Č. 11500.

Zaměstnanci veřejní: K výkladu vídeňské úmluvy ze dne 30. listopadu 1923, publikované pod č. 195/1926 Sb., o úpravě různých skupin odpočivných požitků.
(Nález ze dne 25. října 1934 č. 19836.)
Věc: Ondřej P. v P. (adv. Dr. Arpád Kornfeld z Plzně) proti ministerstvu financí v Praze o úpravu odpočivných požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l konal vojenskou službu od 7. února 1882 do 27. července 1892, naposled jako nadporučík, v trvání 10 roků 5 měsíců 21 dnů, po níž bezprostředně nastoupil civilní službu státní úřednickou, jmenován byv výnosem býv. min. spravedlnosti ve Vídni ze 17. června 1892 adjunktem, dne 13. září 1898 kontrolorem, dne 2. srpna 1904 správcem mužské trestnice v C., dne 25. dubna 1906 ředitelem trestnice v G., dne 6. března 1912 vrchním ředitelem mužské trestnice v C., kterouž musil před vypuknutím války s Italskem opustiti a byl výnosem býv. rak. min. spravedlnosti ze 4. ledna 1916 přechodně pověřen správou mužské trestnice v P. na místě zemřelého vrchního ředitele A. Ve službě té pobíral požitky 2. stupně VII. hodnostní třídy od 1. dubna 1916 a diety. Ve službě u mužské trestnice v P. setrval až do převratu a vykonav slib národní radě i po převratě až do 31. ledna 1919, kterýmžto dnem byl zproštěn služby výnosy ministerstva spravedlnosti v Praze z 9. prosince 1918 a z 20. ledna 1919. Služební požitky, mimo diety, byly mu i pak vypláceny republikou Československou z důvodu lidskosti k tíži státu jeho příslušnosti. Převzetí jeho do služeb státu italského bylo rozhodnutím Ufficio centrále delle nuove provincie zamítnuto (zpráva československého vyslanectví v Římě z 8. července 1920). Podle osvědčení zemské správy politické v Praze z 20. června 1927 jest st-l od 28. října 1918 státním občanem republiky československé podle § 11 zákona z 9. dubna 1920 č. 236 Sb.
Výnosem z 26. ledna 1928 přiznalo min. financí v Praze st-li po dohodě s min. spravedlnosti podle § 1 odst. 1 zák. z 1. července 1926 č. 159 a části I. pensijní úmluvy vídeňské, vyhlášené v částce č. 92 Sb. z. a n. z r. 1926 pod č. 195, k jeho žádosti z 13. října 1927 od 1. prosince 1923 odpočivné požitky vzhledem k tomu, že jako býv. rak. státní zaměstnanec, dne 3. listopadu 1918 ještě nedaný na odpočinek a nepře- vzaty do služeb žádného ze států podepsavších uvedenou úmluvu, jest československým příslušníkem. Přiznání toto bylo prozatímní, poněvadž úmluva pensijní nenabyla ještě účinnosti (vyhlašovací klausule). Na základě odst. 3 čl. 2 uvedené úmluvy a se zřetelem k § 1 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z., článku IV. § 1 zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z., zák. z 3. března 1921 č. 99 sb. z. a n., resp. zák. z 22. prosince 1924 č. 287 sb. z. a n. stanovilo min. financí odpočivné požitky se zřetelem jednak k celkové započitatelné služební době 36 r., 8 m., 27 d. (vojenská služba od 7. února 1882 do 27. července 1892, t. j. 10 r., 5 m., 21 d., civilní státní služba od 28. července 1892 do 3. listopadu 1918, t. j. 26 r., 3 m., 6 d.), jednak k poslednímu služebnímu platu podle 2. stupně VII. hodnostní třídy — obojí ku dni 3. listopadu 1918 — takto: I. Odpočivné: 1. ročních 10008 Kč, t. j. 100% pensijní základny 10008 Kč (služné 8004 Kč a část místního přídavku pro Prahu 2004 Kč) od 1. prosince 1923 do 31. prosince 1924; 2. ročních 16008 Kč, t. j. 100% pensijní základny 16008 Kč (služné 14004 Kč a část místního přídavku pro Prahu 2004 Kč) od 1. ledna 1925 počínajíc. II. O povolení příslušných drahotních požitků má býti rozhodnuto zem. fin. ředitelstvím v Praze.
