Č. 11372.

Vojenské věci: I. Vojenský důstojník, odsouzený rozsudkem trestním pro zločin podle § 48 voj. tr. zák. k propuštění z hodností důstojnické, pozbývá právní mocí rozsudku ex lege nároku na aktivní platy. — II. Povolením obnovy trestního řízení, skončivšího takovýmto odsuzujícím rozsudkem, podle § 397 voj. tr. ř. nezrušuje se ještě zákonný následek ztráty nároku na aktivní platy. — III. Usnesením vojenského soudu o zastavení trestního řízení nebo osvobozujícím rozsudkem, které byly pravoplatně vydány po povolené obnově trestního řízení podle §§ 397 a 400 odst. 1 voj. tr. ř., zrušují se přímé zákonné následky (ztráta aktivních platů) původního odsuzujícího rozsudku ipso facto s účinkem zpětným ode dne vydání resp. právní moci tohoto rozsudku.
(Nález ze dne 23. června 1934 č. 20679/33.)
Věc: Anna a Vilém L. v P. (adv. Dr. Vladimír Domorázek z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o výplatu aktivních služebních požitků po zemřelém manželi resp. otci.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Manžel st-lčin Josef L., kapitán účet. kontr., byl rozsudkem divisního soudu v Praze ze 4. dubna 1924 pro zločin přijímání darů ve věcech služebních a pro zločin podvodu ucházením se o křivé svědectví podle §§ 383-1, 502 a 504 voj. trest. zák. odsouzen vedle propuštění z hodnosti důstojnické k žaláři v trvání 1 roku, zostřenému měsíčně 1 postem, tvrdým lůžkem ve dny postu a samovazbou v prvním, šestém a posledním měsíci trestu. Přijatý dar 50000 Kč prohlášen za propadlý ve prospěch vojenského invalidního fondu.
Když zmateční stížnost jmenovaného byla nejvyšším vojenským soudem jednak usnesením z 25. února 1925, jednak rozsudkem z 18. března 1925 zamítnuta, nabyl rozsudek divisního soudu v Praze dnem 18. března 1925 právní moci. V důsledku rozsudku toho byly jmenovanému výměrem zem. voj. velitelství-intendance v Praze z 20. března 1925 zastaveny dnem 1. dubna 1925 aktivní jeho služební požitky VII. hodn. třídy 1. stupně platového. Výnosem mno z 21. dubna 1925 byl pak Josef L. zařazen jako prostý vojín do kmenového počtu p. pl. 11. Přisouzený trest nastoupil dne 6. srpna 1925 a odpykal dnem 12. června 1926.
Podáním z 30. března 1925 žádal Josef L. u divisního soudu v Praze o obnovu trestního řízení podle § 388 odst. 1 a 2 voj. trest. ř., zrušení rozsudku divisního soudu v Praze ze 4. dubna 1924 a nařízení dalšího jednání ve věci a vydání nového rozhodnutí. Tuto žádost nejvyšší vojenský soud usnesením z 19. září 1925 zamítl. Stejně zamítnuty i další dvě žádosti jmenovaného o obnovu řízení a to protokolární žádost z 15. února 1926 usnesením nejvyššího vojenského soudu ze 15. května 1926 a žádost z 29. března 1927 usnesením téhož soudu ze 13. března 1928.
Na to žádala podáním z 10. května 1928 st-lka Anna L. o obnovu trestního řízení z důvodu, že manžel její trpí již od roku 1921 progresivní paralysou a není za své jednání zodpověděn. Ale podáním z 23. května 1928 oznámila divisnímu soudu v Praze, že na dalším projednání oné své žádosti o obnovu trestního řízení ve prospěch svého manžela netrvá a žádala o potvrzení, že tímto oznámením jest ona její žádost anulována. Než podáním z 21. ledna 1929 návrh na obnovu zase obnovila uvádějíc, že dřívější návrh z 10. května 1928 vzala zpět na naléhání manžela nechtíc jej rozčilovati a uvedla, že manžel její byl usnesením okr. soudu na Král. Vinohradech z 28. listopadu 1928 pro duševní chorobu zbaven úplně svéprávnosti.
Nálezy a posudky lékařskými bylo pak v provedeném šetření prokázáno, že býv. kpt. účet. kontr. Josef L. »již v době, kdy spáchal trestné činy, byl stižen progresivní paralysou v počátcích, že následkem toho jeho ethická potence byla tou měrou porušena, že nedovedl posouditi mravní význam svého jednání a že tedy není za svoje jednání, totiž braní darů ve věcech služebních a za svádění ke křivému svědectví, zodpovědný« (posudek neurologicko-psychiatrického oddělení čsl. divisní nemocnice v Praze z 24. května 1929).
