Č. 11 416.

Závodní výbory: I. * Současné propuštění většího počtu zaměstnanců může míti povahu hromadného propuštění ve smyslu § 3 lit. g) odst. 1 zák. č. 330/21 Sb. o záv. výborech i tenkráte, jestliže ani celý závod ani jednotlivé jeho oddělení práci nezastavily. — II. Věty jako při Boh. A 11 415/34.
(Nález ze dne 13. září 1934 č. 22 327/33.)
Prejudikatura: Boh. A 11 330/34, 11 331/34 a 11 415/34.
Věc: Firma Západočeské továrny kaolinové-šamotové a slovenské závody magnesitové v Praze (adv. Dr. Karel Červinka z Prahy) proti rozhodčí komisi podle zákona o závodních výborech v Přešticích (za zúč. dělnický závodní výbor kaolinových a šamotových závodů v D. adv. Dr. Leopold Langer z Prahy) o propuštění zaměstnanců.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dělnický závodní výbor v závodě st-lky v Ch. stěžoval si u rozhodčí komise podle zák. o závodních výborech v Přešticích, že správa závodu propustila z práce 29 dělníků, mezi nimiž jsou i někteří dělníci pracující v závodě déle než 3 léta, ačkoliv dělníci pracující v závodě po dobu kratší propuštěni nebyli. Ježto propuštění to podle náhledu závodního výboru jeví se bytí nespravedlivou příkrostí, žádal závodní výbor, aby rozhodčí komise uznala, že správa závodu jest povinna přijmouti dělníky Karla K., Václava K. a Tomáše K. zpět do práce za dřívějších pracovních podmínek a nahraditi jim ušlý výdělek.
Rozhodčí komise nař. nálezem, zamítnuvši nejprve námitky podnikatelčiny, že rozhodčí komise není příslušná k rozhodování, a že stížnost závodního výboru na rozhodčí komisi podaná byla vůbec nepřípustná a kromě toho ještě opožděná, uznala právem, že výpověď daná svrchu uvedeným třem dělníkům, jeví se býti nespravedlivou příkrostí, neodůvodněnou poměry v závodě, a že podnik jest povinen uvedené dělníky vžiti zpět do práce za dřívějších pracovních podmínek a nahraditi jim ušlý výdělek.
Stížnost do rozhodnutí toho podaná vytýká mu nezákonnost i vadnost řízení a domáhá se zrušení jeho jednak proto, že žal. komise nebyla k vydání jeho vůbec příslušná, dále proto, že komise ta měla odpor závodního výboru odmítnouti pro opožděné jeho podání, a konečně, že výrok ten i ve věci odporuje zákonu.
Jednaje o této stížnosti musil se nss v prvé řadě zabývati návrhem zúčastněného závodního výboru, aby stížnost byla odmítnuta pro nepříslušnost nss-u. Návrh ten odůvodnila zúčastněná strana poukazem na to, že nař. rozhodnutí bylo vydáno o nároku podle § 3 lit. g) zák. č. 330/21 Sb., kterýžto nárok má podle ustálené judikatury nss-u povahu nároku soukromoprávního a že proto přezkoumání rozhodnutí toho je podle § 105 úst. list. a § 3 lit. a) zák. o ss z příslušnosti nss-u vyňato, a to i co do otázek formálních, zejména tedy také co do otázky kompetence rozhodčí komise a včasnosti odporu vzneseného závodním výborem.