Žádosti P.-ově, aby mu byly povoleny odpočivné požitky podle norem dnes platných, t. j. podle zákona z 24. června 1926 č. 103 Sb., min. financí nevyhovělo z důvodu nedostatku zákonné opory ...... Výměrem zem. fin. ředitelství z 25. února 1928 byl výnos tento proveden a st-li poukázány drahotní přídavky, mimořádné a nouzové výpomoci dle I. třídy rodinné.
Podáním z 30. července 1928 a z 15. srpna 1928 domáhal se na to st-l započtení služební doby ztrávené v republice Československé do 31. ledna 1919, započtení válečných pololetí a poukázání požitků dle 4. stupně VII. hodn. třídy. Žádání tomuto nevyhovělo min. financí výnosem z 24. května 1929 z důvodu, že se nestal aktivním státním zaměstnancem československým, a poněvadž podle zákona z 1. července 1926 č. 159 Sb. ve spojení s pensijní úmluvou vídeňskou jest den 3. listopadu 1918 dnem rozhodným pro vyměření odpočivných požitků býv. rak. civilních zaměstnanců státních, jichž se týká část I. vídeňské pensijní úmluvy.
Výměrem zem. fin. ředitelství z 13. června 1929 byl st-li poukázán podle zákona č. 80/1928 Sb. od 1. ledna 1928 příplatek ročních 1991 Kč k odpočivnému, povolenému jemu ve výši ročních 16008 Kč výměrem z 25. února 1928, a podotknuto, že příplatek byl mu vyměřen toliko v této výši, poněvadž jeho nynější celkové odpočivné požitky ročních 18888 Kč s příplatkem nesmějí převyšovati částku 20879 Kč, kterou by činily celkové odpočivné požitky odpovídající nejvyššímu služnému, dosažitelnému postupem do vyšších požitků podle postupových lhůt stanovených zákonem ze dne 7. října 1919 č. 541 Sb. v úřednické skupině C (služné VII. hodn. tř., 4. stupně). Zmíněnou částku 20879 Kč tvoří odpočivné ročních 18804 Kč, jednotný drahotní přídavek podle 1. rodinné třídy 1920 Kč a doplňovací přídavek ročních 155 Kč, úhrnem tedy 20879 Kč.
Dalším výměrem zem. fin. ředitelství z 30. března 1931 bylo st-li vzhledem k tomu, že se narodil dne 3. září 1864, na základě zákona z 20. května 1930 č. 70 Sb. a se zřetelem k pensijní základně 25200 Kč, určené podle § 3 vl. nař. z 26. června 1930 č. 96 Sb. poukázáno od 1. ledna 1930 výslužné ročních 25200 Kč, t. j. 100% nové pensijní základny 25200 Kč, totiž služné 5. plat. stupnice, stupně c), a bylo st-li oznámeno, že prozatímní přiznání odpočivných požitků dekretem tohoto ředitelství z 25. února 1928 jest vzhledem k čl. 5 úmluvy z 3. února 1929 č. 56 Sb. z roku 1930 definitivní.
O tomto rozhodnutí byl st-l zpraven výměrem zfř ze 14. června 1932 a podotknuto, že vzhledem k tomuto rozhodnutí min. financí jest nyní bezpředmětnou žádost z 29. února 1932 k min. nár. obrany o potvrzení, že se má bývalým důstojníkům z povolání započísti celá aktivní vojenská služba, a dále, že jest bezpředmětnou žádost z 28. listopadu 1931 k vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze o vydání potvrzení o aktivní vojenské službě. Z tohoto výměru podal st-l odvolání z 24. dubna 1931, jemuž nevyhovělo min. financí nař. výnosem z 24. května 1932.