Dříve však, než žádost Anny L. za obnovu trestního řízení ve prospěch jejího manžela byla vyřízena, zemřel jmenovaný dne 8. července 1929 v zemském sanatoriu v Bohnicích. Po jeho smrti nejvyšší vojenský soud usnesením z 15. listopadu 1929 návrhu zmíněnému vyhověl nařídiv obnovu řízení trestního ve prospěch Josefa L. Vojenský prokurátor v Praze na základě dalšího průvodního materiálu učinil přípisem z 27. prosince 1929 návrh, aby od stihání býv. kpt. účet. kontr. Josefa L. bylo upuštěno, »protože bylo zjištěno, že činy jemu za vinu kladené nemohou mu býti pro duševní chorobu za vinu přičteny«. V důsledku toho divisní soud v Praze usnesením ze 7. ledna 1930 z týchž důvodů trestní řízení proti jmenovanému zastavil.
Protokolem sepsaným u divisního soudu v Praze dne 26. června 1930 domáhal se pak syn zemřelého Josef L., aby jeho matce, t. j. spolust-lce, byly vyplaceny pensijní požitky, případně ty požitky, »které měly býti jeho otci za jeho života po pravoplatnosti rozsudku I. instance vyplaceny«. Mno výnosem ze 16. července 1930 nabídlo st-lce prostřednictvím podřízených velitelství odškodné ve výměře zaopatřovacích platů, které by zemřelému příslušely za dobu od zastavení výplaty aktivních požitků až do konce měsíce úmrtí.
Když pak zem. vojenské velitelství v Praze předložilo protokol sepsaný se st-lkou u posádkového velitelství Velké Prahy dne 11. srpna 1930, kterým tato prohlásila, že nemůže souhlasiti s nabízeným odškodněním a žádala, aby jí byly vyplaceny aktivní požitky manželovy, resp. zaopatřovací požitky její tak, jako by byl zemřelý její manžel až do své smrti v aktivní službě, přiznalo mno výnosem z 1. prosince 1930 st-lce od 1. srpna 1929 s výhradou pozdějšího přezkoušení vdovský důchod 7305 Kč t. j. 50% pensijní základny 14610 Kč, stanovené ze služného manžela VII. hodn. třídy 1. stupně podle zák. č. 394/1922 Sb. a č. 76/1922 Sb. při započítatelné služební době 29 let 9 dnů, dále jednotný drahotní přídavek 2400 Kč ročně podle I. rodinné třídy.
Dalším výnosem z 26. února 1931, dnes naříkaným, rozhodlo pak mno takto: »Min. nár. obr. nevyhovuje požadavkům pozůstalých po býv. kpt. účet. kontr. Josefu L., jimiž se domáhali dodatečné výplaty aktivních služebních příjmů po jmenovaném zemřelém gážistovi ode dne, jímž mu byla výplata těchto služebních příjmů následkem soudního řízení skončivšího odsouzením zastavena až do dne, resp. do konce měsíce, v němž býv. kpt. účet. kontr. Josef L. zemřel. Důvody: O doplatky na aktivních platech by se mohli ucházeti jen dědicové. Kdo je dědicem po L., není pozůstalými, kteří zmíněný požadavek uplatňují, prokázáno. Dědic může uplatniti jako svůj dědický nárok jen to, nač měla již nárok osoba zemřelá, po níž jest dědicem. Býv. kpt. účet. kontr. L. pozbyl nároků na aktivní platy odsouzením. Pozůstalá vdova a syn se nedovolávají žádných právních ustanovení, na základě kterých by byl jejich zemřelý manžel resp. otec nároku na aktivní platy opět nabyl. Mají-li na mysli okolnost, že obnovené trestní řízení proti L. bylo zastaveno, sluší poukázati na to, že žádná právní norma nestanoví, že by příznivý výsledek obnovy řízení měl ipso facto za následek nabytí nároku na aktivní služební příjmy za dobu minulou, po kterou trestní odsouzení a s ním spojené právní následky trvaly. Býv. kpt. účet. kontr. Josef L. se příznivého výsledku obnovy řízení nedožil a není vyloučeno vyvoditi závěr, že L. nároku na aktivní platy ani znovu nabýti nemohl, protože obnovené trestní řízení bylo zastaveno až po jeho smrti. Z těchto důvodů nemůže přejíti ani na dědice L.-ovi nějaký nárok na doplatek aktivních služebních platů, poněvadž ho zůstavitel neměl.« Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost především proto, že prý okamžikem povolení obnovy řízení, nastavším ještě za života manžela st-lčina, byl původní odsuzující rozsudek podle § 397 voj. tr. ř. zrušen a pozbyl účinnosti, věc vstoupila do stadia vyšetřovacího a tím nabyl manžel st-lčin ještě za svého života nároku na výplatu aktivních požitků, které mu v důsledku dřívějšího odsouzení byly zadrženy a nárok přešel na st-le jako dědice. Během vyhledávacího řízení nemohly mu aktivní požitky býti podle zák. zastaveny.
