiny k úřednímu zakročení, zasaženo do nějakého subj. práva stěžujícího si společenstva. Dlužno proto stížnost podanou na rozhodnutí sub. 1. uvedené zamítnouti jako bezdůvodnou.
Ad 2. Rozhodnutím z 15. března 1932 odmítl zem. úřad pro nepřípustnost odvolání, které stěžující si grémium podalo z výnosu jeho z 15. května 1931, jímž byla Vilému J. udělena dispens od průkazu způsobilosti za účelem nastoupení a samostatného provozování této živnosti a poukázal na ustanovení § 8 odst. 2 cis. nař. č. 364/1915 ř. z., podle něhož ustanovení § 116 a) živn. ř. o rekursním právu společenstev neplatí, uděluje-li se dispens podle cit. cís. nař. Grémium ve svém odvolání z tohoto rozhodnutí zem. úřadu namítalo, že cís. nař. č. 364/1915 ř. z. bylo zrušeno zák. z 9. listopadu 1928 č. 193 Sb. s platností od 1. prosince 1929 a že následkem toho je rozhodnutí v odpor vzaté nezákonné. Nař. rozhodnutím ze 14. července 1932 nevyhovělo min. obch. tomuto odvolání z důvodů výnosu v odpor vzatého a podotklo, »že cís. nař. č. 364/1915 ř. z. zůstalo v platnosti do 1. prosince 1929, kteréhožto dne nabyl účinnosti zák. č. 193/1928 Sb. Byla-li žádost o dispens, opírající se o cit. cís. nař. podána před tímto dnem, byla podána ještě za platnosti tohoto cís. nař., takže ji sluší posuzovati podle příslušných jeho ustanovení«.
V rozhodnutí tom je tedy vysloven právní názor, že žádost za udělení dispense od průkazu způsobilosti za účelem nastoupení a samostatného provozování živnosti, jež podána byla za účinnosti cís. nař. č. 364/1915 ř. z., dlužno posuzovati podle tohoto cís. nař., i když o ní bylo rozhodováno teprve v době, kdy toto nařízení již platnosti nemělo. Ve stížnosti na toto rozhodnutí podané namítá grémium, že je nerozhodná skutečnost, že zúčastněná strana Vilém J. podal žádost za dispens od průkazu způsobilosti ještě za účinností cís. nař. č. 364/1915 ř. z., nýbrž že je rozhodno, kdy bylo o ní rozhodnuto, neboť rozhodnutí správního úřadu lze založiti jen na právních normách, které mají platnost v době vydání rozhodnutí, nelze však opříti je o normy, které v této době již neplatily.
Nss uznal stanovisko stížnosti důvodným.
Cís. nař. ze 7. prosince 1915 č. 364 ř. z. vydána byla z podnětu války výjimečná ustanovení o úlevách při nastoupení a dalším provozování živností. V § 8 odst. 1 předepsáno, že dříve než se udělí dispens podle §§ 3, 5 a 6, jest vybídnouti obch. komoru a příslušné živn. společenstvo, aby se vyjádřily. V 2. odst. § 8 se praví, že ustanovení § 116 a) živ. ř. o rekursním právu společenstva neplatí, uděluje-li se dispens podle tohoto cís. nař. Podle toho byla suspendována účinnost § 116 a) živ. ř. o rekursním právu živn. společenstev jen pro případy udílení dispense podle tohoto cís. nař. a závisí tedy zodpovězení otázky, příslušelo-li stěžujícímu si grémiu odvolání z výroku zem. úřadu o udělení dispense zúčastněné straně na tom, bylo-li lze v době, kdy zem. úřad dispens udělil, udělovati ještě úlevy při nastupování a dalším provozování živností podle cís. nař. č. 364/1915 ř. z. či nikoli.
Otázkou touto zabýval se nss již v nál. z 18. října 1932 č. 15 808 a zodpověděl ji záporně z těchto úvah: »Ustanovením § 1 zák. č. 193/1928 Sb. byly zrušeny právní předpisy, jimiž z důvodu války byly poskytnuty úlevy při nastoupení a provozování živností. Zejména bylo zrušeno cís. nař. 364 ř. z. z r. 1915, kterým byla vydána výjimečná ustanovení ke snažšímu nastoupení a provozování živností. Zák. č. 193/1928 Sb. nabyl podle § 2 účinnosti rok po vyhlášení ve Sbírce zák. a nař., jež se stalo dne 1. prosince 1928. Dnem 1. prosince 1929 pominula tedy možnost udělovati dispense podle cís. nař. č. 364 ř. z. z r. 1915, neboť zák. č. 193/1928 Sb. neobsahuje žádného ustanovení, podle něhož by bylo možno alespoň v některých případech uděliti dispens podle cís. nař. č. 364 ř. z z r. 1915 po dni, kdy nabyl účinnosti zák. č. 193/1928 Sb. Zejména není v tomto zák. ustanovení, z něhož by plynulo pro úřad právo uděliti po 1. prosinci 1929 dispens od průkazu způsobilosti podle cís. nař. č. 364/1915 ř. z. v těch případech, kdy byla žádost za dispens podána přede dnem účinnosti zák. č. 193/1928 Sb. Pro nárok na udělení dispense podle této zákonné normy nelze nic dovoditi z okolnosti, že min. obch. bylo v resoluci k zák. č. 193/1928 Sb. vybídnuto, aby poučilo úřady k udílení dispensi povolané, aby žádosti za udělení dispensí, zejména žádosti válečných poškozenců, benevolentně vyřizovaly.«
Na názoru v předeslaném nálezu vysloveném setrval nss i v daném případě. Mýlil se proto žal. úřad, měl-li za to, že zem. úřad mohl ve výnosu z 15. května 1931 právem posuzovati žádost zúčastněné strany za udělení dispense podle cís. nař. č. 364/1915 ř. z., ačkoli v době té uvedené cís. nař. již neplatilo, a potvrdil-li odmítnuti opravného prostředku stěžujícího si grémia v úvaze, že grémium odvolání se zřetelem na § 8 odst. 2 cit. nař. nepřísluší. Za tohoto stavu věci bylo rozhodnutí sub 2. zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 11408. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 159-162.