Nss uvážil o stížnosti toto:
Nař. výnosem nevyhovělo min. financí odvolání st-lovu v podstatě z důvodů, že odvolatelem uplatňovaný nárok, aby při stanovení doby rozhodné pro určení pensijní základny byl vzat zřetel také na dobu ztrávenou v činné službě vojenské před vstupem do civilní služby státní, jest v rozporu s ustanovením § 50 vl. nař. č. 96/1930 Sb., poněvadž tato doba ani není skutečně ztrávena v úřednickém civilním služebním poměru, ve kterém se určuje pensijní základna, ani není v tomto služ. poměru v den skončení činné služby započitatelnou pro postup do vyšších požitků. Odvolatelem uvedený § 61 služ. pragm. pro odůvodnění takové započitatelnosti týká se toliko započtení služební doby při vyměření výslužného, což se již stalo při stanovení doby do pense započitatelné a stanovení procentní sazby, a nikoliv započtení doby pro postup do vyšších požitků v činné službě, jedině rozhodné pro určení pensijní základny. Ježto doba činné služby vojenské nebyla odvolateli v jeho úřednickém služebním poměru pro postup do vyšších požitků ani zvláštním rozhodnutím započtena, nelze k ní vůbec přihlížeti při stanovení doby rozhodné pro určení pensijní základny. Rovněž tak nelze přihlížeti k době od 3. listopadu 1918 do 31. ledna 1919, ježto v této době nebyl odvolatel v žádném služ. poměru k československé republice a dostával své služ. příjmy za tuto dobu pouze na účet státu své příslušnosti, tedy zálohou. Ostatně činnou službu odvolatele jako býv. rak. civilního státního zaměstnance nedaného ještě na odpočinek a taktéž nepřevzatého do služeb žádné ze smluvních stran jest podle čl. 1. vídeňské pensijní úmluvy č. 195/1926 Sb. považovati za skončenu dnem 3. listopadu 1918. Rovněž nelze bráti zřetel k válečným pololetím podle zák. č. 457/1919 Sb., poněvadž zákon ten na odvolatele neplatí vzhledem k tomu, že odvolatel nebyl ve služebním poměru k republice Československé.
Stížnost namítá, že zásadou zákona č. 70/1930 Sb. jest, nahraditi staropensistům vše, co ztratili předčasným pensionováním, a přizpůsobiti jejich pensijní požitky požitkům novopensistů. Na to bylo odvětiti, že o právních nárocích strany nerozhoduje zásada v zákoně nevyslovená, nýbrž jen, když zákon vykazuje v nějakém směru mezeru resp. jest nejasný, nutno jej doplniti dle zásady logické interpretace po případě vyložiti, a to v úmyslu zákonodárcově. A tu neuvádí stížnost v tomto směru konkrétních důvodů pro doplnění resp. výklad cit. zák. č. 70/1930 Sb., po případě vl. nař. č. 96/1930 Sb. (viz i heslo »Analogie« ve Slovníku veřejného práva československého, svazek I., stránky 60 a další).
Dále dlužno uvésti:
Jak patrno z děje, byl st-l jmenován dnem 6. března 1912 od býv. min. spravedlnosti ve Vídni vrchním ředitelem mužské trestnice v C. Místo toto bylo tudíž jeho trvalým služebním místem. Odtud byl výnosem býv. min. sprav, ve Vídni ze 4. ledna 1916 pověřen přechodně správou mužské trestnice v Plzni na místě zemřelého vrchního ředitele trestnice této A. Vrchním ředitelem mužské trestnice v P. nebyl podle spisů nikdy jmenován, a to ani před převratem ani po převratě. Ostatně to st-l sám netvrdí. Ze spisů správních také neplyne, že st-l byl ze svého služebního místa v mužské trestnici v C. do P. přeložen ve smyslu § 67 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., nýbrž byl do P. toliko přidělen na substituci služebního místa, uprázdněného po vrchním řediteli A., z kteréhožto důvodu také pobíral podle spisů substituční diety v P. V tomto postavení zastihl st-le převrat dne 28. října 1918. Podle správních spisů konal sice st-l službu v mužské trestnici v P. i po převratě až do 31. ledna 1919 a byly mu za dobu tu poskytovány požitky bez diet z důvodu lidskosti a k tíži státu jeho příslušnosti. I nestal se st-l státním úředníkem republiky Československé podle zák. ze 7. února 1919 č. 74 Sb., po jehož rozumu všichni státní úředníci ....., pokud v den vyhlášení tohoto zákona při státních úřadech ...... v obvodech Československé republiky ....... jinou vládou než vládou republiky Československé byli ustanoveni, zůstávají nadále státními zaměstnanci Československé republiky, přihlásili-li se a vykonají-li nařízený slib do měsíce. A tu není sporné, že st-l v den vyhlášení tohoto zákona, t. j. dne 17. února 1919, nebyl u státních úřadů v obvodech republiky Československé jinou vládou, totiž vládou rakouskou, ustanoven a také ani nebyl v den ten v poměru jakémkoliv zaměstnán. Podle spisů správních nebyl st-l převzat do služeb státu italského a nebyl také žádným konkrétním správním aktem příslušných orgánů republiky Československé převzat do služeb republiky Československé. St-l nebyl také přeložen do výslužby ať státem rakouským ať republikou Československou.