Zkoumaje nejen k tomuto návrhu, nýbrž i z moci úřední rozsah své vlastní kompetence, mohl se nss nejprve omeziti na otázku, zda v důsledku předpisu § 105 úst. list. se výluka § 3 lit. a) zák. o ss vztahuje také na řešení otázky, byl-li správní úřad, jenž rozhodl o nějakém nároku soukromoprávním, podle zákonů o tom vydaných k rozhodování tomu příslušný čili nic. Nss mohl se předem omeziti na zkoumání této otázky proto, že v případě záporného jejího zodpovědění, tedy v případě, kdyby uznal na svoji kompetenci přezkoumati rozhodnutí rozhodčí komise co do její příslušnosti a kdyby v rámci tohoto zkoumání uznal, že komise ta k vydání nař. rozhodnutí vůbec příslušná nebyla, by odpadla nutnost zabývati se ještě dalšími námitkami stížnosti, a to nejen co do jejich věcné oprávněnosti, nýbrž i co do jejich přípustnosti.
Kompetence nss-u rozhodovati o tom, zda v daném případě byla žal. komise příslušná vydati nař. rozhodnutí, byla by podle § 3 lit. a) zák. o ss vyloučena jedině tenkráte, kdyby k rozhodnutí této otázky — t. j. k rozhodnutí judikátnímu, právní moci schopnému — byl povolán řádný soud. Příslušnost řádného soudu rozhodovati o soukromoprávních nárocích, o nichž podle zákonů o tom vydaných rozhodl již úřad správní, může se zakládati jedině na ustanovení § 105 úst. listiny. Podle tohoto ustanovení lze se však pořadem práva dovolávati nápravy pouze ve výroku o takovýchto nárocích, t. j. co do merita; předpisem tímto není však řádný soud zmocněn rozhodnutí správního úřadu přezkoumávati co do otázky jeho kompetence. Jest ovšem pravda, že řádný soud, u něhož byla podána žaloba podle § 105 úst. list., musí si pro zjištění vlastní své kompetence zodpověděti také otázku, zda o nároku u něho uplatňovaném rozhodly již příslušné úřady správní, a může po případě v rámci těchto úvah dospěti k úsudku, že správní úřad, který v konkrétním případě rozhodl, k rozhodování takovému příslušný nebyl; avšak k judikátnímu řešení této otázky povolán není a zejména nebyl by oprávněn v takovémto případě rozhodnutí správního úřadu pro jeho nepříslušnost rušiti. Ježto tedy řádnému soudu o kompetenci správních úřadů k rozhodování o nárocích soukromoprávních judikátně rozhodovati nepřísluší, není dán případ § 3 lit. a) zák. o ss a není proto také v daném případě rozhodnutí otázky, zda rozhodčí komise byla příslušná vydati nař. rozhodnutí, z příslušnosti tohoto soudu vyňato.
Dříve však, než se mohl nss pustiti do věcného zkoumání této otázky, musil si zodpověděti otázku jinou, t. j. otázku, zda okolnost, šlo-li v konkrétním případě o hromadné propuštění z příčin mimo pracovní poměr ležících, je skutečně okolností rozhodnou pro posouzení kompetence žal. komise. Dalo by se totiž argumentovati, že komise, u níž byl vznesen odpor podle § 3 lit. g) odst. 2 cit. zák., k rozhodování o návrhu takto formulovaném příslušná byla, ježto ani tenkráte, kdyby dospěla k názoru, že při hromadném propuštění závodnímu výboru právo odporu podle cit. předpisu nepřísluší, nesměla by petit na ni vznesený odmítnouti pro svoji nepříslušnost, nýbrž musila by jej vyříditi věcně, t. j. zamítnouti pro nedostatek zákonných předpokladů vzneseného odporu. Leč tato argumentace nebyla by správná. Při eventualitě právě naznačené mohla by ovšem komise návrh formulovaný podle § 3 lit. g) odst. 2 cit. zák. zamítnouti pro nedostatek zákonných předpokladů nároku toho, zároveň však, kdyby chtěla žádost na ni vznesenou úplně vyříditi, měla by dodati, že žádost tu — pokud ve své podstatě se domáhala toho, aby komise rozhodla i za předpokladu hromadného propuštění — odmítá pro svoji nepříslušnost k takovému rozhodování. Z toho je však patrno, že otázka hromadného propuštění je rozhodna jak pro posouzení merita, tak i kompetence rozhodčí komise. Avšak právě proto podléhá v této poslednější relaci přezkoumání nss-em.