V tomto směru nemohl nss dáti stížnosti za pravdu. Předpoklad její, že se Josef L. dožil povolení obnovy řízení trestního, jest v odporu se spisy. Z těch naopak vidno, že obnova řízení byla povolena k žádosti manželčině usnesením nejv. voj. soudu z 15. listopadu 1929, kdežto jmenovaný zemřel — jak nesporno — již dne 8. července téhož roku, tedy před povolením obnovy. Jsou proto vývody stížnosti, pokud vyvozují nárok st-lů ze skutečnosti, že nárok na aktivní požitky nabyl jich předchůdce povolením obnovy ještě za svého života, bezpředmětný.
Avšak ani právní názor stížnosti, že povolením obnovy zrušuje se dřívější odsuzující rozsudek a tím i právní jeho následky, není správný. Podle § 397 voj. tr. ř. vstupuje sice trestní věc povolením obnovy do stavu vyhledávacího řízení, ale tím se ještě nezrušuje ani dřívější odsuzující rozsudek, ani jeho právní následky. Účinek tento nastává teprve osvobozujícím rozsudkem vydaným v obnoveném řízení (§ 400 odst. 1 voj. tr. ř.), resp. usnesením, kterým se obnovené vyhledávací řízení zastavuje (§ 397 voj. tr. ř.); to plyne též z předpisu § 394 odst. 1 voj. tr ř., že novým rozsudkem může býti vyhověno návrhu, aby se odstranil některý v prvním rozsudku vyřknutý právní následek, nebo z ustanovení § 395 odst. 1, že ani podání žádosti o obnovu řízení, ani nařízení této nestaví samo výkon rozsudku a tedy i jeho právních následků. Trvají tedy právní následky odsuzujícího rozsudku i po povolení obnovy řízení dále až do právní moci nového rozsudku osvobozujícího, resp. usnesení zastavujícího řízení (srov. § 358 odst. 1 civ. tr. ř.).
Stížnosti slušelo však dáti za pravdu, pokud nárok zemřelého Josefa L., resp. st-lů jako jeho právních nástupců, opírá o ustanovení § 397 voj. tr. ř. dovozujíc, že zastavovacím usnesením vydaným v obnoveném řízení, které má stejný účinek jako rozsudek osvobozující, jest deklarována bezdůvodnost trestního řízení, resp. odsouzení a odsouzený že má právo na vše, co mu následkem trestního řízení bylo zadrženo, ježto bez dalšího jsou zrušeny následky z trestního odsouzení vyplynuvší a že tedy Josef L. měl ještě za svého života nárok na výplatu aktivních platů.
Rozhoduje o námitce té řídil se nss těmito úvahami:
Není sporno, že pravoplatným odsuzujícím rozsudkem divisního soudu v Praze ze 4. dubna 1924 byl Josef L. jakožto důstojník z povolání odsouzen pro zločiny v rozsudku tom zmíněné podle § 48 voj. tr. z. »vedle propuštění z hodnosti důstojnické k žaláři «. S tímto propuštěním jsou podle § 34 voj. tr. z. spojeny již ze zákona samého (ex lege) právní následky spočívající ve »ztrátě místa, hodnosti a výslužného ...«, takže nastává právní mocí rozsudku úplné zrušení služebního poměru důstojníka z povolání, jehož přímým důsledkem jest i ztráta nároku na aktivní platy z tohoto služebního poměru plynoucí. (Srv. § 139 odst. 4 plat. zák.). Bylo proto zastavení st-lových aktivních platů dnem 1. dubna 1925, t. j. prvním dnem měsíce následujícího po právní moci, provedené na základě odsuzujícího rozsudku prve zmíněného zem. voj. velitelstvím — intendancí v Praze, pouhým administrativním opatřením uskutečňujícím důsledky odsuzujícího rozsudku způsobem deklaratorním, nikoli judikátním výrokem vyslovujícím konstitutivně ztrátu nároku na tyto platy (srv. § 33 odst. 2 bran. zák. a contr.).