Ale pak platí na něho ustanovení Úmluvy, dané ve Vídni dne 30. listopadu 1923, publikované pod č. 195 ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé z roku 1926, o úpravě různých skupin odpočivných požitků, jež se stala po rozumu zákona z 1. července 1926 č. 159 Sb. vnitrostátní normou republiky Československé a nabyla účinnosti podle vyhlášky min. zahr. věcí ze 17. června 1930 č. 82 Sb. dnem složení poslední ratifikace, tedy dne 12. května 1930. Po rozumu § 1 zák. č. 159/1926 Sb. přiznávají se odpočivné požitky osobám, jichž se úmluva týká.
Čl. 1. úmluvy č. 195/1926 Sb. stanoví, že činná služba bývalých civilních státních zaměstnanců a vojenských osob rakouských, dne 3. listopadu 1918 ještě nedaných na odpočinek a nepřevzatých do služeb žádných ze smluvních stran, považuje se za ukončenu dnem 3. listopadu 1918 anebo dnem pozdějším, kterého byli dáni na odpočinek státem nebo se souhlasem státu, na jehož vrub podle těchto ustanovení připadají. Podle čl. 2. této úmluvy obdrží osoby v čl. 1. uvedené odpočivné požitky počínajíc 1. prosincem 1923 od smluvní strany, jejímiž státními příslušníky se staly podle mírové smlouvy St. Germainské buď ipso facto nebo opcí nebo reklamací, pokud měly nárok na odpočivné požitky nebo na odbytné podle ustanovení býv. císařství Rakouského, platných v den 3. listopadu 1918, a důsledkem svých započitatelných služebních let, bez ohledu na svoji služební způsobilost v době skončení činné služby. Výši odpočivných požitků stanoví pak stát, který břímě příslušného odpočivného požitku přebírá.
V úmluvě vídeňské mluví se v čl. 1. o zaměstnancích »nepřevzatých do služeb« a dále v čl. 4. o »zaměstnancích, kteří nebyli převzati do služeb«, aniž se vysvětluje, co jest převzetím do služeb rozuměti. Než tu plyne z úmluvy, zejména z čl. 1., kde se praví, že »činná služba bývalých civilních státních zaměstnanců ..... se považuje za skončenu dnem 3. listopadu 1918«, že vychází se tu z názoru, že nástupnický stát nevstoupil ipso facto jako sukcesor ve služ. poměr zaměstnanců, jichž se úmluva týká, nýbrž že dosavadní služ. poměr těchto zaměstnanců zanikl. Z toho dále vyplývá, že pouhé factum, že to které území býv. státu rak.-uh. připadlo státu nástupnickému, nemělo podle stanoviska vídeňské úmluvy účinku převzetí zaměstnanců veřejné správy na onom území službu konajících do služeb státu nástupnického. Že se podle vídeňské úmluvy pouhé poskytování nějakých platů nástupnickým státem zaměstnancům, jichž se úmluva týká, nepovažuje za převzetí těchto zaměstnanců do služeb tohoto státu, jest patrno z ustanovení čl. 6. úmluvy, kde se pamatuje na vzájemné vyrovnáni takových platů, kteréhožto ustanovení by nebylo třeba, kdyby již pouhé poskytování platů takovému zaměstnanci nástupnickým státem po dni 3. listopadu 1918 mělo podle stanoviska vídeňské úmluvy míti účinek převzetí do služeb tohoto nástupnického státu, což nutně platiti musí i o případných úpravách platů takovýchto zaměstnanců státem nástupnickým. Že by pak vykonání přísahy neb slibu zaměstnancem nástupnickému státu bylo považovati za převzetí do služeb tohoto státu ve smyslu vídeňské úmluvy, nelze z ustanovení vídeňské úmluvy nijak vyčísti.