Námitku nepříslušnosti rozhodčí komise, uplatněnou st-lkou již během řízení správního a opřenou o právní názor, že při hromadném propuštění zaměstnanců, o jaké v daném případě šlo, přísluší závodnímu výboru pouze spolupůsobiti způsobem poradním, nikoli však vznésti proti propuštění tomu odpor na rozhodčí komisi, zamítla tato komise v nař. rozhodnutí v podstatě z toho důvodu, že podle jejího přesvědčení, čerpaného ze zjištění, že byli po výpovědi opět jednotliví dělníci přijímáni, a že závod ani jednotlivé oddělení práci nezastavilo, nešlo o hromadnou výpověď, aspoň ne odůvodněnou poměry na závodě.
Z tohoto odůvodnění je předem patrno, že žal. komise sama vychází z právního názoru, že při hromadném propuštění z příčin mimo pracovní poměr ležících by jí rozhodovací kompetence normovaná v odst. 2 a násl. § 3 lit. g) cit. zák. nepříslušela. Názor ten je také správný, jak nss vyslovil a blíže odůvodnil již v nál. Boh. A 11 330/34 a 11 331/34. Žal. komise má však za to, že tento důvod její inkompetence v přítomném případě dán není a to jednak proto, že nešlo vůbec o hromadnou výpověď ve smyslu cit. zák. ustanovení, jednak proto, že tu nešlo o hromadnou výpověď odůvodněnou aspoň poměry na závodě. Tento druhý důvod nemá v zákoně opory.
V § 3 lit. g) odst. 1 cit. zák. se praví, že »závodní výbory mají spolupůsobiti způsobem poradním při hromadném propouštění zaměstnanců z příčin mimo pracovní poměr ležících«. Klade se tu tedy důraz na to, že nesmí jíti o propuštění mající příčinu v individuálním smluvním poměru mezi zaměstnavatelem a propuštěným zaměstnancem, a to zřejmě proto, že takovéto propuštění má vždy povahu propuštění individuálního, třebas bylo provedeno současně u většího počtu zaměstnanců, a že jako takové skýtá podle 2. odst. cit. předpisu závodnímu výboru možnost odporu. Zákon však nežádá, aby hromadné propuštěni, omezující ingerenci závodního výboru na pouhé právo poradní, bylo odůvodněno také poměry na závodě. Ve svých shora cit. nálezech poukázal nss již na to, že příčinou takovéhoto propuštění mohou býti nejen úplné nebo částečné zastavení závodního provozu nebo zavedení nových technik nebo method pracovních, nýbrž i volní rozhodnutí podnikatelovo, přivoděné jeho osobními poměry. Pokud tedy žal. komise vidí překážku vyloučení své kompetence v tom, že příčinou výpovědi nebyly poměry na závodě, opřela svoje rozhodnutí o důvod nezákonný.
Svůj úsudek, že v daném případě nešlo o hromadné propuštění, naopak že tu byli propuštěni dělníci správě závodu nepohodlní a nepříjemní, tedy že tu šlo o propuštění individuelní z příčin ležících v pracovním poměru propuštěných zaměstnanců, opřela žal. komise opět o dvě skutečnosti, že ani celý závod ani jednotlivé jeho oddělení práci nezastavilo a že po výpovědi byli opět přijímáni jednotliví dělníci, správě se líbící resp. lacinější síly, dělnice, při čemž poukaz správy závodu na značný počet propuštěného dělnictva odbyla poznámkou, že předpis zák. čís. 304/32 Sb., který uznával za rozhodné, bylo-li v jednom měsíci propuštěno více než 10% zaměstnanců, již neplatí.