Z toho nutno logicky dospěti k závěru, že odstraní-li se třeba mimořádnou cestou obnovy řízení dřívější odsuzující rozsudek, odpadnou tím eo ipso i právní následky, které ex lege byly s ním spojeny, pokud positivní norma nestanoví něco jiného. Takové positivní normy, vylučující zánik zákonných následků odsuzujícího rozsudku v případě zrušení tohoto při obnově řízení, žal. úřad se nedovolával a nss neshledal. Nelze ji spatřovati ani v ustanovení § 48 č. 5 provisorní instrukce pro brigádní a divisní soudy (N. V. Bl. č. 24/1914) uveřejněné v býv. rak. sl. kn. D-4, které stanoví, že »rozsudky, které na základě obnoveného řízení (§ 400 voj. tr. ř.) byly vydány a následkem jichž odpadá ztráta šarže důstojníků vyslovená dřívějším rozsudkem, dlužno po právní moci předložiti soudem se spisy min. války za účelem opětného dosazení do dřívější šarže,« neboť i tento výrok min. může míti jen povahu deklaratorní, vyslovující správním aktem účinek nastavší již podle zák. (arg. slovo: »odpadá ztráta«).
Zbývá tudíž jedině spornou otázka, zda příznivým výsledkem povolené obnovy řízení nastane zahlazení dřívějšího odsuzujícího rozsudku trestního a jeho přímých zákonných následků ex tunc, t. j. od okamžiku, kdy právní následky odsuzujícího rozsudku nastaly, jak tvrdí stížnost, či ex nunc, t. j. teprve od okamžiku pravoplatnosti nového osvobozujícího rozsudku resp. zastavovacího usnesení vydaného v řízení obnoveném, jak má za to žalovaný úřad.
Vojenský trestní řád (č. 131/1912 ř. z.) nemá sice o tom výslovného předpisu, ale v § 397 stanoví, že povolením obnovy trestního řízení vrátí se věc do stavu vyhledávacího řízení a že předpisy platné pro zastavení vyhledávacího řízení a pro podání obžaloby mají i zde (t. j. v obnoveném řízení trestním) platnost a praví dále: »Zastavení má stejný účinek jako rozsudek, kterým obžalovaný jest osvobozen.« V § 400 odst. 1 pak uvedeno, že »podle výsledků hlavního přelíčení (rozuměj: v obnoveném řízení) vynese rozhodovací soud nový rozsudek, kterým buďto dřívější rozsudek v platnosti se ponechá nebo za úplného nebo částečného zrušení prvního rozsudku ve věci znovu se rozhodne«. Ze znění těchto předpisů a účelu obnovy řízení, jejž měl zákonodárce na zřeteli, restituovati stav, který tu byl před vydáním dřívějšího odsuzujícího rozsudku, jehož se obnova týče, možno právem usuzovati, že zákonodárce chtěl osvobozujícímu rozsudku v řízení obnoveném, resp. usnesení o zastavení obnoveného trestního řízení, přiznati zpětný účinek od doby pravoplatnosti dřívějšího rozsudku stejně, jak to vyjádřil nepřímo civilní řád trestní č. 119/1873 ř. z. v § 358 odst. 1, podle něhož povolením obnovy »zákonné následky odsouzení vysloveného v prvním rozsudku trvají prozatím dále a jest je považovati za zrušené jen tehdy a potud, pokud ani dle nového rozsudku nemají nastati«. Z toho, co uvedeno, vyplývá pro případ st-lů, že bylo-li usnesením divisního soudu z Praze ze 7. ledna 1930 po povolené obnově trestního řízení, skončivšího odsuzujícím rozsudkem prve zmíněným ze 4. dubna 1924, další řízení zastaveno, byl tím onen dřívější rozsudek odsuzující podle §§ 397 a 400 odst. 1 voj. tr. ř. nejen úplně zrušen, ale odstraněny tím zároveň ex lege i jeho přímé zákonné právní následky a to zpětně od doby jeho vydání resp. jeho právní moci, takže obživl stav, který tu byl až do té doby. Trval proto dále i po 4. dubnu 1924 (kdy odsuzující rozsudek proti Josefu L. vydán) resp. po 18. březnu 1925 (kdy rozsudek ten nabyl právní moci), služební poměr Josefa L. jako důstojníka z po- volání, aniž bylo třeba nějakého konstitutivního restitučního výroku správního úřadu; v důsledku toho trval i právní nárok Josefa L. na výplatu aktivních služebních platů (§ 139 plat. zák. a contrario), neboť tehdy byl jmenovaný ještě na živu. Jestliže však nedožil se vydání zastavovacího usnesení ze 7. ledna 1930, přešel tento jeho nárok na výplatu aktivních platů jemu dosud zadržených na jeho pozůstalost, resp. ve smyslu § 531 o. z. o. na jeho právní nástupce.
Vycházel-li tedy žal. úřad z opačného právního názoru a odepřel-li v důsledku toho nárok st-lů na výplatu aktivních platů zemř. Josefa L. za dobu od 1. dubna 1925 do dne 31. července 1929, jakožto posledního dne měsíce, ve kterém Josef L. zemřel, nemá výrok jeho opory v zákoně, pročež bylo nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 11372. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 56-61.