Z vývodů těchto plyne, že počítati jest i služební dobu st-lovu jen až do 3. listopadu 1918, ježto st-l podle spisů nebyl ani převzat do služeb italských nebo československých ani nebyl dán na odpočinek. Ale pak jeví se žádání st-lovo o zápočet služby od 3. listopadu 1918 do 31. ledna 1919 do služební doby postupové a pro výměru odpočivných požitků bezdůvodným a bylo žal. úřadem právem odepřeno. Nebyl-li však st-l do státní služby republiky Československé vůbec nikdy převzat, pak nemůže se s vyhlídkou na úspěch dožadovati ani započtení vál. pololetí po rozumu zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb., ježto zákon tento mluví o civilních státních zaměstnancích, kteří byli dne 1. listopadu 1918 v aktivní službě, scilicet státní, republiky Československé, v níž však st-l v republice Československé nikdy nebyl.
Marně dovolává se st-l k podpoře svého stanoviska ustanovení § 61 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., ježto ustanovení toto normuje a má na mysli pouze zápočet služební doby pro vyměření výslužného, neobsahuje však vůbec žádného předpisu o započtení nějaké služební doby nebo jiného období pro postup do vyšších požitků činných. Podle § 61 služ. pragm. byla však st-li celá služební doba vojenská od 7. února 1882 do 27. července 1892 v trvání 10 r., 5 m., 21 d. jen pro výměru odpočivných požitků započtena (§ 52 vl. nař. č. 96/1930 Sb.).
Mylně vykládá si st-l rozhodnutí zfř z 13. června 1929. Není správným tvrzení stížnosti, že tímto výměrem byly st-li přiznány požitky dle 4. stupně VII. hodn. třídy na základě doby 36 r., 8 m., 27 d. Mluví-li rozhodnutí zmíněné o požitcích 4. stupně VII. hodn. třídy, pak činí tak jen pro výpočet výše příplatku dle § 1 odst. 1 zák. č. 80/1928 Sb., kterýž nejvýše činiti může 20% odpočivného, jejž však jest snížiti a jenž případně i vůbec odpadá. Podle § 1 odst. 3 zák. č. 80/1928 Sb. nesmějí totiž dosavadní celkové odpočivné požitky s příplatkem dohromady převýšiti částku, kterou by činily celkové (ideální) odpočivné požitky, odpovídající nejvyššímu služnému dosažitelnému postupem do vyšších požitků dle odst. 2 zák. č. 80/1928 Sb., jenž normuje, že z nároku na příplatek dle odst. 1 § 1 cit. zák. jsou vyloučeni ti, jichž odpočivné požitky jsou již nyní vyměřeny z pensijní základny určené podle nejvyššího služného, dosažitelného v příslušné zaměstnanecké kategorii postupem do vyšších požitků podle postupových lhůt stanovených zákonem ze dne 7. října 1919 č. 541 Sb. A ježto st-l náležel nesporně do skupiny C časového postupu, mohl dosáhnouti nejvýše služného 4. stupně VII. hodn. tř. (čl. III. § 1 zák. č. 541/1919 Sb.). A poněvadž 20% příplatek dle § 1 odst. 1 zákona č. 80/1928 Sb. z přiznaného odpočivného st-lova 16008 Kč by činil 3201 Kč 60 h, přiznání příplatku v této plné výši by převyšovalo výši celkových odpočivných požitků úředníka státního se služným 4. stupně VII. hodn. tř., t. j. 18804 Kč, jednotný drahotní přídavek 1920 Kč a doplňovací přídavek 155 Kč, úhrnem 20879 Kč, mohl býti st-li přiznán jen rozdíl mezi ideální maximální hranicí 20879 Kč a jemu skutečně přiznanými odpočivnými požitky: odpočivné 16008 Kč, jednotný drahotní přídavek 2280 Kč, úhrnem 18888 Kč, t. j. příplatek ročních 1991 Kč. A jen tento příplatek byl st-li přiznán výměrem zfř z 13. června 1929, nebyly mu však výměrem tím přiznány služební požitky podle 4. stupně VII. hodn. třídy a ani služební doba pro postup do vyšších požitků v rozsahu 36 r., 8 m., 27 d.