Z tohoto odůvodnění je předem patrno, že žal. komise při vymezení pojmu hromadného propuštění nebrala zřetel na počet současně propuštěných dělníků, nýbrž považovala za rozhodné kriterion, zda byla úplně zastavena práce na celém závodě neb aspoň v některém jeho oddělení. V tomto směru však vycházela z mylného výkladu tohoto zákonného pojmu. Vymezením tohoto zákonného pojmu zabýval se nss již ve shora cit. nál. a vyslovil v nich názor, že musí jíti o větší počet propuštěných, a to větší buď absolutně nebo v relaci k celkovému počtu osob v závodě zaměstnaných, a že nad to musí býti opatření to býti jednotné, jedním a tímže motivem odůvodněné, jímž nesmí ovšem býti příčina ležící v pracovním poměru propuštěných zaměstnanců. Z tohoto vymezení se podává, že větší počet současně propuštěných zaměstnanců je nejpodstatnějším kriteriem hromadného propuštění, jež nesmí nikdy býti přehlíženo. Jest ovšem možno, že při takovém větším počtu současně propuštěných zaměstnanců mohly by býti motivem propuštění příčiny tkvící v pracovních poměrech takto propuštěných dělníků, avšak v takovémto případě musilo by vůči presumpci, že jde o propuštění z příčin mimo tento pracovní poměr ležících, býti řádně vyšetřeno a dokázáno nejen snad, že poměry na závodě opatřeni toho nevyžadují, nýbrž konkrétně, že u každého z těch, proti jehož propuštění byl podán odpor, tkvěla příčina výpovědi v jeho pracovním poměru k zaměstnavateli. O zjištění takové se však žal. komise vůbec nepokusila, vycházejíc zřejmě z mylného nazírání, že hromadné propuštění je vyloučeno tam, kde se práce nezastaví na celém závodě neb aspoň v celém jednom oddělení, nebo kde se po propuštění přijímají opět jiné pracovní síly. Že by zastavení práce na celém závodě nebo v celém jednom oddělení kvalifikovalo nezvratně propuštění zaměstnanectva při něm provedené na hromadné, jest ovšem pravda, avšak z toho, že k zastavení takovémuto nedošlo, nedá se ještě usuzovati na opak; vždyť při odbytové krisi — a na takovou se i v daném případě správa závodu odvolávala — projeví se účinek zpravidla v tom, že se zaměstnanectvo na závodě vůbec a také v jednotlivých odděleních nejprve jen omezí, a přece, bude-li toto omezení dosti značné, bude zde typický případ hromadného propuštění z příčin mimo pracovní poměr ležících.
Avšak ani okolnost, že po provedeném propuštění většího počtu zaměstnanců byly opět přijaty pracovní síly jiné, není sama o sobě ještě způsobilá propuštění tomu odejmouti povahu propuštění hromadného ve smyslu cit. zák. ustanovení. Změna v odbytových poměrech může vyžadovati, aby omezen byl v závodě počet kvalifikovaných neb určitě kvalifikovaných sil a naproti tomu přijaty síly nekvalifikované, tedy také levnější, a přes to nebude lze mluviti o tom, že propuštění oněch kvalifikovaných bylo provedeno z příčin ležících v jejich pracovním poměru k zaměstnavateli. Potřeba nových sil jak co do počtu tak co do kvalifikace mohla se objeviti také teprve po provedeném propuštění.
Vše to poukazuje na to, že okolnosti, na nichž žal. komise svoje rozhodnutí založila, nejsou samy o sobě způsobilé odejmouti současnému propuštění většího počtu zaměstnanců povahu propuštění hromadného, a že proto komise, popřevši, že by v daném případě šlo o takové propuštění hromadné, vycházela z mylného pojetí tohoto zákonného předpokladu, vylučujícího její kompetenci k meritornímu rozhodování o odporu závodního výboru. Bylo proto rozhodnutí její zrušiti pro nezákonnost, aniž se za tohoto stavu nss mohl zabývati dalšími námitkami stížností uplatňovanými.

Citace:

č. 11416. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 179-183.