Nebyly-li však st-li nikdy přiznány požitky 4. stupně VII. hodn. třídy, nebylo možno z tohoto předpokladu vycházeti ani při úpravě odpočivných platů podle zák. č. 70/1930 a vl. nař. č. 96/1930 Sb. Ježto st-l byl státním úředníkem do skupiny C časového postupu zařáděným a do VII. hodn. třídy jmenovaným, jest novou pensijní základnu určití podle předpisu § 3 vl. nař. č. 96/1930 Sb. Podle předpisu toho určí se úředníkům jmenovaným do VII. hodn. třídy pensijní základna podle 5. platové stupnice služným, kterého by dosáhli tříletými postupy při době vypočtené podle ustanovení odstavců 1, 3 až 5 tohoto paragrafu; za tím účelem se zjistí v mezích časového postupu u úředníků skupiny C doba, kterou by musili ztráviti s požitky této hodnostní třídy, aby dosáhli časovým postupem podle zák. č. 541/1919 Sb. platového stupně, v němž byli v den skončení činné služby. Podle tohoto předpisu byl by tudíž st-l musil ideálně ztráviti v požitcích VII. hodn. třídy podle § 3 odst. 1 vl. nař. č. 96/1930 Sb. a čl. I. § 2 zák. č. 541/1919 Sb. dobu 3 roků, aby dosáhl požitků 2. stupně VII. hodn. třídy. Okolnost, že st-l ve skutečnosti nabyl požitků těch až za dobu 4 roků podle § 50 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., nepadá při stanovení ideální lhůty podle § 3 odst. 1 vl. nař. č. 96/1930 Sb. vůbec v úvahu, ježto ideální lhůtu postupovou určiti jest podle lhůt zák. č. 541/1919 Sb. a jen podle tohoto zákona a beze všeho ohledu na předpisy jiné. K této době jest podle § 3 odst. 3 vl. nař. č. 96/1930 Sb. přičísti dále započitatelnou (započtenou) služební dobu v posledním dosaženém platovém stupni. V požitcích 2. stupně VII. hodn. třídy byl st-l od 1. dubna 1916 do 3. listopadu 1918, t. j. 2 r., 7 m., 3 d. Součet obou shora uvedených dob činí: 5 r., 7 m., 3 d. Součet tento jest pak po rozumu § 3 odst. 3 vl. nař. č. 96/1930 Sb. zvětšiti u úředníků skupiny C o další 3 roky k nadlepšení (viz § 170 plat. zák. č. 103/1926 Sb.). Ale pak činí lhůty ty dohromady 8 r., 7 m., 3 d., a nikoliv 9 r., 7 m., 3 d. aneb dokonce 15 r., 7 m., 28 d. zvětšených o 5 vál. pololetí a další 3 roky a dobu popřevratovou, jak se stížnost mylně domnívá.
Při určení nové .pensijní základny lze v daném případě postupovati tak, jak shora bylo uvedeno. Nelze proto použíti předpisu § 3 odst. 1 poslední věty vl. nař. č. 96/1930 Sb., podle něhož, dosáhli-li úředníci skupiny C těchto požitků, v nichž byli v den skončení činné služby, za delší započitatelnou (započtenou) služební dobu (§ 50), než odpovídá lhůtám časového postupu stanoveným v zák. č. 541/1919 Sb., přihlíží se k této době zmenšené o dobu potřebnou k dosažení prvního stupně VII. hodn. třídy časovým postupem.
Co rozuměti jest dobou započitatelnou a započtenou, určuje předpis § 50 vl. nař. č. 96/1930 Sb., v § 3 odst. 1 tohoto nařízení citovaný. Podle předpisu toho, pokud se za podklad pro zjištění doby rozhodné pro určení pensijní základny béře započitatelná (započtená) služební doba, rozumí se, nepodává-li se z toho kterého ustanovení tohoto nařízení jinak, započitatelnou služební dobou doba ve služebním poměru, ve kterém se určuje pensijní základna, skutečně ztrávená a pro postup do vyšších požitků v tomto služebním poměru v den skončení činné služby započitatelná, dobou započtenou pak jiná období pro postup do doby v tomto služebním poměru započtené.
A tu nemůže býti důvodné pochybnosti, že služební poměr, ve kterém se určuje pensijní základna st-lova, jest služební poměr st-le jako státního úředníka pragmatikálního skupiny C. V tomto služebním poměru státního pramgatikálního úředníka ztrávil však st-l podle hořeního děje pouze dobu od 28. července 1892 do 31. března 1916 a dosáhl požitků 2. stupně VII. hodn. třídy dnem 1. dubna 1916 a tedy za 23 r., 8 m., 3 d. doby ztrávené a započitatelné ve služebním poměru úředníka trestnic. Ideální doba pro dosažení požitků 1. stupně VII. hodn. třídy činila by však: 1 rok čekatelský (čl. V. § 1 zák. č. 541/1919 Sb.), lhůty časového postupu ve skupině C v XI. až VIII. hodn. třídě: 5, 5, 6 a 8 roků (čl. III. § 1 zák. č. 541/1919 Sb.), tudíž úhrnem 25 roků a proto více než činí skutečná služební doba započitatelná pro postup do vyšších požitků st-lových od 28. července 1892 do 31. března 1916, t. j. 23 r., 8 m., 3 d.
O době započtené nelze však v daném případě mluviti, ježto podle správních spisů nebyla st-li doba vojenské služby žádným konkrétním aktem příslušného orgánu státního pro postup do vyšších požitků nikdy započtena, a nelze do doby rozhodné pro určení nové pensijní základny, totiž do »delší doby« podle § 3 odst. 1 poslední věty vl. nař. č. 96/1930 Sb., čítati vojenskou službu ani přes § 61 služ. pragm., jak shora již dovozeno. Ale pak činí doba 8 r., 7 m., 3 d. vypočtená podle § 3 odst. 1 věty 2 vl. nař. č. 96/1930 Sb. podle odst. 5 tohoto paragrafu dobu rozhodnou pro určení nové pensijní základny. Měří-li se tato doba v důsledku příkazu § 3 odst. 1 věty 1 cit. vl. nař. tříletými lhůtami postupovými (viz i §§ 11, 15 a 16 plat. zák. č. 103/1926 Sb.), dospívá se v 5. plat. stupnici, podle níž jest určití novou pensijní základnu, za 6 roků ke služnému stupně c) v ciferní výši 25200 Kč, jak správně určil žal. úřad. Zbytek 2 r., 7 m., 3 d. nepřichází dále v úvahu, ježto zbytková doba ta nedosahuje úplného tříletí (§ 3 odst. 1 věta 1 vl. nař. č. 96/1930 Sb.) a zák. č. 70/1930 a vl. nař. č. 96/1930 Sb. nezná instituce zaokrouhlování doby scházející na plný půlrok či celý rok, jak to činí pro účely převodu aktivních státních zaměstnanců předpis § 197 plat. zák. č. 103/1926 Sb., pokud se týká § 1 odst. 4 zákona č. 74/1896 ř. z. pro výměru odpočivných požitků.
Za tohoto stavu věci bylo stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

Č. 11511. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 433-436.